Článek
Nejvlivnější mezi teoretiky mezinárodních vztahů jsou takzvaní realisté. Svět vnímají jako anarchistické prostředí, v němž dominuje síla. Mocní diktují a slabí se jim podřizují. Spravedlnost a morálka platí jen mezi rovnocennými partnery. Ve světě vládne ten, kdo dokáže prosadit svou vůli, často na úkor ostatních.
Realistický přístup k chápání světa dává smysl. Přesto stojí za to se zamyslet, zda to, co se intuitivně zdá být evidentní, bezvýhradně funguje i v dnešním praktickém životě. Na začátek se vraťme do dob peloponéské války, kterou političtí realisté rádi citují coby ilustraci toho, že světem hýbou především síla a vlastní zájem.
V roce 416 př. n. l. dorazila na ostrov Milos delegace Athéňanů, aby domácím předložila nabídku: Buď se podvolí a začnou Athénám platit daně, nebo je čeká válka, porážka a smrt. Zástupci nevelkého ostrova se pokusili diskutovat. Athéňané jejich argumenty odmítli s odkazem na pravidlo, že „silní dělají, co se jim hodí, a slabí snášejí, co musí“. Aby svůj argument posílili, Athéňané Miloským ukázali, že u břehu kotví athénské námořnictvo a na ostrově stojí k boji připravená pěchota. Milos se nevzdal a vypukla válka. Jak se dalo čekat, vítězní Athéňané muže povraždili, ženy a děti prodali do otroctví a opuštěné majetky zabavili pro sebe.
Slavným realistickým politikem byl Niccolò Machiavelli (1469–1527). Jako diplomat se marně pokusil prosadit zájmy své rodné Florencie u dvora francouzského krále Ludvíka XII. Reprezentoval ale stát, který byl mocensky bezvýznamný. Na vlastní kůži proto zjistil, že vyjednávač, za nímž nestojí silná armáda, je odsouzen k neúspěchu. Byl očitým svědkem francouzských a španělských invazí na italský poloostrov a odnesl si z toho, že hnacím motivem státu je vlastní zájem. Legální nebo morální argumenty jsou většinou jen fasádou, za níž se skrývá touha po moci.
To není těžké pochopit. Přesto ale nevím, zda realismus dostatečně vysvětluje asymetrické konflikty od druhé poloviny 20. století do dnešní doby. Uveďme několik příkladů: Z korejské války odešly Spojené státy s krvavým nevítězstvím, i když měly nukleární zbraně a byly silnější než protivník. Ještě hůř dopadla americká supervelmoc ve Vietnamu. Zpočátku nikdo nevěřil, že by vietnamští venkované v černých pyžamech a s primitivní výzbrojí dokázali porazit armádu ve všech ohledech mocnější. Od konce 60. let se o tom nedalo pochybovat a v letech 1973–1975 se to prokázalo.
V listopadu 1979 vtrhli zfanatizovaní íránští studenti na velvyslanectví Spojených států v Teheránu, kde zatkli veškerý personál. Americké rakety ICBM, satelity, letadlové lodě a vojáci z jednotky Delta nenašli na primitivní únosce účinnou zbraň. Krize trvala 444 dní, ponížila americké sebevědomí a ovlivnila volby v roce 1980, kdy prezident Jimmy Carter prohrál s Ronaldem Reaganem.
V září 2001 skupina 19 teroristů z organizace al-Káida unesla ve Spojených státech čtyři letadla. V rukou měli jen několik nožíků na otevírání krabic za pět dolarů. Během jednoho dne zavraždili skoro tři tisíce Američanů, o 500 víc, než kolik jich zahynulo během japonského útoku na Pearl Harbor.
V červnu 2025 provedla Ukrajinská bezpečnostní služba (SBU) operaci Pavučina. Drony daleko za frontou zaútočily na ruské vojenské cíle a podle odhadů zničily asi 20 bojových letadel. Jejich cena se odhaduje na sedm miliard dolarů. Jeden dron stál asi dva tisíce.
Teroristická organizace Hamás už léta vyrábí rakety z kovových trubek, které často nachází v opuštěných izraelských vesnicích. Výbušniny získává z izraelské munice, které je všude plno. Izrael je nukleární velmocí a brání se proti útokům tohoto typu raketami Patriot, z nichž jedna stojí čtyři miliony dolarů. Výsledkem jsou dnešní izraelské vojenské operace, včetně nekonečných leteckých útoků na civilisty v Libanonu. Ministr obrany Jisrael Kac řekl, že z jižního Libanonu udělá novou Gazu. Právě tam se teď operátoři Hizballáhu učí používat drony, kterými z bezpečné vzdálenosti útočí na izraelskou pěchotu a nejmodernější tanky. Je otázkou času, než získají rakety Javelin, řízené střely krátkého dosahu NLAW nebo jiné a mnohem levnější zbraně.
Dnešní Bílý dům je plný novodobých realistů. Když se novinářka po únosu venezuelského prezidenta a jeho manželky v lednu 2026 zeptala Trumpova poradce Stephena Millera, kdo teď ve Venezuele vládne, sebevědomě se usmál a poukázal na přítomnost amerického námořnictva ve venezuelských vodách. Takovou blokádou neproklouzne ani myš, řekl Miller. O všem teď rozhoduje výhradně prezident Trump, protože Spojené státy jsou bezkonkurenčně nejmocnější země na světě. O pět měsíců později můžeme konstatovat, že režim v Caracasu sice ztratil Nicoláse Madura, ale jeho Sjednocená socialistická strana Venezuely funguje beze změny dál. Trump a Miller se k tamní situaci přestali vyjadřovat.
