Možná to byl ničema, ale nebyl to vrah, říká se v novém dokumentu o Hilsnerovi

Je to jeden z nejskandálnějších historických justičních zločinů na českém území, který měl široké společenské dopady a vyvolal vlnu antižidovské nenávisti. A i když se odehrál před téměř 130 lety, neprávem odsouzený Leopold Hilsner, který podle obžaloby zabil u obce Polná na Vysočině mladou dívku Anežku Hrůzovou, nebyl dosud rehabilitován.

„Je to ostuda,“ říká Charles Heller, vnuk někdejšího Hilsnerova opatrovníka Siegfrieda Hellera, který byl současně představeným židovské obce v Polné. Charles Heller, který žije v Torontu, je jednou z postav nového dokumentárního filmu Budoucnost utváří minulost: Kauza Hilsner amerického režiséra Bryana Felbera.

Snímek, který společnost Artcam Films právě uvádí do kin, nechce pouze ukázat na až kafkovsky absurdní postup české justice, která navzdory tomu, že byl proces s Hilsnerem v roce 1899 prokazatelně tendenční a zmanipulovaný, nedokáže tohoto muže očistit – ani když se objevily nové historické důkazy o tom, kdo byl pravděpodobným pachatelem vraždy v Polné.

„Je prostě třeba lidem i tento příběh připomínat – jde o událost, která stála u zrodu jedné obrovské bouře masové hysterie a taková démonizace se zdaleka netýká pouze Židů. Stačí sledovat současnou geopolitickou situaci. Války skutečné i hybridní, uprchlické vlny, terorismus, neonacionalismus – to vše je podhoubím pro masové šíření lží, dezinformací, konspiračních teorií, pomluv a nenávisti,“ upozorňuje režisér Felber.

Tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové bylo nalezeno na okraji lesa nedaleko Polné na konci března 1899. Vzhledem k tomu, že měla podříznutý krk, už při prvním ohledání těla se ze skupiny přihlížejících ozvalo: „Je podkošerována!“

Právě tato věta stála na začátku nejznámější české antisemitské kauzy, která se do historie zapsala jako „hilsneriáda“. Ohromnou vlnu antižidovských projevů vnímal rovněž tehdejší vysokoškolský profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který se v případu začal angažovat, protože na rozdíl od podstatné části veřejnosti nevěřil na pověry o židovských rituálních vraždách.

Právě s ní si většina obyvatel Polné spojila mord mladé dívky Anežky Hrůzové. Košerovací nůž s dlouhou čepelí sloužil k porážení dobytka podle židovských rituálních předpisů. Podle antisemitského mýtu, který vznikl ve středověku, ale používali Židé košerák také k získávání krve křesťanských dívek. Využívali ji při zadělávání macesů, nekvašených chlebů, které hrají klíčovou roli v židovské kuchyni, zejména při svátku Pesach – ten v době vraždy právě končil.

Konec 19. století přinesl do českých zemí prudký nárůst antisemitismu, takže „rituální vražda“ Anežky Hrůzové v Polné byla pro mnohé Čechy jen potvrzením toho, jaké zlo Židé představují. „Od roku 1897 se antisemitismus přesunul do centra českého politického diskurzu a vznikaly nové antisemitské strany a organizace. Sílu a význam českého antisemitismu přelomu 19. a 20. století dokládá i úspěch obvinění z rituální vraždy, takzvané hilsneriády,“ připomíná web Holocaust.cz.

Mimochodem: Na hilsneriádě si postavil svou politickou kariéru Karel Baxa, který byl známý pro své antisemitské názory a v procesu zastupoval rodinu zavražděné Anežky Hrůzové. Jako důkaz, že šlo o rituální vraždu, tvrdil, že v dívčině těle bylo příliš málo krve, což ovšem nebyla pravda. V letech 1919 až 1937 byl starostou, respektive primátorem Prahy a v letech 1921 až 1938 prvním předsedou Ústavního soudu Československa.

