Příběh zapomenutého trenéra. Místo MS ho čekal kriminál od komunistů

Věděli to hned. „Že to nejsou žádní Babočkové, jak jsme říkali fízlům, kteří s námi pravidelně jezdili na každý zájezd do ciziny,“ porušil bratislavský elegán Titus Buberník omertu, kterou museli všichni reprezentanti povinně držet. Ovšem až po čase, protože třeba jen ceknout o tom, co se onoho prosincového dne v sedmapadesátém roce událo v secesním hotelu Paříž kousek za Prašnou bránou, se nikdo neodvážil.

„Přišli a sebrali trenéra Rýgra. Estébáci to byli, to nám bylo hned jasné, protože všechny ty Babočky jsme už důvěrně znali,“ jal se vysvětlovat, že přezdívku vymysleli policejním špiclům podle Fričova filmu Tři vejce do skla, v němž Vlasta Burian ztvárnil právě detektiva Vincence Babočku.

Fotbalová reprezentace se chystala na cestu do Egypta k poslednímu oficiálnímu utkání roku, v němž se probojovala na světový šampionát do Švédska. V hotelu Paříž, kde měla pravidelně srazy, bylo mimořádně rušno. Druhý reprezentační sled čítající jednatřicet hráčů se totiž zároveň vydával do NDR, aby ve třech zápasech potenciální adepti áčka připomněli Antonínu Rýgrovi, že by si jich měl všimnout a jejich nominaci na světový šampionát zvážit. Budoucí velikáni československého fotbalu Ján Popluhár, Jiří Feureisl, Zdeněk Zikán mezi nimi.

Jenže Rýgr si jich už všimnout nemohl. Hned první den srazu ho dva tajní sebrali.

Obvinili ho ze spolupráce se západními agenty. Přidali k tomu špionáž. A vlastizradu navrch. Vyhrožovali kriminálem. A taky jáchymovským uranovým peklem. Pár dní po Rýgrově zatčení v něm skončil první slovenský fotbalový reprezentant Viktor Tegelhoff, útočník a velká postava bratislavského Slovanu. Za co? Také za údajnou špionáž. Obvinili ho, že měl se spoluhráči počítat přelety vojenských stíhaček nad Bratislavou. Přitom při návratu z Rakouska u něho našli jen pár suvenýrů, které dostal ve Vídni od krajanů, a dopis slovenského emigranta určený příbuzným.

I to stačilo. Zvláště, když od maďarských událostí v šestapadesátém uběhlo sotva pár měsíců. Na jaře ho sebrali, 27. prosince 1957 ho jménem republiky odsoudili na pět let v Jáchymově. A jeho spoluhráče Michala Benedikoviče, Ladislava Steinera a Pavola Beňu poslali za katr za ním.

A teď měli v rukou Rýgra.

Snajpra a legendu pražské Sparty. Kanonýra z dělnického Kladna, který v lize nasázel 148 gólů a s letenským klubem ji dvakrát vyhrál.

Ale také trenéra, který se po blamáži reprezentace na světovém šampionátu ve Švýcarsku v roce 1954 uvolil, že zvládne mimořádnou trojroli. Že bude za Spartu ve dvaatřiceti nejen dál hrát, ale že ji bude i trénovat a že si k tomu přibere i národní mužstvo.

Nepředstavitelné spojení, že? Ale k čemu se Rýgr uvolil, to skutečně celý rok vykonával. A zdárně, protože se Spartou získal ten rok titul jako hráč i jako trenér - a reprezentaci pozvedl ze smetiště zatracení, aby ji pak dovedl z kvalifikace k účasti na mistrovství světa do Švédska.

Z kvalifikace, která se mu stala osudnou.

Při cestě na květnové kvalifikační utkání ve Walesu se setkal se svým příbuzným, který hned po Únoru 1948 emigroval do Anglie. Nebyl to ovšem příbuzný ledajaký, ale bývalý funkcionář sociální demokracie Blažej Vilím, který se stal v Londýně tajemníkem exilové Československé sociální demokracie.

„Babočkové“ ve fotbalové výpravě to samozřejmě zmerčili a po návratu nahlásili. Škraloup. A pořádný, protože stýkat se s emigranty měli fotbalisté zapovězeno. Natož pak trenéři, kteří měli být obzvlášť uvědomělí. Na kriminál to ovšem nestačilo.

