Rivalitu formovala křivda. Slovensko začínalo od nuly, Češi sbírali medaile

Přímo ze Švýcarska/ Dřív se do zápasů mezi Českem a Slovenskem promítala velká křivda. Od rozdělení federace v roce 1993 slovenské hráče dlouho užírala bolest, že nástupnickým státem po Československu se pro Mezinárodní hokejovou federaci stala pouze Česká republika. Slovensko začalo až v nejnižší hokejové třídě a muselo se probojovat nahoru.

Jeden rok muselo projít přes Maďary a Bulhary. V další sezoně „zápasilo“ proti Rumunsku a Nizozemsku. Svou misi ve strukturách světového hokeje navíc Slovensko začalo až v roce 1994, protože se ho pro rok 1993 nepodařilo přihlásit. Česko v elitní skupině tehdy získalo bronzovou medaili.

„Asi bych to nazval jako zklamání, že jsme museli jít do C skupiny a Češi pokračovali v A skupině,“ přikývne dnes trenér slovenské reprezentace Vladimír Országh. Je mu 48 let, dobu si pamatuje. V polovině 90. let byl talentovaným teenagerem, který nastupoval za nový výběr své země do 20 let. Taky začínal v nižší třídě a musel postoupit.

Světový hokej tehdy nezohlednil, že situace je přeci jen trochu výjimečná a Slovensko mělo po Evropě hvězdy typu Oty Haščáka, Róberta Švehly, v NHL pomalu končil legendární Peter Šťastný, góly dával Peter Bondra a nahoru se hrnula nová generace kolem Miroslava Šatana.

Elitní skupinu MS hrálo v roce 1993 jen 12 celků. Neexistovala varianta, že by se turnaj rozšířil. Chvíli se operovalo s variantou, jestli by ještě jednou neměli Češi a Slováci společný tým, ale když už stát zmizel, varianta padla.

Historicky v reprezentaci nastupovalo víc Čechů, zakládajícím členem IIHF bylo v roce 1908 České království. Se Slovenskem se nikdo nemazal, muselo si cestu vypracovat od nuly.

Přitom na olympiádě v roce 1994 předvedlo, co tým dovede. Se zlatým Švédskem uhrálo remízu 4:4, stříbrnou Kanadu porazilo. Žigmund Pálffy, Miroslav Šatan a Peter Šťastný opanovali první tři místa v produktivitě turnaje. Slovensku zastavilo výpravu za medailí ve čtvrtfinále Rusko, když vyhrálo v prodloužení 3:2.

V tomhle prostředí se formovala generace výjimečných hráčů, kteří viděli, jak se Česko s žádnými Bulhary trápit nemusí. „Nemám rád termín nespravedlnost, není to správné slovo. Ale IIHF se obrala o dobrý tým, to je základní,“ komentuje situaci s odstupem 33 let slovenský reportér Tomáš Prokop. „Věřím, že IIHF si to taky vyčítá, že mohla mít Slovensko v elitní skupině dříve,“ přidává.

„Dříve jsme byli jeden stát, vyrůstali jsme s klukama a najednou jsme hráli proti sobě. Češi byli vždy ti, kdo měli víc hráčů v reprezentaci, my jsme se jim vždycky chtěli vyrovnat,“ popisuje budování rivality v 90. letech bývalý špičkový hokejista Vladimír Országh.

Na vzájemné zápasy se při velkých akcích vždycky těšili Slováci i Češi. Slováci tedy o něco víc. „Chtěli jsme dokázat, že i my jsme dobří a na Česko se vytáhneme,“ popisuje hlavní kouč slovenské reprezentace.

„Jen většinou to dopadlo tak, že jsme byli přemotivovaní a Češi nám to pak s klidem vrátili,“ usměje se Országh nad trpkou zkušeností.

Na olympiádě se bitva bývalých federálních sousedů konala zatím čtyřikrát, vždycky vyhrálo Česko. Na mistrovství světa se hrál zápas sedmnáctkrát, Slovensko uspělo jen třikrát a jednou skončil zápas remízou.

Ne, že by mělo výrazně horší hráče. Ale jak naznačoval současný slovenský kouč, chtělo často až moc. Zápasy bralo osobně.

Vrcholem rivality byla doba kolem roku 2000. Všichni aktéři si dobře pamatovali, jak se země rozdělily, kdo si dál sbíral medaile a kdo musel hrát kvalifikace na olympiádu a hrabat se z totálního bahna.

V roce 2001 mělo Slovensko na MS extrémně silný tým, kde nastupovali Zdeno Chára, Marián Hossa, Marián Gáborík, Vladimír Országh, Richard Zedník a další hráči z NHL. Nadupaná sestava se pustila s českým týmem i do trash talku. Když pokořit, tak se vším všudy.

„Říkali nám takové ne moc hezké věci. Že si máme připravit rýče a lopaty, že na zahrádce už je spousta práce. Nebo ať si rychle zjistíme, kdy nám letí zpátky nejrychlejší letadlo,“ vykládal pak po výhře 2:0 kapitán Robert Reichel pro iDNES. „Vzkazovali nám různé nepěkné věci, které nás ještě více zdravě vyprovokovaly,“ dodal.

