Článek
Pro pochopení stavu, ve kterém Tomáš Garrigue Masaryk nadiktoval svému synovi Janu Masarykovi vzkaz, který byl nyní zveřejněn, je podle historičky třeba si připomenout, jaké byly jeho poslední roky. Na přelomu dubna a května 1934 ho stihla mrtvice, přesto byl ještě v květnu počtvrté zvolen prezidentem republiky.
Už na jaře se ale necítil dobře, jak o Velikonocích řekl Edvardu Benešovi. „Řekl, že mu ubývá sil a stárne. Beneš mu odpověděl, že roky 34 a 35 budou těžká období a že by potřeboval pro sebe a koneckonců i pro Masaryka zajistit nástupce. Proto ho požádal, zda by se úřadu ještě na dvě léta neujal a nekandidoval,“ vysvětluje historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd České republiky.
Velmi stručně, naprosto upřímně, a bez zveřejnění
V srpnu 1934 se Masarykův stav zhoršil. Podle ošetřujícího lékaře si plně uvědomoval vážnost svého stavu. „Dvacátého sedmého srpna řekl Alici - v podstatě také anglicky, že si myslí, že je konec. A že by měla plně důvěřovat a následovat Jendu a Beneše,“ popisuje Hájková. Své dceři nadiktoval vzkaz podobný tomu, o kterém nyní hovoříme.
„Možná zemřu, vůbec se toho nebojím. Jendovi a Benešovi můžete plně důvěřovat. Rád bych zveřejnil několik myšlenek, velmi stručně, naprosto upřímně, a bez zveřejnění,“ čte Dagmar Hájková slova, jak je zaznamenala Alice Masaryková.
Text pak pokračuje: „Jsem velmi nemocný, Alisko, to víte. Mým přáním je, aby byl mým nástupcem Beneš, skutečná demokracie.“ Pak zápis končí, Masaryk dál nemůže mluvit. Prezidentova dcera slova nechala přepsat sekretářkou Annou Gašparíkovou a nařídila jí, aby je uložila do archivu do složky Prezident.
Koncem srpna pak Jan Masaryk zapsal u lůžka svého otce slova, o kterých jsme si mysleli, že byla doposud neznámá. Čistopis přepsal a datoval 31.8.1934, Lány a podepsal. Přepis je mnohem čitelnější a celý je uvozen: „Toto řekl prezident v mé přítomnosti Edvardu Benešovi“.
Čistopis byl po prezidentově smrti uložen do archivu, ale první verze se dostala do obálky, kterou rukou nadepsala Alice „To keep safe“. A právě tuto obálku v roce 2005 předal Antonín Sum do Národního archivu. Jinými slovy: v archivu byl po celé roky k dispozici přepis neboli čistopis zápisu.
„Je třeba mít na paměti, že vše bylo zaznamenáno v nějakém čase nějakým člověkem. V době, kdy byli všichni rozrušeni a Masaryk byl přesvědčen, že umírá. Toto nejsou slova, co by lidé měli obecně brát jako hlavní poselství k národu. Je to soukromý Masaryk, jak on v tu chvíli přemýšlel, a jsou to vlastně krátké instrukce,“ vysvětluje Dagmar Hájková. Zároveň upozorňuje na to, že šlo o slova člověka, který se necítil dobře a vyjadřoval se omezeně, protože byl stižen mrtvicí.
„Nemělo by se to úplně přeceňovat, je to jen část celkového obrazu našeho prvního prezidenta. Byla bych ráda, aby to lidé vnímali se sympatiemi vůči nemocnému člověku, který to říká v soukromí. Řekl to člověk, co měl své limity,“ uzavírá.