To až když přišlo z Londýna hlášení od agenta dvou tváří pracujícího pro Londýn i Prahu, že Rýgrovi byla nabídnuta spolupráce s exilovou zpravodajskou službou a že ji neodmítl, ba dokonce hned mnohé vypověděl o hráčích, které na ostrovy přivezl.

Proto si pro něho při prosincovém srazu národního mužstva estébáci přišli.

Proto ho zatkli před očima všech reprezentantů chystajících se k cestě do Egypta a do Německé demokratické republiky. To aby všichni věděli a dobře si uvědomili, jak bdělé jsou bezpečnostní složky lidově demokratického státu.

A to měli tajní v rukou jen pamflet. Elaborát, v němž si Rýgr ze svého exilového zpovědníka očividně utahoval, protože charakteristiky hráčů byly postavené na hlavu. Proutníky a bohémy vydával za vzor všech ctností, o poctivcích a těch nejsvědomitějších ze svědomitých mluvil jako o „zhýralcích a děvkařích“.

„Tušil jsem to, Oldíne,“ vyprávěl po letech svému kamarádovi z chudinských kladenských Kročehlav, když spolu sedávali v putyce u slánského Zeleného stromu. Na stole půllitr s plzeňským a štamprle kořalky, kterou Toník vždycky dovezl. Někdy z Ameriky, jindy z Cardiffu anebo ze Slovače, když tam zrovna hráli. Jen na ten egyptský koňak nikdy nedošlo…

„Proto jsme nakonec dopadli stejně. Tobě sebrali libušínskou hospodu, kterou jsi od starého Šlégra koupil a ani jeden půllitr si v ní nakonec nevytočil. Z tebe udělali buržousta, který chtěl vydělávat na chlapech fárajících na Maxovce, Schoellerce a Mayrovce i těch, co se na Poldovce dřeli u pecí. A ze mě vlastizrádce, kterého prý Angláni uplatili, aby jim fotil nějaká letiště. A to měli ti estébáci jen papír, z něhož se jen prášilo, co tam bylo lží, které jsem jim v Londýně napovídal.“

Hodiny ti dva seděli a mudrovali nad vším.

Nad zápasy, když ještě Toník Rýgrů nejdřív v Kladně a pak ve Spartě hrával a Olda Herinků za ním jezdíval na starém péráku všude, kam ho motorka koupená z druhé ruky dovezla.

Nad góly, které ten slavný player z Kročehlav soupeřům sázel. Nad vítězstvími, na něž se nedalo zapomenout.

Nad zvrácenou dobou, kterou prožili.

I mistrovství světa ve Švédsku spolu probírali. Vždyť Rýgr tam s reprezentací přece postoupil, i když do Stockholmu už jako trenér nejel. Když ho sebrali, trenérem se stal z hodiny na hodinu doktor národního mužstva. Jaroš se jmenoval, připomínal Rýgr a dával k dobrému, jak se ten doktor ještě dlouho chlubil, že pod jeho vedením reprezentace všechny tři zápasy v Egyptě vyhrála. Jeden oficiální, dva další proti Alexandrii a Káhiře jako výběr Prahy.

„Měli mě tam nechat a i to mistrovství světa bych vyhrál,“ naparoval se doktor, když se vrátili ze švédského šampionátu v roce 1958.

Nenechali, do funkce povýšili Karla Kolského, který v některých zápasech dělal Rýgrovi asistenta. Kus logiky v tom byl, neboť zároveň trénoval Duklu, která měla v reprezentaci nejvíc hráčů. Šest jich nakonec do Švédska odletělo. A většina těch ostatních si pod ním vojnu také odkroutila.

„On byl Karel už jako kluk takový morous. Vždyť ho znáš, byl taky od nás z Kročehlav,“ připomínal Rýgr u štamprle Oldínovi a ten přikyvoval.

Dobře si ho pamatoval, protože když pingloval ve vyhlášeném kladenském hotelu Hoffmann, Kolský tam už jako player Sparty chodíval na skleničku.

