Po stopách československých fotbalistů. Na MS 1970 hráči prodávali křišťál

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Tenkrát před 56 lety to byl motel, dnes zde stojí zrekonstruovaný čtyřhvězdičkový hotel. „Hotel se zajímavou fotbalovou historií,“ usměje se recepční America, která návštěvu z Česka ochotně provede po areálu.

Av. Ignacio L Vallarta 3993, Guadalajara, Mexiko. Na téhle adrese bydlela československá výprava během nepovedeného mistrovství světa 1970 a útulný hotel Malibu stojí na původním místě dodneška.

Název zůstává stejný, jen druh ubytování se liší. Místu stále dominuje „motelové“ uspořádání: pokoje jsou naskládané ve dvou patrech nad sebou a na rozlehlém prostranství uprostřed parkují auta hostů. „Před deseti lety jsme postavili dnešní hlavní budovu s osmi patry,“ řekne América, než se vrátíme na recepci. Tam pyšně ukáže na vystavený míč Trionda, oficiální balon letošního mistrovství světa. Taky zde visí mexický dres, jehož skleněný rám se blýská stejně jako mramor na podlaze.

V Malibu vládne dopolední klid, pořád je ještě doba snídaní. Někteří hosté si už vyrazili zacvičit do malého gymu a další před hotelem nasedají do taxíků. I z dnešního pohledu to mohla být zajímavá adresa pro českou reprezentaci: z hotelu je to jen 11 kilometrů na stadion v Zapopanu, kde Češi odehráli první zápas na mundialu s Koreou (1:2).

Stejných jedenáct kilometrů, ovšem opačným směrem, leží Estadio Jalisco, smutné místo československých fotbalových dějin. Na šampionátu v roce 1970 tam národní tým prohrál všechny tři duely a s ostudou se vracel domů. Před arénou nedávno odhalili sochu Pelého, jehož pět vyhraných partií v Guadalajaře – taktéž v sedmdesátém roce – posunulo k třetímu titulu mistra světa.

Když se bavíte o Malibu s tehdejšími československými reprezentanty, promlouvá z nich nostalgie. „Hotel byl krásný, i zahrada kolem něj,“ vybaví si po letech brankář Alexander Vencel. „Na zahradě jsme často hrávali karty. I bazén tam byl,“ vzpomíná obránce Karol Dobiaš.

Zahrada a bazén jsou součástí areálu dodneška, byť i ony během více než půl století pochopitelně prošly proměnou. K posezení u vody láká příjemná pergola, kterou před ostrým mexickým sluncem chrání bytelná střecha.

„A pokoje jsme měli v prvním patře,“ dodá Dobiaš.

Taky si říkáte, jak si to dodneška může takhle přesně pamatovat? „Naše trnavská partička se pořádně zadýchala, když se vrátila z Mexico City těsně před odjezdem na letiště. Museli jsme vyběhnout nahoru, popadnout věci a nasednout do autobusu, kde už všichni čekali jen na nás,“ vypráví Dobiaš.

On, Jozef Adamec, Vladimír Hagara a Ladislav Kuna po posledním zápase s Anglií (0:1) sedli do dvoudveřového Fiatu 850, vypůjčeného od maďarského emigranta z Guadalajary, a vyrazili na sedmisetkilometrovou štreku do Mexico City. „Na mistrovství světa jsme tenkrát vezli v kufrech křišťálové sklenice, podnosy a spoustu dalšího křišťálu ze sklárny od nás ve slovenském Poltáru, abychom si přivydělali nějaké dolary. Byli jsme v Mexiku s Trnavou před šampionátem a měli jsme s majitelem obchodu panem Himmelfahrtem domluvené, že na mistrovství každý přivezeme plný kufr křišťálu. On ale nakonec vzkázal, že se do Guadalajary nedostane a že za ním máme přijet do hlavního města. Tak jsme jeli,“ líčí Dobiaš, jemuž letos bude devětasedmdesát.

„Něco jsme prodali už předtím na hotelu. Pamatuju si noblesní dámu ověšenou zlatem, kterou jsem potkal v recepci, ona s námi šla na pokoj, kde jsme bydleli s Hagarou, a tam si vybrala sadu broušených skleniček z křišťálového skla. A nakonec jí nevadilo, že skleniček bylo jen pět, protože jedna se nám cestou rozbila,“ vykládá Dobiaš.

Zpáteční cestu z Mexico City do Guadalajary zkomplikovala bouřka a hustý liják, který trnavskou čtyřku výrazně zpozdil. Dobiaš a spol. se tak tak stihli vrátit na hotel, sbalit si věci a nastoupit do autobusu na letiště, kde už čekal nasupený trenér Jozef Marko. „Byl skoro na infarkt,“ chechtá se Dobiaš.

A ještě jedna půvabná vzpomínka 82letého brankáře Vencela: „Tréninkové hřiště v Guadalajaře strašně páchlo tabákem. Při exkurzi do místní fabriky na cigarety nám prozradili, že jim v nadmořské výšce 1500 metrů tráva moc neroste, proto ji kropí vodou z vylouhovaného tabáku.“

Vzpomínky na Guadalajaru 1970 vyznívají z dnešního pohledu úsměvně, zvlášť ve srovnání s kulisami na letošní základně českého týmu, jíž je hotel Sheraton.