Sám si do soupeře pak ostře rýpnul: „Měli by si uvědomit, proti komu hrají. Jsme dvojnásobní mistři světa a olympijští vítězové. A na to, co oni tady předvádějí, by měli rychle spadnout na zem. To, co ukázali, by stačilo leda tak na skupinu B.“

V derby Česko poprvé prohrálo až v roce 2003. Bolelo ho to hodně, před rokem Slovensko vyhrálo mistrovství světa a tehdy vyhrálo zápas o bronz. Paradoxně u toho byl znovu Robert Reichel. „Oni do toho dali víc srdce. My měli hodně nováčků, alespoň kluci vidí, že úspěch se neudělá mluvením, ale jen prací na ledě,“ rozebíral zklamání.

Ceremoniál tehdy trval hodně dlouho a Reichel se celou dobu díval, jak Slovensko jásá a přebírá medaile. O žádném úprku do kabin nepřemýšlel: „To se přeci nedělá. Nemůžete být pořád nahoře, aspoň mám na co vzpomínat i z pozice toho, kdo je na druhé straně.“

Tohle bylo nakonec nejlepší období slovenského hokeje, kdy v letech 2000-2003 získalo tři medaile z mistrovství světa. V roce 2012 se ještě Slovensko dostalo do finále, ale hlavní vlna byla už pryč.

„Kdyby slovenská reprezentace šla nahoru rovnou, výsledky by přišly i dříve,“ myslí si i Tomáš Prokop. „Takhle se celá generace jen učila a poznávala, jak hrát. Tým dokázal remizovat na prvním MS v roce 1996 s Kanadou, která hrála pak finále. Ovšem taky prohrál s posledním Rakouskem,“ hned slovenský reportér vykresluje tehdejší nevyzpytatelnost týmu, který se zjevil mezi elitou.

Když se s hráči bavíte o rivalitě dnes, je znát, jak moc se doba změnila. „Myslím, že emoce jsou jiné. Rivalita zůstala, což je v pořádku,“ shrnul ze svého pohledu klání Česka se Slovenskem trenér Országh.

Federální dobu si nepamatuje už z aktivních hráčů nikdo, což je zásadní faktor. Když dostal český obránce Michal Kempný otázku, jestli si pamatuje na nějaký velký souboj se Slovenskem, ochotně se nadechl, že spustí: „Abych řekl pravdu…,“ pak se zastavil.

Rychle po tréninku nic do hlavy neskočilo. Po chvíli vytasil, že na MS v Rize 2023 proti sobě týmy hrály v základní skupině.

Roli hraje i fakt, že Česko i Slovensko udělaly od éry Jágra, Reichela, Cháry a Hossy několik kroků zpátky. Už nepatří mezi hlavní adepty na medaile. Slovensko osmkrát z posledních jedenácti šampionátů ani nepostoupilo do čtvrtfinále. Národnímu týmu se tenhle hororový scénář zatím pokaždé vyhnul.

„Tohle bude už asi pryč,“ glosoval Dominik Kubalík, že dříve uměly slovenské hokejisty pohltit emoce. „Viděl jsem pár jejich třetin, hrají tady výborně,“ vysekl poklonu týmu, který ve Švýcarsku vyhrál čtyři zápasy ze čtyř.

„Ale emoce tam rozhodně budou. Chceme je porazit,“ dodal český střelec hned, aby si náhodou někdo nemyslel, že zápas sklouzne náladou do pohodového přáteláčku.

Jeden z nejvýraznějších slovenských útočníků Kristián Pospíšil se na chvíli bavil se spoluhráčem z Brna Janem Ščotkou. Od českého beka slyšel, že je mimo sestavu. „Říkal jsem mu, že se možná s bráchou tak naštveme, že mu do sestavy pomůžeme,“ se smíchem v žertu hlásil útočník, že když rozjedou pořádný kolotoč, dají pár gólů, Ščotka si příště zahraje.

Slovenský útočník Komety si derby užije ještě z jednoho pohledu. „Mám přítelkyni z Česka, celá její rodina se na zápas těší, doma se mi to připomíná. Ale jak se hodí buly, bude mi úplně jedno, kdo je na druhé straně,“ ubezpečuje Pospíšil, že přemotivovaností netrpí. K jeho stylu hry patří, že když má den, štve úplně každého na druhé straně, tak je jedno, jestli opačný dres je Sparta, Kanada nebo Česko.

Ovšem chytře si zajistil podporu české přítelkyně, která samozřejmě dávala přednost podpoře Česka: „Zeptal jsem se jí, jestli chce medaili, nebo se na ni radši bude dívat z dálky a v telce,“ pobavil Kristián Pospíšil.

Vazby mezi hráči jsou na obou stranách silné. Třeba Jaroslav Chmelař nastupoval na farmě New York Rangers často s Adamem Sýkorou. Dobře se doplňovali, stali se z nich velcí přátelé. Oba sní o tom, že podobně by se třeba spolu mohli uchytit i v prvním týmu.

Ovšem v sobotu? „Jestli se mi tam nabídne, určitě ho na mantinel někde přimlasknu,“ usměje se Chmelař, když přijde řeč na Sýkoru.

Mimochodem, týmy sdílejí v Bernu i stejný hotel. Pár úsměvů si mohou hráči rozdat i na sobotní snídani. V neděli je bude rozdávat už jenom jedna strana.