Z oblíbence rivalem. Proč Zelenskyj nechce návrat populárního ministra

Volodymyr Zelenskyj čelí další politické krizi. Už dva týdny se v ulicích ukrajinských měst konají protesty proti odvolání ministra obrany Mychajla Fedorova.

Prezident zatím na tlak veřejnosti reagoval jen částečně – odvolal vrchního velitele armády Oleksandra Syrského, Fedorova ale do čela resortu vrátit odmítl.

„Pokud by ho prezident pod tlakem protestů znovu jmenoval, působilo by to, že je Fedorov politicky silnější než on. To si Zelenskyj nemůže dovolit,“ říká pro Seznam Zprávy ukrajinský politický analytik Balázs Jarábik.

Oficiální důvod ministrova vyhazovu zněl stručně: se Syrským už nedokázali spolupracovat. Podle lidí obeznámených se situací ale za vším stály hlubší neshody Zelenského a Fedorova – od rozdílných představ o řízení státu až po obavy z ministrova rostoucího vlivu.

Ještě před několika měsíci přitom Fedorov patřil k lidem, jimž Zelenskyj důvěřoval nejvíce. Než se stal ministrem obrany, vedl resort digitální transformace. Byl jednou z nejviditelnějších tváří ukrajinské vlády a jedním z mála členů kabinetu, jejichž práci mohl prezident prezentovat jako jednoznačný úspěch.

„Fedorov s prezidentem politicky vyrostl. Jeho příchod na ministerstvo obrany ale tuto dynamiku změnil – získal vlastní mocenskou základnu, navázal kontakty i mimo prezidentův okruh a stal se výraznější politickou postavou,“ přibližuje Jarábik.

Vztah obou politiků se začal zhoršovat loni na podzim. V té době vypukla aféra kolem podnikatele Tymura Mindiče a vyšetřování lidí z prezidentova okolí. Fedorov tehdy patřil mezi vlivné členy prezidentova týmu a někteří lidé kolem Zelenského v něm viděli člověka, který by mohl pomoci situaci uklidnit a zabránit dalšímu politickému skandálu.

Když se tak nestalo a šéf prezidentské kanceláře Andrij Jermak čelil vyšetřování, Zelenskyj podle zdrojů začal Fedorovovi méně důvěřovat. Byť i lidé z prezidentova okolí přiznávali, že ministr takovou situaci nejspíš nemohl ovlivnit, napětí od té doby postupně rostlo.

Projevilo se to například u mobilizace, která měla být jednou z Fedorovových priorit po nástupu do vedení resortu obrany, a to včetně kritizovaného fungování odvodových center a stížností na násilné odvody.

Právě tady Zelenskyj zaujal velmi opatrný postoj. Zdroje z jeho okolí popisují, že si od Fedorovových reforem držel výrazný odstup, aby měl prostor reagovat podle toho, jaký budou mít výsledek. Pokud by změny narazily, případně vyvolaly další problémy, mohl se od jejich výsledků politicky distancovat.

Podle ukrajinských novinářů už nešlo jen o osobní spor, ale o hlubší politický střet.

Fedorov navíc údajně nechtěl ve vládě pouze spravovat svůj resort, ale prosazovat širší změny ve fungování státu. Jeho návrhy počítaly s posílením nezávislých institucí, otevřenějšími výběrovými řízeními na důležité posty a omezením vlivu prezidentské kanceláře. Právě to část Zelenského okolí vnímala jako příliš ambiciózní zásah do systému.

„Zelenskyj začal Fedorova vnímat jako zdroj konfliktů a problémů uvnitř svého týmu. Pro prezidenta je přitom jednota naprosto zásadní,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy ukrajinský politolog Volodymyr Fesenko.

Poznamenává, že prezidentovi mělo nejvíc vadit, že na něj ministr opakovaně tlačil se stížnostmi na Syrského a generální štáb. Podle něj navíc Fedorov svými kroky na ministerstvu obrany narazil na zájmy některých vlivných lidí, což přispělo k vytvoření okruhu jeho odpůrců uvnitř prezidentského týmu.

Pro část ukrajinské občanské společnosti ale Fedorovův odchod představoval úplně jiný problém. Vnímala ho jako oslabení snahy změnit fungování ministerstva obrany a omezit staré vazby kolem armádních zakázek. Několik lidí z ukrajinského nevládního sektoru, se kterými Seznam Zprávy mluvily, upozorňovalo, že Fedorov po nástupu do resortu začal prosazovat větší transparentnost a změny, které zasahovaly do zájmů některých vlivných skupin.

„Odstranil prakticky všechna možná korupční schémata spojená se zakázkami na ministerstvu obrany,“ říká člověk blízký jednomu z bývalých poradců ministra, který si nepřál být jmenován. Podle něj právě tyto změny mohly narušit zájmy lidí napojených na obranný sektor.

Podobný pohled zazníval i od dalších představitelů občanské společnosti, kteří tvrdili, že pro odvolání ministra neexistoval dostatečně přesvědčivý důvod. Kritici proto Zelenského rozhodnutí vnímali nejen jako personální změnu, ale i jako otázku dalšího směřování reforem během války.

