Brežněv jako uražená milenka. Soudružský polibek má na jevišti obludný rozměr

Těsně před přestávkou vtrhne na forbínu desetičlenné československé politbyro stylizované do rockových hvězd. Jejich vystoupení na Václavském náměstí, kde veřejnosti tlumočí své plány pro nastávající setkání se sovětskou delegací v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968, se nese v duchu odvázaného optimismu.

Hraje našlápnuté disko a desítka mužů v šedohnědém trsá povětšinou trhaně a neohrabaně, zato jako o život. Mikrofon jde z ruky do ruky a všichni velkohubě zaručují národu, že se Sověty vyjednají pokračování reforem pražského jara. Tvůrci inscenace Konec jara, která měla minulý týden premiéru v pražském Divadle Na zábradlí, nenechávají nikoho na pochybách, že jde o naivní či rovnou falešné záruky.

Kromě proklamací o zavedení tržní ekonomiky či svobody projevu vrcholní politici v opojení stejně tak samozřejmě slibují naprosté absurdity jako „papagája“ každému dítěti či úplné zrušení menstruace. Navenek jsou to hrdinové, ale ve skutečnosti co přesně? Naivové? Populisté? Oportunisté? Bezskrupulózní lháři?

Pro autory hry, režijně-dramaturgické duo Petr Erbes a Boris Jedinák, je takový revizionistický přístup k historické látce poměrně typický. Konec jara lze považovat za další ze série polodokumentárních inscenací, v nichž se zaměřují na různé národní mýty a pomocí nadsázky či stylizace se je snaží nahlížet čerstvým pohledem „nepamětníků“.

Před čtyřmi lety dvojice v Divadle Na zábradlí uvedla projekt Discoland, ve kterém si skrze proslulý klub a jeho majitele Ivana Jonáka posvítila na často sentimentalizovaná 90. léta minulého století jako na dobu bez pravidel. V následujícím Bohu v Las Vegas se zase na základě oslavované výpravy československých umělců do Las Vegas z roku 1968 pokusila zachytit bolestný střet socialismu s představou západní svobody.

Mimo Divadlo Na zábradlí na sebe oba členové nového uměleckého vedení pražského kulturního prostoru Vzlet upozornili také inscenací Privatizace v Národním divadle, která se zabývá ekonomickou transformací po roce 1989 a vznikem nových elit.

Podobně jako Privatizace ale ani Konec jara nepřichází s nijak převratnou interpretací. Navzdory anotaci nerozehrává samotné setkání v Čierné nad Tisou, ale to, co poslední velké snaze vyjednat pokračování pražského jara bez otevřeného konfliktu se Sovětským svazem přímo předcházelo a co následovalo.

Erbese s Jedinákem nezajímají ani tak velké dějinné události, jako spíš přístup zodpovědných jedinců, které invaze paradoxně pomohla tak trochu idealizovat. Reformisté a konzervativci zastávají očekávatelné postoje, v rámci groteskního, překřikujícího se panoptika však splývají v jednolitou masu, která následuje „Sašu“ až do pekel.

V neútulné, sflikované krychli, zprvu oddělené od forbíny igelitem, a za zády veřejnosti reprezentované papírovými maketami se schází komunistická věrchuška ve své úplnosti – a následně také v různých mocenských klakách či dvojicích. V maskách s vysokými čely a neslušivými parukami upomenou mimo jiné na politickou parodii Gumáci z 90. let.

Soubor Divadla Na zábradlí se představuje téměř celý a z tradičně mimořádných kreací jeho členů, kteří si od postav udržují ideální odstup, lze jen těžko vybrat ty nejvýraznější. Brunátný Vasil Biľak v podání Jiřího Vyorálka slovensky halasí o svém přátelství se Sověty, Dita Kaplanová jako hrozivě bodrý a trochu tupý Drahomír Kolder vyhrožuje ostravským dialektem, že Sovětský svaz, kurde!, přímo požádá o pomoc.

Františka Kriegela hraje Michal Bednář jako tvrdého, nekompromisního chlapa. Jediný člen československé delegace, který po invazi odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol, neztrácí čas zbytečnými slovy ani politickou diplomacií. Naopak Jozef Lenárt hraný Václavem Vašákem se zásadně řídí oportunistickým heslem „Dá se jít tak i tak“.

