Tichá bitva v OSN: Po otěžích sahá Čína a globální Jih

„Je to jedna z nejtěžších prací na světě,“ tvrdí Annalena Baerbocková, předsedkyně Valného shromáždění OSN. Na mysli má pozici generálního tajemníka slovutné organizace, která se bude znovu obsazovat v druhé polovině letošního roku. „Ovšem také je jedna z nejdůležitějších, protože příští generální tajemník nebude formovat pouze budoucnost této instituce, ale také budoucnost mezinárodního řádu založeného na pravidlech.“

Německá politička zřejmě ani nepřehání. Letošní volba šéfa spojených národů bude jednou z nejdůležitějších ve více než osmdesátileté historii organizace.

Svět je - bez nadsázky řečeno - jiný než při posledním hlasování v roce 2021, kdy pětiletý mandát obhájil portugalský sociální demokrat António Guterres. Od té doby ve světě začala celá řada ničivých ozbrojených konfliktů včetně těch na Ukrajině, v Gaze nebo Íránu, sílí extremismus, společnost je rozdělená a lidstvo stojí na prahu technologické revoluce.

Multilaterální svět, který se organizace od roku 1945 snažila budovat, je pod tlakem siláckých lídrů v čele s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Zatímco v celé poválečné historii táhly OSN vpřed právě USA, republikán ji okopává a dokonce si založil i vlastní konkurenční platformu - Radu míru, jíž se jmenoval doživotním šéfem.

O to větší výzva na budoucího nejvyššího úředníka spojených národů čeká. Napoví už jeho podzimní volba.

Článek 97 Charty OSN stanovuje, že generálního tajemníka jmenuje Valné shromáždění, kde je jedním hlasem zastoupeno všech 193 členských států, na doporučení Rady bezpečnosti. Vítěz získá pětiletý mandát, který mu členské státy mohou prodloužit o dalších pět let. Ačkoli technicky neexistuje žádné omezení počtu funkčních období, nikdo dosud funkci nezastával více než dvakrát. Dalším nepsaným pravidlem je i to, že se o post neuchází nikdo z pětice stálých členů Rady - USA, Rusko, Čína, Velká Británie a Francie.

Tyto země totiž mají při výběru generálního tajemníka už tak značnou moc. Kterékoli jméno mohou vetovat a je tak nutná jejich vzájemná dohoda.

Ze současné šestice přihlášených kandidátů (aktuální seznam je dostupný zde) všichni pocházejí z Afriky nebo Latinské Ameriky. Po dvaceti letech, kdy byl v čele Guterres z Portugalska a Pan Ki-mun z Jižní Koreje, se tak nejvyšší pozice v nejvýznamnější mezinárodní organizaci může dočkat globální Jih. Vůbec poprvé by se podle pozorovatelů také mohla dočkat žena.

Kdo do kanceláře v 38. patře budovy OSN v New Yorku od začátku příštího roku nakonec usedne, se dozvíme na podzim. Nicméně možné posílení globálního Jihu, byť do velké míry symbolické, by pro současný stav mezinárodních vztahů a diplomacie bylo důležitější zprávou než konkrétní jméno.

Termíny globální Sever a Jih se pomalu ustálují v geopolitické debatě. Po konci studené války, za níž se svět dělil na Západ a Východ, představují hlavní linii rozdělené planety. Označují dva světy: bohaté státy Severu, které - ač početně i populačně značně slabší - na půdě důležitých institucí dlouho v klíčových otázkách pevně držely otěže rozhodování, a rozvojové země Jihu, jež svou převahu v počtu hlasů jen nepoměrně málo dokázaly přetavit ve smysluplnou kolaboraci pro dosažení politických vítězství.

Systém fungování OSN nastavily vítězné země druhé světové války. Skrze financování, personální zastoupení v nejdůležitějších orgánech a agenturách organizace a diplomatickou sílu v ní dominovaly bohatší státy, zejména USA a západní Evropa, případně jejich spojenci. Moskva - ať už jako hlavní město Sovětského svazu nebo Ruska - zase hojně využívala svého veta v Radě bezpečnosti. Za celou historii fungování organizace je zodpovědná za polovinu blokací návrhů.