Sveden zdánlivě jednoduchým vítězstvím ve Venezuele se prezident Trump nechal Izraelci přemluvit k válce proti Íránu. Jak už to v asymetrických konfliktech bývá, zpočátku šlo pro silnější Američany všechno hladce. „Nikdy v dějinách,“ řekl koncem března 2026 ministr obrany Pete Hegseth, „nebyla armáda některého státu poražena tak rychle a účinně.“
Znělo to mužně a chlapácky. Problém byl v tom, že o den později údajně poražený Írán zaútočil na americkou základnu v Saúdské Arábii, kde kromě zranění vojáků ještě zničil radarové letadlo a poškodil dva tankery na doplňování paliva za letu. Íránské drony a rakety dále zasáhly tři datová centra firmy Amazon ve Spojených arabských emirátech a Bahrajnu.
Íránci rychle pochopili, že proti americkým vojenským technologiím nemají šanci. Být vojensky slabý ale neznamená být bezmocný. A tak došlo k zavření Hormuzského průlivu, jímž prochází 20 procent světové ropy a 30 procent hnojiv. Tato významná vodní cesta zůstává zavřená, a to hned nadvakrát: íránskými drony a rovněž americkou námořní blokádou.
Trpí tím mnoho zemí včetně Pákistánu, Indie, Filipín, Japonska, Číny a mnoha zemí v Africe. Ve Spojených státech je benzin nejdražší od začátku Putinovy války s Ukrajinou. Přirozeně stoupají i ceny potravin a všeho zboží, které se do obchodu dováží zdaleka. Do toho ještě varují američtí farmáři, kteří kupují hnojivo v zemích Perského zálivu, že je ohrožena budoucí úroda. Už teď je hnojiv takový nedostatek, že jejich ceny vzrostly o 40 procent.
Dosavadní válečný účet Spojených států z války s Íránem zahrnuje zhruba 15 padlých a 300 až 500 zraněných. Zničený vojenský materiál je v hodnotě přes dvě miliardy a 350 milionů dolarů. Minulý týden Hegseth odhadl výdaje za prvních 60 dnů války na 25 miliard. Přesto režim mulláhů v Teheránu vládne dál.
Navzdory tomu prezident Donald Trump vidí průběh války s Íránem růžově. Začala koncem února, ale už 7. března hlásil: „Vyhráli jsme!“ O dva dny později slíbil, že „válka skončí velmi brzo“. 11. března opakoval: „Vyhráli jsme.“ 20. března oznámil, že se chystá po vyhrané válce z oblasti stáhnout, o šest dní později nás ujistil, že ho zoufalí Íránci prosí o dohodu. 16. dubna řekl, že „válka skončí docela brzo“, a o den později tvrdil, že „většina bodů dohody je už vyjednaná a schválená“.
Začal květen a válka s Íránem už trvá více než 60 dnů. Proto je podle zákona z roku 1973 bez souhlasu Kongresu nelegální. Trump si přitom nemůže být jistý, že by jeho eskapádu na Blízkém východě zákonodárci schválili. Dokonce i republikáni by mohli hlasovat proti. Proto si Trump zatím netroufl Kongres o schválení válečných operací požádat.
Spojené státy na vojenské výdaje vydávají nejméně jeden bilion dolarů ročně, Írán neutrácí ani setinu této částky, okolo deseti miliard. Američané dosud napadli asi 13 000 vojenských a průmyslových cílů a spolu s Izraelci zabili desítky politických, vojenských a dalších osobností.
Americká supervelmoc má nejsofistikovanější zbraně, oči a uši ve vesmíru, ve vzduchu, na zemi i na moři. Přesto se s Íránem nachází ve vyrovnaném souboji. Nelze vyloučit, že Trump zjistí v Íránu to, co zjistili jeho předchůdci ve Vietnamu, Brežněv v Afghánistánu, Bush a další v Afghánistánu a Iráku, Putin na Ukrajině a Izraelci v nekončících válkách na Blízkém východě. Totiž že slabší se naučili bojovat jinak, chytřeji a mnohem levněji než mocní.
Může to ale dopadnout jinak. Tak jako opustil Ukrajinu a nekomentuje Venezuelu, Trump by mohl z Íránu nečekaně odejít. Prohlásí, že všech cílů dosáhl a na celé čáře vyhrál, a odejde… Přesto budeme všichni vědět, že jeho slovní ekvilibristika z Isfahánu neodstraní obohacený uran a nezmění realitu.
Pokud americký lev skončí v patové situaci s íránskou myší, bude to jen další důvod upravit politický realismus pro dnešní dobu. Válka mezi Athénami a Milosem měla bolestně předvídatelný průběh: Silnější stát zvítězil. Dnešní konflikty jsou jiného typu, než byly války před dvěma a půl tisíci lety. Jejich průběh ovlivňují nové faktory, například laciné, ale smrtelně účinné technologie, provázanost světových ekonomik nebo tlak voličů.
To vše by mohlo zahnat americkou nukleární supervelmoc do kouta. Ať už válka s Íránem dopadne jakkoli, Spojené státy ji už teď prohrály, protože teokratický režim v Teheránu je kvůli válce legitimnější a silnější než dřív. Je paradoxem, že ve všech třech svých volebních zápasech o Bílý dům Trump před vstupem do nekončících válek na Blízkém východě varoval.
Stalin se kdysi pohrdavě zeptal, kolik má papež divizí. Neměl ani jednu, a přesto Jan Pavel II. způsobil v 80. letech politické zemětřesení, které ve finále osvobodilo východní Evropu z ruského područí. Zkrátka a dobře, moc má odpradávna mnoho forem. Pro někoho to jsou lučištníci, pěchotní divize, tanky a letadla. Pro jiného jsou zdrojem moci laskavost, hezký úsměv, úcta ke spojencům a ochota se dohodnout.