Ještě předtím se ale Fedorovovo jméno objevovalo i v debatách o možném nástupci Andrije Jermaka v čele prezidentské kanceláře. V době vrcholící kauzy kolem podnikatele Mindiče měl podle zdrojů představit vlastní vizi změn.

Právě v té době se podle zdrojů serveru Ukrajinska pravda začala v prezidentské kanceláři objevovat další otázka: Neusiluje už Fedorov o vlastní politický projekt?

Jeho okolí si všímalo, že si i po přechodu na ministerstvo obrany ponechal tým politických poradců a komunikačních expertů. Sám Fedorov to vysvětloval tím, že bez silné komunikace nelze během války řídit resort odpovědný za mobilizaci či reformu armády. Podezření ale nezmizelo.

„Zdálo se, že chce převzít řízení všeho,“ citoval ukrajinský deník jeden ze zdrojů z prezidentova okolí. Nešlo nutně o přesvědčení, že se Fedorov chystá kandidovat na prezidenta, jeho kroky ale podle insiderů začala Zelenského kancelář stále častěji vykládat optikou možných politických ambicí.

Fesenko upozorňuje, že před svým odvoláním Fedorov nepůsobil jako výrazně rostoucí politický rival prezidenta. Podle sociologických průzkumů měl podobnou míru důvěry jako Syrskyj a výrazně nižší než Zelenskyj, šéf vojenské rozvědky Kyrylo Budanov nebo bývalý vrchní velitel Valerij Zalužnyj. Fedorov podle něj ani nedával najevo ambici ucházet se o prezidentský úřad.

„Jeho politický kapitál ale spočíval v něčem jiném – vybudoval si obraz nejúspěšnějšího reformátora současné ukrajinské vlády. A právě to podle mě část lidí v okolí prezidenta, možná i samotného Zelenského, začalo dráždit,“ říká Fesenko.

Po odvolání se ale jeho pozice změnila. Podle červencového průzkumu agentury Rating Group vzrostla důvěra ve Fedorova během jediného týdne z 35 na 65 procent.

Poprvé se zároveň objevil mezi možnými kandidáty v hypotetických prezidentských volbách – v prvním kole by získal podporu 13,4 procenta voličů. Předstihl tak šéfa vojenské rozvědky Kyryla Budanova a zaostal pouze za bývalým vrchním velitelem Valerijem Zalužným, kterému důvěřuje 70 procent respondentů. Prezident Volodymyr Zelenskyj se s důvěrou 59 procent umístil až na čtvrtém místě.

„S tím vzrostly i jeho ambice. Fedorov získal výraznou podporu veřejnosti, což ukázaly i protesty proti jeho odvolání. Podle průzkumů s jeho odvoláním nesouhlasily téměř tři čtvrtiny Ukrajinců, zároveň ale prezidentovi stále důvěřuje významná část společnosti. To je paradox ukrajinského veřejného mínění – mnoho lidí totiž důvěřuje oběma a přeje si, aby našli společnou řeč,“ dodává.

Fedorov navíc odmítl přijmout jinou funkci, kterou mu prezident nabízel, a trval pouze na návratu do čela ministerstva obrany. Tvrdil, že právě z této pozice můžou společně prosazovat změny, které považuje za nezbytné.

„To sedí konzistentně s tím, jak se prezentoval už během svého působení na ministerstvu. Fedorov tvrdil, že ho nezajímá politická kariéra sama o sobě, ale možnost skutečně měnit fungování armády. Z tohoto pohledu dává smysl, že odmítl pozice, které by byly spíše reprezentativní než výkonné,“ říká pro Seznam Zprávy Sybera.

Podle Jarábika je taková otevřená výzva prezidentovi v ukrajinské politice za války bezprecedentní. „Ministr obrany je podle ukrajinské ústavy podřízený prezidentovi, který je zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Fedorov tím, že odmítl jinou funkci a veřejně trval na návratu do čela resortu, překročil hranici, kterou před ním během války nepřekročili ani další populární představitelé s vysokou podporou veřejnosti,“ vysvětluje politolog.

Podle Fesenka ale jeho neochota ke kompromisu začíná vyvolávat kritiku i mezi částí ukrajinské veřejnosti, která během války nechce sledovat další vnitropolitický konflikt.

„Zelenskyj zjevně podcenil negativní politické důsledky svého rozhodnutí. Odvoláním Fedorova z čela ministerstva obrany otevřel Pandořinu skříňku a spustil řetězec dalších politických problémů,“ vysvětluje politolog.

Paradoxem celého sporu je, že Zelenskyj se Fedorova nesnaží odstranit ze svého okolí úplně. Podle Fesenka chápe, že jde o jednoho z nejschopnějších lidí v jeho týmu, zároveň ho ale nechce nechat získat pozici, ze které by mohl fungovat jako samostatné mocenské centrum.

„Zelenskyj chce Fedorova udržet ve svém týmu, aby z něj nevznikl silný politický soupeř, a zároveň využít jeho schopnosti ve prospěch státu,“ vysvětluje Fesenko.