Zato globální Jih stál mimo. Prakticky všechny jeho státy se snažily stát stranou od soupeření velmocí. Od 60. let se z valné většiny sdružovaly v organizaci s výmluvným označením Hnutí nezúčastněných států. To mezi svými hodnotami formulovalo odpor proti kolonialismu a xenofobii a odmítalo jaderné zbraně. Postupně se však začaly ukazovat rozkoly. Řadu zemí ovládly totalitní režimy a například Indie, která se stavěla do role lídra organizace, sama začala vyvíjet atomovou bombu.

Dnes se Jih znovu hlásí o slovo a hodlá promlouvat do světového dění. „Vůdčím principem však tentokrát není idealismus, ale realismus, s neochvějným přijetím národních zájmů a častějším uchylováním se k mocenské politice,“ míní v komentáři pro Foreign Affairs Sarang Shidore z Univerzity George Washingtona.

Státy Jihu už se umí spojit a připsat si velká politická vítězství. Ukázalo se to třeba na začátku června, kdy se na půdě Spojených národů hlasovalo o pěti nových nestálých členech Rady bezpečnosti. O místo za západní Evropu velmi usilovalo Německo. Jeho diplomaté silně lobbovali, ale před Valným shromážděním pohořeli. Berlín získal pouhých 104 z požadovaných 127 hlasů a pozice místo něj obsadí Rakousko a Portugalsko.

Berlín měl problém právě u států globálního Jihu, podle expertů zejména kvůli významné podpoře Izraele. Komentář deníku Financial Times tvrdí, že rozhodly neutrálnější pozice, které v mezinárodní diplomacii razí obě vítězné země.

Podle autorky textu němečtí představitelé neukázali zemím globálního Jihu dostatek respektu - třeba tím, že s nimi nejednal přímo kancléř Friedrich Merz. Jenže i s opomíjenými zeměmi je třeba počítat. Přestože samozřejmě nejde o jeden blok s totožnými zájmy, při jednotném postupu mají státy Jihu sílu prosadit, nebo naopak blokovat, v zásadě cokoli.

Čím dál častěji ukazují, že nesouhlasí se světovým řádem, v němž hraje dominantní roli Západ. Jejich pozice má navíc velmi silného a taky poněkud překvapivého obhájce - Peking.

Proč překvapivého? Protože velmoci vesměs příliš nepodporují ideu multilateralismu. Mohou využívat svého veta v Radě bezpečnosti a jen utvrzovat své silové postavení. Peking však v OSN zvolil zcela jiný přístup než Rusko nebo Trumpovy Spojené státy. Snaží se mezinárodní organizaci a její stávající mechanismy využívat ve svůj prospěch.

„Rozvíjející se trhy trpí nedostatečným zastoupením v Organizaci spojených národů, jejíž autorita je stále více zpochybňována eskalujícími politickými a ekonomickými spory po celém světě,“ hájil multilateralismus ve středu 17. června na tiskové konferenci čínský ministr zahraničí Wang I. „Země, ať už velké či malé, silné či slabé, rozvinuté či rozvojové, jsou rovnocennými členy mezinárodního společenství,“ dodal a vyzval k tomu, aby se více prosazovaly hlasy zemí globálního Jihu.

Že by šlo o ryzí altruismus, lze spíše pochybovat. Peking ví, že Jih je mu nakloněný. Nejen, že od něj dostává rétorickou podporu, čínský režim v tamních zemích také mohutně investuje a rozjíždí velkolepé infrastrukturní projekty. Sílí navíc i frustrace z dlouhodobé západní dominance.

Zatímco se Washington stahuje z multilaterálních institucí a místo toho dává přednost bilaterálním a transakčním vztahům, velká část světa očekává, že právě Čína jako druhá největší ekonomika světa tuto mezeru zaplní a převezme větší odpovědnost. „V rétorice i v činech se však zdá, že Čína se zdráhá nabízet sama sebe jako světového lídra globálního řízení. Místo toho těží z amerického ústupu, aniž by přebírala náklady a odpovědnost spojené s plnou autoritou,“ míní Shidore.

