Češi narazí na mistry světa. Měli by se modlit, Španělé jsou jako válec

Ve Španělsku se mohutně slaví. V ulicích nepřestávají troubit auta, prskají petardy a celá země se těší, až z Ameriky v pondělí odpoledne přiletí fotbaloví šampioni. Světové zlato kalí tragická zpráva z města Ciudad Rodrigo, kde se pod lidským návalem zřítila fontána a zabila třináctiletého chlapce. Seznam Zprávy se ještě jednou vrací na mistrovství světa, kde Španělé inkasovali jediný gól v osmi zápasech, působili strojově přesně a naprosto suverénně.

S výjimkou zázračného mladíčka Lamina Yamala nemají vyloženě globální hvězdu, která by strhávala davy, přitom už před dvěma lety vyhráli Euro a teď vystoupali ještě o stupínek výš, úplně nejvýš. Mají navíc našlápnuto k tomu, aby se pro příští roky stali hegemonem, což jistě pocítí také česká reprezentace během podzimní Ligy národů.

Křiklavější fotbalový kontrast byste aktuálně těžko hledali. Zatímco Španělé jsou mašinou na úspěchy a v normální hrací době nebo prodloužení neprohráli už 38 zápasů v řadě, což je světový rekord, Češi padli do kolen. Z velkého šampionátu se vrátili zbití, s jediným bodem a s ostudou. Od té doby hledají kouče po Miroslavu Koubkovi, který rezignoval, a elitního střelce po Patrikovi Schickovi, jenž se národního dresu vzdal. Na jaké šampiony narazí 3. října v Oviedu?

Tady máte sedm důvodů, díky kterým je Španělsko neporazitelný stroj.

Španělé byli odjakživa velmocí, jen svůj talent, vášeň a možnosti dlouho nedokázali přeměnit ve zlato. Věřili byste, že do 21. století bylo nejsilnějším okamžikem na světových šampionátech čtvrté místo v roce 1950? A pak triumf na dávném Euru 1964? Mnoha úžasným generacím chyběl krok nebo správný drajv. Marně se snažil legendární brankář Ricardo Zamora, jenž s Františkem Pláničkou soutěžil o pozici toho nejlepšího. Smůlu měl unikátní baskický kanón Telmo Zarra, slovensko-barcelonská ikona Ladislao Kubala i nedostižný démon Alfredo Di Stéfano z Realu Madrid.

Uvědomte si třeba, že veličiny Luis Arconada a Andoni Zubizaretta chránily španělskou branku dohromady 22 let, a stejně zůstaly bez zlata. Nedočkal se ani slovutný kapitán Hierro nebo Emilio Butragueño, jemuž se na mistrovství světa 1986 podařilo nastřílet čtyři góly v jednom utkání, Sup mu přezdívali. Stejná zklamání prožíval i jeho nástupce a snad ještě slavnější útočník Raúl, jenž pouze v Realu nastřílel přes 320 soutěžních gólů.

Až v roce 2008 zlomilo Španělsko prokletí, které trvalo věky.

„Dlouho jsme trpěli. Chyběla nám soudržnost, správná vítězná mentalita. Někdy trocha štěstí, někdy jsme šli špatnou cestou. Fotbal nás odměnil za trpělivost,“ prohlásil kouč Luis Aragonés, trenér evropských šampionů. Bylo mu tehdy 70 let. Jako hráč, trenér a fanoušek prožil hromadu zklamání, nakonec to byl on, kdo otevřel bránu ke štěstí. Zemřel šest let po svém triumfu, jeho odkaz však žije dál.

V jednoduchých faktech vypadá následovně:

Euro 2008 - zlato.

MS 2010 – zlato.

Euro 2012 – zlato.

Euro 2020 – bronz.

Euro 2024 – zlato.

MS 2026 – zlato.

Určitě se hodí zdůraznit, že úřadujícími světovými šampionkami jsou i španělské ženy, což rozhodně není náhoda, protože účinný fotbalový systém platí v zemi pro obě pohlaví společně.

Možná to Aragonés nepochopil jako první, ale rozhodně to jako první udělal: přestal reprezentaci skládat podle síly hvězd. Dokonce si dovolil před Eurem 2008 vynechat nedotknutelného kapitána Raúla, za což dostal především od madridských fanoušků šílené kapky. Vracel se však se zlatem.

