Britský premiér Starmer končí. Pro voliče byl i po letech ve funkci záhadou

Jen necelé dva roky poté, co vyšel z voleb jako naprostý vítěz, britský premiér Keir Starmer rezignoval.

Po víkendu plném spekulací v pondělí oznámil svůj konec v čele Labouristické strany i Velké Británie.

„Otázka, kterou si nyní moje strana klade, zní: Jsem tím nejvhodnějším kandidátem, který by nás měl vést do příštích parlamentních voleb? Slyšel jsem, jak na tuto otázku odpověděla moje parlamentní frakce, a tuto odpověď přijímám s pokorou,“ řekl během ostře sledovaného projevu před svým sídlem v Downing Street.

„Každé rozhodnutí, které jsem učinil, bylo motivováno tím, abych dal na první místo zemi, kterou miluji. Proto odstoupím z funkce předsedy Labouristické strany,“ doplnil.

Tlak na jeho odstoupení uvnitř Labouristické strany narůstal už delší dobu. Jeho odchod zřejmě uspíšily čtvrteční doplňovací volby, které otevřely cestu do čela strany favorizovanému Andymu Burnhamovi.

Dosavadní starosta Manchesteru Burnham v nich získal poslanecký mandát a odstranil tak jedinou větší překážku, která mu bránila, aby se mohl ucházet o post šéfa partaje a tím i britské vlády.

V boji zřejmě nebude mít konkurenci. Bývalý ministr zdravotnictví Wes Streeting, který platil za jeho nejpravděpodobnějšího vyzyvatele, v pondělí oznámil, že sám kandidovat nebude a podpořil Burnhama. Ten mezitím oficiálně oznámil své záměry.

„Jeho (Starmerovo) rozhodnutí znamená začátek přechodného období a je důležité, aby tento proces probíhal řádně a zodpovědně. V rámci tohoto procesu se zapojím i já,“ vzkázal Burnham, který se mezi voliči dlouhodobě těší vysoké popularitě.

Starmer veřejně čelil vnitrostranické opozici několik měsíců. Výrazně mu uškodila kauza okolo jmenování teď už bývalého britského velvyslance v USA Petera Mandelsona, který měl blízko k americkému odsouzenému sexuálnímu delikventovi Jeffreymu Epsteinovi.

Zásadní ránu pak premiérovi zasadily květnové regionální a místní volby, které voliči využili jako příležitost vyjádřit nespokojenost s jeho vedením. Labouristé utrpěli drtivou porážku ve své historické baště Walesu a výrazně ztratili i v Anglii.

Vývoj posledních měsíců byl ale jen poslední fází pozvolného politického pádu.

Ten ostatně začal už krátce poté, co labouristé pod Starmerovým vedením v roce 2024 vystřídali po dlouhých 14 letech u moci konzervativce. V tamním parlamentu získali drtivou většinu a jako bonus uštědřili svému úhlavnímu rivalovi jednu z dosud největších porážek.

Skrz naskrz vyčerpaná Británie tehdy doufala ve změnu, kterou podle mnohých tak zoufale potřebovala. Jejím nositelem měl být právě spořádaný a kontroverzí prostý politik, který po letech rychlého střídání premiérů sliboval uklidnění a stabilitu.

Vytoužený restart ale nepřišel. A ze Starmera se místo hrdinného zachránce brzy stal nejméně populární premiér, jakého kdy Británie měla.

Podle experta na britskou politiku Colma Murphyho pozici labouristického lídra do jisté míry ovlivnily nepříznivé okolnosti, které sám nemohl ovlivnit.

Zemi „zdědil“ v době globální nejistoty a navíc se stagnující ekonomikou a korodujícími veřejnými službami, zejména pak státem řízenou zdravotní službou NHS, která je dlouhodobě podfinancovaná a trápí ji personální krize.

Vládě se sice podařilo splnit některé z předvolebních slibů, přehlušily je ale ty, od kterých se odchýlila. K nespokojenosti voličů přispělo například zvýšení daní, ke kterému se vláda uchýlila, byť se předem zapřísahala, že to neudělá.

„Voliči volební programy často nečtou. Nejde tu tedy ani tak o konkrétní body, jako spíše o to, zda mají pocit, že se o ně vláda stará. A zatím se vládě nedaří přesvědčit veřejnost, že slouží lidem, kteří ji zvolili,“ vysvětlil v rozhovoru pro Seznam Zprávy Murphy, který působí na britské Queen Mary University of London.

