Půjčka Ukrajině? Nejlepší investice, které se ale Češi bojí

Chce-li Rusko zpátky postsovětský prostor a Ukrajina mu stojí v cestě, existuje vůbec nějaká lepší investice než pomáhat těm, kdo se ocitli první na ráně?

Stačí se podívat na mapu nebo do učebnic dějepisu a odpověď je jasná. Zná ji naštěstí i velká většina evropských zemí, a tak už chystají odeslání prvních peněz z netrpělivě vyhlížené půjčky na obranu a provoz napadené země.

Ne, že by to mělo vliv na velikost pomoci, ale Češi – dřív jedni z největších spojenců Ukrajiny – u toho tentokrát nebudou. Sami jsme se omluvili. Respektive to za nás udělala vláda.

Jde o příběh starý už skoro půl roku. Teď ale směřuje k pointě, takže si pojďme tuto nešťastnou českou kapitulaci ještě jednou připomenout.

Půjčka dohromady za 90 miliard eur se dojednala loni v prosinci na prvním summitu unijních lídrů, kam po volbách za Česko dorazil Andrej Babiš. Spolu s Maďarskem a Slovenskem zůstal stranou, věrný obratu, který před volbami sliboval a v koalici s SPD a Motoristy uskutečnil.

Půjčku obstará zbylých 24 členů Unie. Další záruky slíbila Británie, přidat by se mohly i další velmoci západní koalice, jako je Kanada, Japonsko nebo Spojené státy. Znovu se o tom má jednat tento týden na schůzce ministrů financí G7 v Paříži.

I proto Evropská komise spěchá s dotažením formalit ukrajinské půjčky na své straně. Poslední potřebné memorandum má být – podle serveru Politico – podepsáno rovněž tento týden, první peníze mají na Ukrajinu doputovat do měsíce.

Část (5,9 miliardy eur) půjde na drony, které se na Ukrajině i vyrábějí a v boji s Ruskem se na ně čím dál víc spoléhá (a úspěšně). Výpomoc s tím, co Ukrajina sama umí, mimo jiné i ve vidině budoucího přínosu pro sdílené armádní know-how, je jedním z pilířů pomoci. Dalších 3,2 miliardy z první splátky poslouží na pokrytí provozních nákladů ukrajinského státu, mimo jiné na mzdy vojáků.

Vláda v Kyjevě už mnohokrát dala najevo, že bez injekce zvenčí by letos musela vyhlásit státní bankrot. Což po čtyřech letech ve válce – s vykolejenou ekonomikou, narušenou na mnoha frontách od útoků na energetiku po blokády vývozu obilí – není žádným překvapením. A pokud ano, tak leda v tom, jak dlouho ukrajinská odolnost trvá.

Kdyby Ukrajina padla, mělo by to pro země EU katastrofální následky – a je s podivem, že to v Česku je vzhledem k jeho poloze a historii potřeba pořád tak pracně vysvětlovat. Rusko by šlo dál, posílené nejen ve své zvrácené geopolitické vizi, ale i vojensky o všechny nové ukrajinské zkušenosti.

Půjčka vznikla jako náhrada za původní představu, vycházející z logiky, že všechny škody jsou dílem ruského režimu. A tak by ekonomicky dávalo smysl zabavit nejrůznější ruské majetky v Evropě a výtěžek z nich na Ukrajinu poslat. Nebo je použít jako zástavu a proti nim pro Ukrajinu půjčit od bank nové peníze.

Tento záměr loni narazil – jak známo – hlavně na odpor Belgie, kde většina ruského jmění fyzicky leží ve formě bankovních vkladů. Belgická vláda nechtěla zůstat sama tak exponovaná a riskovat od Ruska přímá odvetná opatření. A tak se 24 zemí EU nakonec v prosinci dohodlo na alternativním postupu, ve kterém ruská aktiva figurují také, ale jinak.

Evropské státy si peníze půjčí, jak to dělají běžně při financování vlastního provozu prodejem dluhopisů na kapitálových trzích. Výtěžek poskytnou Ukrajině v rámci odvážné konstrukce, že Kyjev je jednou vrátí z válečných reparací vyplacených Ruskem. Až když Kreml žádný nárok na odškodnění neuzná, EU si vyhrazuje právo ruský majetek zadržet, a tím ukrajinský dluh anulovat. V praxi jde třeba o devizy ruské centrální banky uložené už před válkou v evropských bankách.

Teoreticky může nastat situace, kdy Rusko žádné reparace neuzná a zároveň si v rámci mírových ujednání (třeba pod patronátem nevyzpytatelného Donalda Trumpa) nějak vymůže beztrestné stažení svých aktiv domů. V tak zlé pozici ale snad státy EU při poválečném zúčtování nebudou.

Nejde tedy o nekrytý dar. Ani o bianco šek. Čerpání peněz je podmíněno plněním reformních závazků ze strany Kyjeva – včetně posilování právního státu a boje proti korupci. Jistě nepůsobí dobře, když se první výplata časově překrývá s korupční aférou bývalého šéfa prezidentské kanceláře. Ale kdo chce, může kauzu brát i jako indicii, že obranné mechanismy ukrajinského státu fungují.

Andrej Babiš prezentoval český distanc jako ochranu daňových poplatníků. Technicky vzato má pravdu. Česká státní kasa za nic neručí, a nebude tím pádem ani nijak finančně angažovaná v budoucích mírových ujednáních, na nichž budou podmínky splátek záviset. Válka zkrátka v duchu vládního programu není naše věc.

Jenže tato absence má svou cenu. A nejen v morální rovině, kdy solidarita s obětí má být základní slušností i základním bezpečnostním instinktem, což česká veřejnost dlouho chápala a spolu s ní i minulá vláda. Teď bohužel jde všechen tento kredit vniveč. Zemi, která bojuje proti Rusku i za nás, budou pomáhat jiní a Česko bude jen přihlížet v roli černého pasažéra.

Je to ostuda, ale nejen to. Konstrukce půjčky znamená, že Česko nebude součástí mechanismu, skrze který bude de facto EU nakupovat zbraně a financovat obnovu země. Pravda, je tu aspoň stará dobrá muniční iniciativa, ta sice dál běží, ale její využití už prakticky závisí na jiných sponzorech, zatímco Babišova vláda svou účast de facto tají. Ani to už se zkrátka nepočítá.

Místo u stolu při jednáních o zakázkách a poválečném postavení Ukrajiny převezmou jiní. Babiš to tak zařídil a nazval to úspěchem. Spíš je to ale další nevyužitá příležitost dělat to, co je správné a co se dlouhodobě vyplatí.