Podařilo se mu potlačit nevraživost mezi Barcelonou a Realem. Z technických hračičků, kteří si libovali v přihrávkovém stylu tiki-taka, vydoloval pracovité a efektivní soukolí, čímž udal španělskému fotbalu trend. Vítězný. Letošní šampioni sice na klasickou tiki-taku nespoléhají, protože styl ťukesu do omrzení vyšel z módy, přesto se Aragonésových zásad drží. Daly by se shrnout na sedmi základních pouček.

Zaprvé: snažit se kontrolou míče, nikoli však miliardou krátkých přihrávek, unavit soupeře.

Zadruhé: okamžitě po ztrátě zaútočit na balon, čili presovat. Být u soupeře tak brzy, aby neměl klid na rozehrávku.

Za třetí: být naprosto precizní až nekompromisní v defenzivní práci, což se dařilo mimořádně.

Za čtvrté: kdykoli to jde, tak jedovatě a přímočaře zaútočit. Znovu skvělá práce.

Za páté: být semknutí a ochotní se podřídit týmu. Povedlo se.

Za šesté: nežárlit, když jiný dostane přednost. Povedlo se.

Za sedmé: precizně dodržovat taktický plán, ale zároveň zůstat sví, protože španělský fotbal je hravý a má své zákonitosti.

Sonda do minulosti předurčila současnost. Trenér Luis de la Fuente, svalovec v obleku a s brýlemi v kulatých obroučkách, by se nikdy nezpronevěřil tomu, co fungovalo dřív. I proto na mundial nepozval žádného hráče za zásluhy a dokonce si dovolil ignorovat Real Madrid, včetně mladého stopera Deana Huijsena.

Co se týče herní stránky, pětašedesátiletý kouč si celý vývoj prožil na vlastní kůži, protože k dospělému týmu La Roja povýšil po štacích u juniorských reprezentací. On nikdy netrénoval klub v nejvyšší soutěži. Španělský svaz ho naopak platí už třináct let a nelituje jediného eura. „Dostal jsem práci snů a snažím se ji plnit, jak nejlépe umím,“ říká na pohodu.

Ovládl už Euro devatenáctiletých, pak Euro jednadvacetiletých a hrál finále olympiády. Před dvěma lety už byl šéfem evropských šampionů a mezitím tiki-taku občerstvil a povýšil do modernějších pojetí.

Španělský tým proměnil v hejno divokých vos, které soupeřům nedává čas na rozmyšlenou, protože když nedostane míč honem zpátky pod kontrolu, nekompromisně bodá. Když se tomu třeba úžasný teenager Lamine Yamal nechtěl úplně přizpůsobit, hned mu to ostatní dali jasně najevo. I Yamal musel, byť občas nerad, makat jako ostatní. Na turnaji neoslnil zcela, přesto byl nakonec nesmírně užitečný.

„Trénuju mimořádnou partu chlapů. Mají talent a ten nejlepší přístup k fotbalu i celému životu. Jsem na ně pyšný. My jsme totiž rodina, la familia. Věřím, že můžeme být ještě lepší,“ prohlásil holohlavý kouč.

Pokud mají Španělé ještě rezervy, pak by se měl zbytek fotbalového světa skoro třást. Češi to poznají už 3. října.

Před dvěma lety získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa a rozmetal tradici, že pro nejvyšší individuální ocenění je potřeba nastřílet hordu gólů. I letos, díky výjimečně odpracovanému turnaji, bude žhavým favoritem. Skromný chlapík, který dostudoval univerzitu, jezdí v obyčejných autech a dres si učebnicově zastrkuje do trenýrek, nebyl jen kapitánem šampionů, ale taky jeho nejdůležitějším hráčem. Přitom nedal jediný gól a ani neměl jedinou gólovou přihrávku.

Rodri, který během mundialu oslavil třicetiny, je fenomén současnosti. Prakticky nezkazí balon. Sám svým pohybem a přihrávkami působí jako metronom, podle kterého se určuje, kudy a jak se bude celý tým ubírat. Ačkoli velmi málo střílí, v roce 2023 rozhodl finále Ligy mistrů pro Manchester City. Rok poté si ošklivě poranil koleno, musel na operaci a ztratil celou sezonu. Přesto se vrátil ještě silnější. Byl to on, kdo měl po finále s Argentinou právo zvednout světový pohár jako první. Zaslouženě se stal nejlepším hráčem turnaje. „Je neuvěřitelné vyslovit, že jsme mistři světa. Tahle parta je senzační,“ pronesl vděčně.