Sama Čína však toto tvrzení vyvrací. „Není to tak, že by se Spojené státy stahovaly a Čína zaplňovala vzniklou mezeru. To není pravda,“ řekl Fu Cong, čínský velvyslanec při OSN, na začátku května, když jeho země přebírala rotující měsíční předsednictví v Radě bezpečnosti. „Není to hra s nulovým součtem mezi Čínou a Spojenými státy, chceme přispívat více OSN. Také chceme, aby více přispívaly Spojené státy. Pokud se USA stáhnou, pak samozřejmě musí ostatní země převzít větší odpovědnost a Čína ráda přispěje více.“

To však diplomat zřejmě nehovořil o příspěvcích finančních. Peking je sice největším donorem spojených národů, když za loňský rok vložil přes 685 milionů dolarů, v přepočtu na obyvatele však čínský příspěvek stojí daleko za dalšími zeměmi. A navíc má komunistické impérium u organizace významný dluh.

„Čína má prospěch z OSN, která se nadále těší závazkům států a hlavních mocenských bloků, ale není ochotna za to platit,“ uvedl Jeremy Chan, seniorní analytik think tanku Eurasia Group, pro zpravodajský server PassBlue zaměřený na dění v OSN. Peking podle něj nechce řešit globální krizová ohniska, zejména problémy vzdálené od svých břehů.

„Multilaterální systém vedený OSN čínským zájmům vyhovuje,“ myslí si expert. „Peking může nadále využívat své veto vůči mezinárodním krokům, s nimiž nesouhlasí, a zároveň zůstává chráněný před přímým zapojením do složitých globálních konfliktů a jejich přeléváním.“

Číně se v posledních letech podařilo v OSN obsadit řadu klíčových pozic ve vedení výborů a agentur v čele s Organizací pro výživu a zemědělství, již vede kariérní diplomat Čchü Tung-jü.

Díky tomu dokáže napříč celou organizací prosazovat své pojetí různých agend. Vliv Číny se neprojevuje jen v hlasování, ale i v tom, jaké pojmy se v systému OSN postupně normalizují. Různé studie (dostupné například zde nebo zde) popisují, že jednou z priorit Pekingu je měnit diskurz lidských práv prostřednictvím institucí pod hlavičkou OSN.

Komunistická země se snaží přetvořit mezinárodní právo v oblasti lidských práv na záležitost mezinárodních vztahů, bagatelizuje odpovědnost států za ochranu práv jednotlivce, považuje základní lidská práva za předmět vyjednávání a kompromisů a nepředpokládá žádnou smysluplnou roli pro občanskou společnost.

Sama Čína je přitom ve věci ochrany lidských práv pod těžkou kritikou. Z titulu vysoké komisařky OSN pro lidská práva ji mimochodem v minulých letech vyšetřovala i Michelle Bacheletová, dnes jedna z favoritek podzimní volby generálního tajemníka.

Tím se vracíme zpět na začátek analýzy. Bývalá prezidentka Chile v roce 2022 Čínu navštívila, ale její cesta dopadla neslavně. Lidskoprávní organizace se do Bacheltové opřely.

„Měla příležitost upozornit světovou veřejnost na závažná porušování lidských práv ze strany čínské vlády,“ komentovala návštěvu Human Rights Watch. „Místo toho však neodsoudila masové represe vlády vůči ujgurské etnické komunitě, dlouhodobé utlačování v Tibetu ani útoky na základní svobody v Hongkongu. Její návštěva poskytla Komunistické straně Číny munici k popření svých zločinů.“

Oficiálně Čína zatím ve volbě nikoho nepodpořila. Z oficiálních zdrojů víme jen toto: velvyslanec Fu Cong na začátku května novinářům pouze sdělil, že Čína v čele OSN „ráda uvidí“ ženu a podporuje nárok regionu Latinské Ameriky a Karibiku na tento post.

Na výsledek voleb si musíme počkat. Již nyní se ale zdá být zřejmé, že nejde jen o výběr nového správce mezinárodního řádu, ale o první velký test, jak bude tento řád vypadat v době, kdy se jeho mocenské centrum postupně přesouvá na Jih.