V Polné dokonce vedle oficiálního vyšetřovacího týmu vznikl takzvaný Právní výbor, který založili antisemitští zástupci obce. Vedl ho starosta Rudolf Sadil, který na otázku, jestli by to Polné nezpůsobilo újmu, kdyby ji opustili židovští obyvatelé, uvedl: „Ne, ulevilo by se nám. Jako když se zbavíte svrabu.“ A dokonce i státní zástupce, ještě než byl vynesen rozsudek, údajně prohlásil: „Každý přece ví, že Židé vraždí, protože potřebují krev svých obětí.“

Hlavní vyšetřovací pozornost se tak zaměřila právě na dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera, který neměl v Polné valnou pověst, potuloval se, žebral, navíc byl v osudový den údajně spatřen spolu s dalšími dvěma Židy u lesa, kde se pak našlo tělo Anežky.

„Můj dědeček mu doporučoval, aby spolupracoval s policií. Říkal mu, jsi nevinný, nemáš se čeho bát. Pověz jim pravdu a nic se ti nestane,“ vypráví v dokumentárním filmu vnuk Hilsnerova poručníka Charles Heller. Jenže Hilsner, který nepatřil k nejchytřejším, u výslechů o některých okolnostech nemluvil pravdu a vyvrácenou lež nahradil jinou lží.

Když antisemitský Právní výbor vypsal odměnu 100 zlatých za informace, které by pomohly usvědčit Hilsnera, mezi mnoha jinými se po několika měsících přihlásil také Petr Pešák, z něhož se posléze stal korunní svědek. Právě on prohlásil, že viděl Hilsnera s dalšími Židy nedaleko místa činu. A dokonce uvedl, jaké měli oblečení. Mělo to jeden podstatný háček: Pešák pozoroval „vrahy“ na vzdálenosti téměř 700 metrů – později se potvrdilo, že z takové dálky není možné rozpoznat osoby, natož co měly na sobě.

Jak připomíná dokument amerického filmaře, v archivu se dochovala žaloba Petra Pešáka z roku 1913 na obec Polnou za to, že mu nakonec nevyplatila slíbenou částku. „Jaký to mohl být svědek, když ho zajímala hlavně finanční odměna?“ říká ve filmu Renata Pisková, ředitelka Státního okresního archivu v Jihlavě.

Porota kutnohorského soudu i tak v září 1899 rozhodla, že Leopold Hilsner byl spolupachatelem vraždy Anežky Hrůzové. V té době se do hilsneriády zapojil devětačtyřicetiletý Tomáš G. Masaryk. Zprvu se o případ vůbec nezajímal, ale když ho jeden jeho bývalý student upozornil na velmi antisemitský postoj českého tisku, který ovlivňoval celou společnost, Masaryk se rozhodl aktivně vystoupit proti pověrám o rituální vraždě.

Vydal brožuru s názvem Nutnost revidovati proces polenský, kde bod za bodem rozebíral neopodstatněnost jednotlivých důkazů. Dobový tisk i velká část společnosti se pak otočila právě proti Masarykovi a jeho rodině.

„Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne – nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů,“ vzpomínal později Masaryk.

Útoky proti němu vyvrcholily demonstrací studentů před domem, kde bydlel, kterou nakonec musela rozehnat policie. S Leopoldem Hilsnerem se na podzim 1900 opravdu uskutečnil v Písku nový soud. Nejenže mu potvrdil první rozsudek, ale ještě mu „přišil“ vraždu další dívky Marie Klímové, jejíž tělo bylo v Polné nalezeno o rok dříve než Anežčino. Opět chyběly jakékoli přímé důkazy.

Celá kauza pak ve společnosti postupně „vyšuměla“. Leopold Hilsner se dostal na svobodu v březnu 1918 na základě milosti končícího císaře Karla I. Změnil si jméno na Heller a živil se, jak se dalo. V roce 1919 si dokonce zahrál v celovečerním filmu, který nepojednával o ničem jiném než o vraždě v Polné. Jmenoval se Případ Hilsner.

V archivu prezidentské kanceláře se zase našly doklady, že Hilsner poslal Masarykovi fingované svatební oznámení a žádal ho o finanční příspěvek. Prezident mu prý vyhověl. Leopold Hilsner zemřel v lednu 1928 ve věku 51 let, pravděpodobně na rakovinu střev.