Nad tím, proč si Starmer Brity nikdy nezískal, přemítali v posledních měsících i někteří renomovaní britští novináři. „Zášť namířená proti muži, který je vážný a slušný a má za sebou působivou bilanci dobrých skutků, je pro mě záhadou,“ napsala na podzim sloupkařka deníku The Guardian Polly Toynbee.

Čtenáři listu nicméně odpověď nehledali těžko. „Starmer neumí komunikovat, nemá vizi a zjevné principy a nikdo nemá tušení, čemu věří,“ napsal v reakci na sloupek Steve Smart z anglického městečka Malvern.

Hlavním problémem je zřejmě to, že Starmer toho o sobě Britům nikdy příliš neprozradil. „Záhada Keira Starmera. Kdo vlastně je? Za co se staví? Jsme možná už v poslední třetině románu, ale pořád nevíme, o co tu ve skutečnosti jde,“ popsal britský politolog John Curtice už dříve pro CNN, v čem spočívá premiérova slabina.

Starmer v jednom z dřívějších rozhovorů řekl, že se mu nezdají sny. Nemá oblíbený román ani báseň, jako malý z ničeho neměl strach a nemá žádné fobie. Když se ho novináři ptali, zda je spíše introvert, nebo extrovert či optimista, nebo pesimista, odvětil jen, že o tom nikdy nepřemýšlel.

V době, která přeje excentrickým lídrům, jako je Donald Trump, se „nudnému“ Starmerovi hledalo místo těžko.

Podle mnohých mu uškodilo, že postrádá charisma, jímž oplýval třeba bývalý konzervativec Boris Johnson nebo pravicově populistický lídr Nigel Farage, který je dnes nejpopulárnějším politikem v Británii a má našlápnuto stát se příštím premiérem.

Podle Murphyho bylo premiérovi přítěží i to, že se nedržel jasné strategie. „Starmer je ideologicky nejednoznačný, a pokud víme, nerad zasahuje do sporů mezi ministerstvy a prosazuje svůj názor, což znamená, že vláda je strategicky neucelená. Dělá věci, které směřují doleva, i věci, které směřují doprava, a zavádí politiky, které si navzájem odporují,“ vysvětluje.

Ve snaze zastavit nárůst Farageovy strany Reform UK se premiér mnohokrát cíleně přiblížil jeho ostré rétorice na téma migrace. Místo toho, aby si tím obyvatele, kteří mají z přistěhovalectví strach, získal, spíš ale odradil své vlastní voliče.

„Ať mluví jakkoli tvrdě, nikdy to nebude stačit těm, kteří chtějí nulovou imigraci, totální asimilaci a deportace. Tvrdším tónem si ale může znepřátelit spoustu progresivních voličů,“ reagoval před časem pro Seznam Zprávy britský politolog Tim Bale.

„Byl to strategický omyl,“ říká s odstupem Murphy. „Přechod k autoritářštějšímu a sociálně konzervativnějšímu přístupu k imigraci odradil celé skupiny progresivních a liberálních voličů labouristů, kteří se obrátili k jiným stranám, například ke Straně zelených.“

Starmerův pád bezpochyby značně uspíšila zmíněná kauza Mandelson, která propukla poté, co americké úřady v lednu zveřejnily další várku Epsteinových dokumentů.

Tehdy vyšlo najevo, že Mandelsonův kontakt s Epsteinem pokračoval i poté, co už byl usvědčeným sexuálním delikventem. Dál pak skandál eskaloval v dubnu, kdy se objevily informace o tom, že Starmer jej jmenoval velvyslancem navzdory tomu, že nezískal bezpečnostní prověrku (psali jsme zde).

Spolu s kauzou Mandelson zesílila frustrace uvnitř Starmerovy vlastní strany. Poslanci sice oficiálně zůstávali na straně svého lídra, v anonymních rozhovorech pro britská média ale čím dál častěji připouštěli, že současný stav je neudržitelný.

„K moci se dostal mimo jiné díky tomu, že zdůrazňoval potřebu integrity a vysokých standardů ve vládnutí. Tato událost jde zjevně proti tomu, a proto je pro něj závažným politickým fiaskem,“ řekl v dřívějším rozhovoru pro Seznam Zprávy britský politolog Peter Sloman.

AKTUALIZACE: Doplnili jsme informace o možném Starmerovu nástupci.