Bezzubý hlídač? Ukrajinský parlament čelí kritice, že je ve vleku Zelenského

Ještě začátkem léta působila Verchovna Rada spíš jako tichý stroj na schvalování zákonů v pozadí války. Pak ale během několika dnů bleskově přijala normu, která měla omezit nezávislost klíčových protikorupčních institucí.

Parlament se náhle ocitl v titulcích světových médií a Ukrajina si znovu položila nepohodlnou otázku: Jak daleko sahá demokracie ve válečném režimu?

Debata se rychle přelila i za hranice země. Západní spojenci, a nejhlasitěji americký prezident Donald Trump, začali znovu otevírat téma voleb a naznačovat, že politická obměna by mohla pomoci rozhýbat mírová jednání.

Prezident Volodymyr Zelenskyj takové spekulace odmítl a po jednání s poslanci zdůraznil, že válka nemůže být záminkou k politickým hrám, ale ani kulisou pro zpochybňování legitimity státu.

Právě tato výměna nicméně znovu upozornila na roli parlamentu: instituce, která formálně funguje dál, ale už více než tři roky pracuje v režimu, jenž nemá v novodobých dějinách Ukrajiny obdoby.

Když ruská vojska 24. února 2022 vpadla na Ukrajinu a prezident Zelenskyj vyhlásil stanné právo, změnila se nejen role výkonné moci, ale i samotné fungování parlamentu.

Nejvyšší rada Ukrajiny přešla do krizového režimu: zkrácené procedury, minimální veřejná debata, hlasování často „balíkově“ a s odkazem na bezpečnostní nutnost.

Část poslanců odešla na frontu, jiní se ocitli v okupovaných oblastech nebo v zahraničí a parlamentní práce se zredukovala na jádro, které mělo zajistit chod státu v podmínkách existenční hrozby.

„V prvních měsících války se parlament řídil jednoduchým pravidlem: přežít. Práci Nejvyšší rady určovala hrozba raketových útoků na vládní čtvrť a rozhodování se přesunulo z jednacího sálu do úzkého kruhu šéfů frakcí, vedení sněmovny a klíčových výborů. Plénum se scházelo jen na desítky minut,“ popsal Seznam Zprávám v Kyjevě poslanec vládní strany Sluha lidu Mykyta Poturajev, předseda parlamentního výboru pro humanitární a informační politiku.

Zákonodárný sbor, který byl před válkou místem ostrých politických střetů, se tak proměnil v instituci orientovanou především na rychlost, loajalitu a koordinaci s prezidentskou kanceláří. Opozice formálně nezmizela, její skutečný vliv se však výrazně zmenšil. Vznikl parlament, který dál hlasuje a schvaluje zákony, ale jeho politická váha i kontrolní funkce vypadají jinak než před válkou.

Podle právničky a protikorupční expertky Oleny Haluškové se válečná proměna Nejvyšší rady neprojevila jen omezením procedur, ale i ztrátou její politické efektivity. Parlament, který vzešel z voleb v roce 2019 s bezprecedentně silnou většinou, dnes pracuje s výrazně oslabeným personálním i institucionálním základem a jen omezenou schopností jednat samostatně.

„Téměř padesát poslaneckých mandátů zůstává neobsazených a kvůli stannému právu je nelze doplnit. V praxi pak Nejvyšší rada často spíš následuje zadání z prezidentské kanceláře, než aby sama formulovala politiku a vystupovala jako silná, nezávislá instituce,“ říká Halušková.

V takto nastaveném systému se jednou z klíčových postav stal předseda Nejvyšší rady Ruslan Stefančuk. Právě on dnes řídí chod parlamentu v podmínkách stanného práva a má zásadní vliv na to, jakým tempem a v jakém režimu zákonodárný sbor pracuje. Jako předseda sněmovny rozhoduje o programu schůzí, organizaci jednání i o tom, které návrhy se dostanou na plénum a které zůstanou v zákulisí.