Kateřina Císařová coby předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský naštvaně rapuje svůj slavný reformní úvodník Oč dnes jde? z ledna 1968, který pražské jaro odstartoval, a to čím dál tím vykloubeněji, až slova postupně ztrácejí význam. A nesmí chybět ani trojčící, vytřeštěný prezident a vysloužilý generál Ludvík Svoboda, kterému při každém pohybu cinkají vyznamenání jako zvonkohra. Jeho představitel Jakub Žáček mluví s Dubčekem trochu jako s nemožným potomkem a právě on přímo formuluje jeho nelehký úkol: zůstat se Sověty zadobře, ale zároveň neustoupit jejich požadavkům a tlaku.

Už úvodní okultně-flagelantský Dubčekův výstup stylizuje prvního tajemníka ÚV KSČ do muže, který si vědomě zahrává s ďáblem. V podání mladého Davida Petrželky je to postava zdaleka nejzajímavější také proto, že se režiséři přiklonili k nejednoznačnému, netradičnímu pojetí jeho osobnosti.

Neukazuje pouze vlídně usměvavou, „lidskou tvář socialismu“ jako na veřejnosti, o samotě je úzkostný a evidentně pronásledovaný běsy. Především ale v kontaktu se stranickými kolegy působí leckdy až arogantně sebevědomě a přezíravě, čímž dost možná jenom maskuje, že netuší, co dělá. Na dotazy ohledně dalších postupů, úkolů či budoucích rolí reaguje s úsměvem, ale vyhýbavě, aniž by cokoli konkrétního sdělil.

Petrželka výtečně osciluje mezi trochu nečitelným sympaťákem, sebestředným hejskem a vyděšeným panikářem. Ve vztahu s Leonidem Brežněvem je ovšem také podmanivým svůdníkem. Zatímco v prvním telefonátu měsíc před invazí spolu oba představitelé flirtují jako milenci, o tři týdny později jejich hovor svědčí o vztahové krizi, nepochopení a blížícím se rozchodu. Co si Dubček myslel, že v Čierné se Sověty vyjednal, se jeví jako sebeklam.

Magdaléna Sidonová v roli Brežněva zpočátku cukruje a rozverně se chichotá jako holčička, poté zkušeně manipuluje metodou cukru a biče, až se nakonec převtělí do uražené, pomstychtivé milenky. Soudružský polibek, využívaný v inscenaci i jako umlčovací prostředek, tu získává nový, obludný rozměr. Není to ani tak výraz lásky, jako spíš snaha druhého pozřít.

Konec jara je nejsilnější právě tam, kde jako v případě latentně erotických telefonátů či faustovských odkazů vsazuje politické machinace, situace i charaktery do jiného kontextu. Kupříkladu nenápadná postava Antonína Kapka, brýlatého zjevu s řídkými mastnými vlasy, tak postupně nabývá až jidášovských rozměrů. Politika, který inicioval takzvaný zvací dopis Sovětům, hraje Anežka Kubátová. V rámci satanistického rituálu vystřihne extatický monolog, během něhož si rve chlupy z hrudi a Brežněva vzrušeně vyzývá „Přijď, vytoužený!“

Opakovaně také zaznívá kakofonie zobcových fléten jako odkaz na Hamleta Williama Shakespeara, kde tyto nástroje v rukou jeho přátel Rosencrantze a Guildensterna symbolizují manipulaci či zradu. V politbyru hrají na flétny všichni.

Ani metaforická rovina ovšem nevychází beze zbytku. Místy je příliš čitelná či ilustrativní, jako když Dubček odvádí své tupé politické stádo coby krysař z Hamelnu, nebo naopak zcela záhadná, až rušivá, což je případ latentní homosexuality Josefa Smrkovského a jeho vztahu s fiktivní postavou politického experta.

Nejen proto, že postavy mluví jazykem zcela současným, se nabízí paralela s dnešní politickou situací a mezinárodními tlaky, ta ovšem zůstává spíše tušená. Podobně se to má s interpretací Dubčekovy postavy či rozmlžením hranic mezi „hodnými“ a „zlými“ představiteli pražského jara. Jejich pojetí není ani striktně učebnicové, ale ani novátorské.

Konec jara sleduje především pád jednoho populárního – a do značné míry i populistického – politika, který v jednu chvíli skáče na veřejné plovárně do bazénu, všemi obdivován a v inscenaci doslova podpírán, aby zanedlouho odešel ze scény jako zlomený, osamělý stařec.