„Fotbalu rozuměl, to tedy jo, ale věčně zamračený a nabručený byl taky. Hráči ho respektovali, ale moc v lásce ho neměli. A vrchnost taky ne, protože se s nikým nepáral a všem rovnou řekl, co si zrovna myslel. Hodně zla si nadělal, když jsme se v šestapadesátém roce vrátili z Jižní Ameriky. Ještě před tím jsme vyhráli 6:1 ve Švýcarsku a v Budapešti jsme porazili 4:2 vicemistry světa Maďary, což už samo o sobě něco znamenalo. A pak jsme do třetice porazili Maracaná v Riu 1:0 i budoucí mistry světa Brazilce. Za oceánem o nás psali jako o nejlepším mužstvu světa, na které si budou muset dát Jihoameričané na švédském šampionátu velký pozor. Doma nás ale sepsuli, protože odvetu s Brazilci jsme prohráli a Uruguay, Argentina a Chile nás vyřachla taky. A do toho Karel navykládal novinářům, že výsledky mohly být v Jižní Americe určitě lepší, kdyby bylo turné pořádně připravené, myslelo se na odpočinek po dlouhých přeletech a třeba i na vysokou nadmořskou výšku. To mocipáni četli hrozně neradi a cítili v těch řádcích nevděk, když nás na ten historický zájezd pustili.“

Před mistrovstvím světa ale na vybranou neměli. Rýgr se jako protistátní živel k reprezentaci samo sebou vrátit nesměl. Stačilo, že si v pražském Dynamu vybojovali, aby mohl zůstat aspoň u nich a trénovat dál v Edenu, než se všechno prošetří a prokáže se, jestli se opravdu dopustil špionáže a vlastizrady, ze které ho vinili.

Kolský to ovšem jednoduché neměl.

Nejdřív se musel smířit s tím, že se bude muset obejít bez stopera a opory zadních řad reprezentace Jiřího Hledíka. Ten si totiž umínil, že v pražské Spartě už toho má dost a odejde do Hradce, kde se dočká i bytu, který mu na Letné dlouho jen slibovali. Myslel, že všechny obalamutí tvrzením, jak moc mu záleží na splnění plánů budovatelské pětiletky a že proto kromě fotbalu bude pracovat i ve Východočeských uhelných dolech, aby lidově demokratickému zřízení pomohl. S obezličkou, díky níž se dalo v padesátých letech přestupovat z jednoho klubu do druhého, ovšem narazil. Sparta se odvolala, ve fotbalovém ústředí jí dali za pravdu a na Hledíka uvalili roční karenční lhůtu, během níž nesměl hrát ani za Hradec, ani za národní mužstvo.

A kdyby jen to…  Před vyřčením nominace Kolský zjistil, že bude postrádat i Bubníka, Kačániho a Moravčíka, se kterými počítal, ale oni se v lítých jarních ligových bojích zranili. I když míčový žonglér a k tomu i náramný střelec Anton Moravčík měl svou verzi, podle níž nepadl Kolskému do oka proto, že při soustředění v Houšťce nestlal svou postel tak předpisově, jako to uměli hráči Dukly navyklí na vojenský řád. A protože i k bodům udělovaným za chování, aktivitu při politických přednáškách a pořádek na ubikacích se při nominaci přihlíželo, on se do ní nevešel, i když ho natažený sval už nezlobil a cítil se v pořádku.

Zvláště když FIFA stanovila, že každá reprezentace může přijet do Švédska s dvaadvaceti hráči, ale pobyt a strava bude hrazena pouze osmnácti. A tak jich v československé výpravě cestovalo skutečně jen osmnáct.

„Zato těch různých Babočků tam bylo pomalu víc než hráčů, protože na jejich doprovod se peníze našly. A stejně ty kluky neuhlídali, takže moc nechybělo a někteří si málem utopili v moři,“ vyprávěl Rýgr jednu z historek, kterou mu po návratu líčili jeho svěřenci ze Slavie. Tu si v šestapadesátém roce přibral k reprezentaci, protože sešívaným bylo v tu dobu tuze zle.

Při procházce po mořském pobřeží v Bastadu, kde československá reprezentace bydlela v penzionu Skönegärten, objevili hráči člun a usmysleli si, že se podívají na vodu. Vesla neměli, takže se spokojili s dlouhými latěmi, které našli opodál. Naskákali do bárky a až na rozburácených vlnách si povšimli, že člun je děravý, nabírá vodu a rychle půjde ke dnu. Čadek opustil palubu první, ovšem tak nešikovně, že se děravá loďka převrátila a z fotbalistů se stali trosečníci, kteří museli v oblečení doplavat ke břehu.