S pěti góly nejlepší střelec mužstva. Ale zároveň pracant, který si nehraje na hvězdu. Mikel Oyarzabal, dlouho neregistrovaná legenda ze San Sebastianu, se stal symbolem španělské jízdy.

Pokud úplně detailně nesledujete španělský ligový fotbal, možná jste jeho jméno a styl pořádně zaregistrovali až na mistrovství, ale věřte, že on hraje pořád stejně. Jen dosud neměl tolik šancí, jak vystoupit do záře reflektorů. „Respekt si vykopal sám a sotva se najde člověk, který by pochyboval, že nepatří do španělského základu. Je platnější než třeba barcelonský Ferran Torres,“ prohlásila kapitánka české reprezentace Klára Cahynová v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Baskického hrdinu velmi často potkává, k zápasům někdy cestují stejným letadlem, neboť reprezentují stejný klub. Svými slovy záložnice Realu Sociedad skoro předpověděla, jak by se měl kruh španělského příběhu uzavřít. Zatímco Oyarzabal se ve finále vydal ze všech sil, téměř se neprosadil a poměrně brzy střídal, jeho náhradník Ferran Torres v prodloužení rozhodl zlatým gólem o vítězství 1:0.

A klidně můžeme s Ferranem Torresem pokračovat, neboť náhradníci byli po celý šampionát další výstavní zbraní šampionů. Prostě žolíci jako víno. Mikel Merino, jenž v Arsenalu celé jaro promarodil s únavovou zlomeninou v chodidle, rozhodl během pár minut hned dva napínavé zápasy ve vyřazovací fázi. A klidně to samé mohl provést také s Argentinci, šanci na to v prodloužení měl.

Na lavičce často seděl třeba Fabián Ruiz, elitní záložník z neporazitelné Paříže. I hvězdný mrňous Pedri z Barcelony se nakonec podřídil tomu, že nepatří úplně mezi vyvolené. Nemluvě o dvou skvělých brankářích, kteří celou dobu kryli záda jedničce. Vždyť David Raya vychytal anglický titul pro Arsenal a Joan García zase pro Barcelonu, přesto oba slavili stejně vášnivě jako Unai Simón.

Snad jen vynikající křídelník Nico Williams těžko kousal, že mu lehčí zranění ukradlo velkou část zápasů. Jenže i na něj nakonec došlo. Ve finálovém prodloužení nezištnou hlavičkou přihrál na jediný gól. Tomu se říká TÝM.

Když během prodloužení střídal zmožený Rodri, převzal světlou kapitánskou pásku. Unai Simón, další hrdina s baskickou krví. V osmi zápasech inkasoval jediný gól. Jediný! Pokořil ho pouze ve čtvrtfinále belgický čahoun Charles De Ketelaere.

Simón posunul historicky nejdelší čas v neprůstřelnosti na těžko překonatelných 650 minut a po zásluze se stal nejlepším brankářem šampionátu. Přitom na něj ve finále nešla jediný střela. Jediná!

„V tom se skrývá tajemství našeho týmu. Nezáleží na tom, proti komu hrajeme, prostě jdeme do boje. V životě musíte být odvážní a pak se za to dočkáte odměny,“ definoval kapitán Rodri.

Nula střel se jeví jako ostuda argentinských obhájců na čele s fenomenálním Lionelem Messim, ale hlavně je to masivní ukázka toho, jak precizně pracují mistři světa pro rok 2026. Španělská defenziva byla totiž absolutně pevná, jistá, dokonalá. Všichni soupeři z ní měli očividný respekt a Simón vyloženě profitoval z toho, jak prostor před ním čistili především stopeři: teenager Pau Cubarsí (vyhlášený nejlepším mladým hráčem MS) a mazák Aymeric Laporte.

A tak bychom mohli pokračovat pozici po pozici, jméno po jménu. Na španělské mašině, která ovládla americký šampionát, nenajdete jedinou vadu. Pokud ovšem nebudete šťouralové a nepřipomenete, jak se trápili při premiéře. Nedokázali porazit Kapverdské ostrovy a dostali od kritiků bídu. Ale to už zůstane v historii navždy jako perlička pro zasmání.