Zatímco v Dallasu má budova z této slavné hotelové sítě skoro 170 metrů, 42 pater a tyčí se k nebi, ve vedlejším kovbojském městě Fort Worth se ztrácí mezi ještě daleko vyššími konstrukcemi. Přes ulici je vyhlášený dvouhektarový park s vodními atrakcemi, ze zužující se kaskády padají masy vody, které končí v bazénku na dně. Pohled na vodu příjemně uklidňuje a turisté nadšeně vytahují telefony, aby si udělali fotku.

Hotelovým hostům - nejen těm v českých fotbalových soupravách - se nedoporučuje chodit doleva od hotelu. Snad ještě přes den, ale když se setmí, tak určitě ne, narazíte tam na ležící bezdomovce a špínu. Doprava je to fajn, hned za rohem stojí irský bar Melone’s Pub, ve kterém majitel vytáhl českou vlajku.

A hotelu taky šéfuje Ir, což bylo pikantní při první inspekční cestě v dubnu, protože reprezentace v baráži předtím vyřadila právě Irsko. „Ale ředitel je strašně fajn. Nedělal z toho vědu, přivítal nás srdečně a plní nám každé přání,“ usmívá se vedoucí mužstva Michal Černý.

Češi si nemohli vybírat, hotel jim přidělili. FIFA hradí zhruba 80 procent nákladů, jeden pokoj stojí 180 dolarů na noc a tým si zabookoval tři patra. Na přísně střeženém šampionátu dostal ochranku, nicméně s hosty se hráči normálně potkávají na chodbách; ani jejich předchůdci před lety v Malibu ostatně neměli celý motel pro sebe. Na Patrika Schicka nebo Pavla Šulce tak překvapený návštěvník narazí v restauraci nebo ve fitku. Ozdobou je pak vyhřívaný bazén, u kterého stojí káď s ledem na ochlazení.

Kromě základny v Sheratonu ve Fort Worthu národní tým během šampionátu využije ještě minimálně tři další hotely: zastávku v Guadalajaře už má za sebou, pro zápas proti JAR se usídlil v Atlantě a nyní ho čeká ještě Mexico City.

Bude fotbalová historie jednou považovat texaský Sheraton za jeden z kultovních hotelů české reprezentace? Zatím jsou na seznamu jiné. A vzpomínky ožívají.

Zelená rokle 1962: Pozdější vicemistři světa kolem Josefa Masopusta v Chile bydleli mimo civilizaci několik kilometrů od města Viña del Mar. Když výprava přijela do Zelené rokle poprvé, hráči to považovali za špatný vtip. Jednolůžkové nebo dvoulůžkové pokoje? Zapomeňte. Z kohoutku tekla jen studená voda, spalo se na vojenských kavalcích a po stěnách lezli švábi. A maséra si tým musel sehnat až v Chile: jmenoval se Daniel Parra a Čechoslováci mu přezdívali Pára. Výsledkem bylo senzační finále, ve kterém Masopustova parta padla s Pelého Brazílií.

Bělehrad 1976: Mistři Evropy měli v metropoli tehdejší Jugoslávie příjemnější ubytování než „Chilané“, ale jeden detail je z dnešního pohledu velmi pikantní. Antonín Panenka, Ivo Viktor a další před vítězným finále i po něm spali na stejném hotelu jako Němci, jejich soupeř. Každý tým byl na jiném patře, ale hráči se potkávali třeba ve výtahu.

Montecatini 1990: V elegantním hotelu La Pace, který patří k symbolům toskánských lázní kousek od Florencie, bydlel během prvního porevolučního mistrovství světa tým kolem kapitána Ivana Haška. Fotbaloví hosté z Československa si zamilovali italskou kuchyni a dotáhli to do čtvrtfinále. Mimochodem, tenkrát se novináři při troše štěstí mohli dostat až k hráčům na pokoj, což je dnes nemyslitelné.

Preston 1996: Vybavujete si slavnou fotku, na které trenér Dušan Uhrin na zahradě promlouvá do duše vzpurnému záložníkovi Patriku Bergerovi? Tak ta pochází z hotelu Marriott v Prestonu, městě na severozápad od Manchesteru.

Vicemistry Evropy jezdil bavit herec Miroslav Donutil a týmu pomáhala i znalkyně prostředí Milena Grenfell-Bainesová, česká rodačka a jedno z Wintonových dětí. Když například kuchaři potřebovali hrubou mouku na knedlíky, sehnala ji.

Penha Longa 2004: I z golfového resortu se dá doletět do semifinále Eura. Slavný tým, kterému velel trenér Karel Brückner, bydlel v luxusu na předměstí Lisabonu, fotbalový svaz tenkrát utratil zhruba 15 milionů korun. „Nic lepšího jsme mít nemohli,“ poznamenal Brückner. V hotelu bydlely i partnerky anglických reprezentantů a jednoho dne se na recepci objevil sám David Beckham s manželkou Victorií a syny Brooklynem a Romeem.

Za pár let se může na takový seznam probít i dallaský Sheraton. Na to ale česká reprezentace musí zabrat.

S přispěním Jana Paličky a Zdeňka Pavlise