„Kluci se holt bavili po svém, hlavně se ale snažili pláchnout těm tajným z dohledu. A Kolskému taky. Dovedu si představit, jak se asi tvářil, když se z té mořské výpravy vrátili zpátky jako hastrmani,“ netajil se Rýgr tím, co se mu od reprezentantů doneslo.

„Ono už Karlovi nebylo po chuti, když někteří kluci při zastávce v Kodani ohrnovali nos nad tím, že místo do zábavního parku Tivoli musí povinně na prohlídku zoologické zahrady, aby tam v přírodě mezi zvířaty relaxovali. Zvlášť když ho ani v jednom ze dvou přípravných zápasů hraných pod hlavičkou Dukly Praha hrou a výkony příliš nepřesvědčili, že jsou na mistrovství patřičně připravení,“ popisoval šampionátovou anabázi, o kterou přišel a která zahrnovala i závěrečných pár dní přípravy v Dánsku.

„Poctivec a dobrák každým coulem Imro Stacho mi vyprávěl, jak si dodal odvahy a vydal se za Karlem, proč musí vysedávat na lavičce, když pod pánom Rýgrom chytal celou kvalifikaci a vychytal postup. To si naběhl. Dolejší má delší výkopy, takže v bráně bude on, setřel ho Kolský - a Imro to u něho měl spočtené.“

Záhy spočtené to ovšem měla i československá reprezentace, považovaná ještě v předchozím roce za jedno z nejlepších mužstev světa.

Hned v prvním zápase prohrála 0:1 se Severním Irskem, ve druhém remizovala 2:2 se Západním Německem, když anglický rozhodčí Ellis ukázal ke středovému kruhu poté, co Schäffer naremploval brankáře Dolejšího až do brány. Ovšem bez míče, který držel Dolejší evidentně před brankovou čárou.

Pak sice národní mužstvo rozstřílelo 6:1 Argentinu, ale nebylo to nic platné. O pořadí podle tehdejších regulí skóre nerozhodovalo, takže při rovnosti bodů se Severním Irskem přišel na řadu další vzájemný zápas, který po prodloužení Kolského svěřenci zase prohráli.

„Smůly si tam kluci vybrali na léta dopředu. S Němci vedli už 2:0 a nebýt toho sudího Ellise a zranění Pluskala, nejspíš by to nerozhodně neskončilo. A v opakovaném zápase se Severními Iry to mohlo být také jiné, kdyby francouzský sudí nevyloučil v prodloužení Buberníka za to, že po mořské výpravě a pravidelném dovádění ve studených vodách Baltu, celý nachlazený a s osmatřicítkou horečkou, plival na trávní pomalu na každém kroku. A jednou přímo před ním, což toho Frantíka nesmírně popudilo.“

Možná osud. „Holt to tak mělo být, abychom se zase vrátili na zem. Vždyť i ta šestigólová výhra nad Argentinci se u nás doma až příliš zveličovala. Oni už dávno neměli to mužstvo, které bylo dlouhá léta postrachem celé Jižní Ameriky. Na mistrovství světa dorazili po čtyřiadvaceti letech a vůbec neměli ponětí, jaký fotbal se v Evropě hraje. A hlavně jim chyběli Maschio, Angelillo a Sívori, kterým tam u nich říkali Trío de la muerte. Ti tři totiž odešli do Itálie a diktátor Juan Perón, vládnoucí Argentině, si nepřál, aby tohle Smrtonosné trio jeho zemi reprezentovalo. Tak to holt končí, když o fotbale rozhodují potentáti. V Argentině diktátoři, u nás komunističtí papaláši,“ věděl Rýgr moc dobře, o čem mluví.

Vždyť i ty tři roky, které mu u soudu napařili, si nakonec odseděl, aby se pak v sedmdesátém roce po blamáži reprezentace na mexickém mistrovství světa na trenérskou lavičku národního mužstva ještě jednou vrátil. Spasitelem jako ve čtyřiapadesátém, kdy pozvedl reprezentaci od zatracení k účasti na šampionátu ve Švédsku, se však už nestal.