Jeho případ se znovu otevřel v 90. letech, kdy se s nástupem svobodné společnosti objevily snahy o Hilsnerovu rehabilitaci. Aktivní je například Klub Za historickou Polnou, už citovaný Charles Heller nebo Petr Vašíček, hudebník a psychiatr žijící ve Vídni. „Je to ostuda, že tu ten nesmysl ještě máme,“ říká v dokumentárním filmu k odsouzení Hilsnera.

Právě jemu poslalo v roce 1996 Nejvyšší státní zastupitelství v Brně rozhodnutí, v němž se konstatuje: „Nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinů, za něž byl bývalým Krajským soudem v Písku odsouzen.“ K tomu Vašíček poznamenal: „Všichni ostatní v tom mají jasno, jenom právníci ne.“

Aktivisté usilují o očištění Leopolda Hilsnera také proto, že na místo vraždy Anežky Hrůzové v minulosti dorazili neonacisté, a celá kauza stále slouží k šíření různých konspiračních teorií vůči Židům.

„Dokud bude Hilsner oficiálně veden jako ten, kdo s dalšími neznámými osobami zabíjel, dokud to bude ve spisech, tak budeme pořád tam, kde jsme dnes, kdy antisemitský tisk šíří o Židech po celém světě pomluvy, krvavé pomluvy o tom, jak Židé zabíjejí malé děti,“ říká v dokumentu Charles Heller.

Před několika lety se do případu vložil také známý advokát Lubomír Müller, kterému se mimo jiné podařilo očistit jména generála Jana Syrového a předsedy Agrární strany Rudolfa Berana, již byli po druhé světové válce odsouzeni za kolaboraci s nacisty. Ale ani jemu se zatím nepodařilo zvrátit rozsudek starý téměř 130 let, i když se obrátil i na několik ministrů spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že se případ odehrál ještě za Rakouska-Uherska, jednu dobu si oba státy žádosti o rehabilitaci přehazovaly jako horký brambor. Ve filmu Budoucnost utváří minulost: Kauza Hilsner vystupuje rovněž badatel Jaroslav Mareš, který se hilsneriádou zabývá dlouhodobě. V roce 2024 objevil v jihlavském archivu dopis z roku 1909 od policie ve švýcarském Curychu adresovaný do Polné.

V něm se píše o tulákovi Josefu Paulovi, který byl podezřelý z vraždy v Bernu. Podle dopisu byl nejspíš pachatelem dvou pokusů o znásilnění v letech 1897 a 1898 u Polné a mohl být zapleten i do vraždy Anežky Hrůzové v roce 1899. Švýcarský žalobce prý dokonce uvedl, že podobný dopis psal polenské policii už v roce 1900, ale nedočkal se odezvy.

Při vyšetřování vraždy v roce 1899 přitom svědkyně Johana Vomelová vypověděla, že v den vraždy potkala neznámého muže v šedivých šatech, který vyběhl z lesa, prohodil vůči mladé ženě pár slov a pak znovu zmizel. Později sice jiní lidé tvrdili, že to byl Hilsner, Vomelová to však nepotvrdila. I tak se vyšetřování dál soustředilo na Hilsnera.

Ani tyto nové dokumenty ale zatím nevedly k tomu, aby byl případ znovu otevřen. Podle krajského státního zastupitelství „nebyly splněny podmínky pro obnovení procesu“, což v srpnu 2024 potvrdilo i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.

Český dokumentarista a historik Martin Šmok, který se dlouhodobě věnuje moderním židovským dějinám a ve filmu amerického režiséra také vystupuje, nerozumí tomu, kde je problém, že justice nechce případ znovu otevřít. „S nově objevenými dokumenty by bylo snadné dokázat, že ty procesy byly zmanipulované,“ říká Šmok. Uznává, že Leopold Hilsner určitě nebyl dokonalý člověk, a současně dodává: „Možná to byl ničema, ale nebyl to vrah.“