Podle ukrajinské ústavy by se Stefančuk v případě, že by prezident nemohl vykonávat svůj úřad, stal dočasnou hlavou státu. Sám předseda parlamentu autorce tohoto textu dříve řekl, že si takový scénář nepřipouští a věří, že Ukrajinu k vítězství dovede právě Volodymyr Zelenskyj. Zároveň otevřeně popsal, jak úzké vztahy s prezidentem udržuje.

„Vídáme se velmi často a voláme si ještě častěji. Nejsme jen přátelé, myslíme takřka stejně. Víme, jak dosáhnout vítězství, důvěřujeme si a věříme, že Ukrajinu k výhře přivedeme. Zvítězíme nejen s prezidentem Zelenským, ale také s naším národem i našimi západními spojenci,“ uvedl Stefančuk.

Právě blízkost mezi předsedou parlamentu a prezidentem patří k hlavním důvodům, proč Nejvyšší rada čelí výtkám, že v klíčových chvílích nedokáže exekutivu účinně brzdit. Kritici upozorňují, že zákonodárný sbor se stále častěji dostává do role instituce, která spíše potvrzuje už přijatá rozhodnutí, než aby o nich vedla skutečnou politickou debatu.

„Parlament se často řídí pokyny prezidentské kanceláře, spíše než aby inicioval politiku a jednal jako silný nezávislý orgán,“ vysvětluje Halušková. Naposledy se to naplno projevilo v létě při schvalování sporného zákona o omezení nezávislosti protikorupčních institucí.

Na podobný posun ale upozorňovaly už dříve i monitorovací analýzy ukrajinských watchdogových organizací, tedy ještě dlouho před letošní legislativní krizí.

Podle dlouhodobého sledování práce Nejvyšší rady ze strany občanských iniciativ a právních expertů se za válečného stavu postupně vyprázdnila její kontrolní funkce. Interpelace a dohled nad vládou fungují omezeně, část klíčových rozhodnutí vzniká mimo plénum a poslanci jsou často postaveni před hotová řešení.

Tyto analýzy zároveň zdůrazňují, že nejde o selhání jednotlivců ani o výjimečný stav vyvolaný jedním kontroverzním zákonem. Jde o strukturální proměnu, která se začala formovat už v prvním roce války jako reakce na bezpečnostní hrozby a tlak na rychlé rozhodování.

Postupně se však proměnila v nový standard fungování parlamentu, a letní spor o protikorupční instituce tak byl spíše jeho viditelným vyústěním než náhlým zlomem.

„Snažila jsem se své kolegy varovat třikrát nebo čtyřikrát přímo z parlamentní tribuny, že jde o obrovskou chybu a že bychom to dělat neměli, protože to ohrožuje naši evropskou budoucnost. Bohužel toto rozhodnutí nevzniklo v rámci parlamentní debaty a byl to velmi bolestný moment pro ty z nás, kteří to chápali,“ říká pro Seznam Zprávy opoziční poslankyně Ivanna Klympušová-Cincadzeová.

Tvrdí, že nešlo o izolovanou událost. „Bylo to spíše vyvrcholení některých kroků zpět, které jsme během válečného stavu a omezené demokratické správy v Ukrajině už dříve zažili,“ dodává.

Důvěra veřejnosti v parlament patří mezi státními institucemi k nejnižším. Podle průzkumu Razumkov Centre z března 2025 důvěřuje Nejvyšší radě pouze zhruba 17 % Ukrajinců, zatímco většina respondentů vyjadřuje nedůvěru nebo spíše nedůvěru ve své zákonodárce.

Podobný obraz ukazuje i průzkum Westminster Foundation for Democracy z července 2025, který mapoval názory více než 2100 Ukrajinců na důvěru v instituce, postoje k vládě i budoucím volbám a úlohu parlamentní demokracie. Průzkum konstatuje, že ačkoliv Ukrajinci zůstávají pevně odhodlaní bránit demokratické hodnoty a nezávislost, satisfakce s fungováním vládních institucí, včetně parlamentu, během války postupně klesá.

„Důvěra veřejnosti v parlament je nízká, to není problém jen Ukrajiny, podobně je tomu i v jiných zemích. Navíc je to komplikováno umělou podporou ze strany Ruska a částečně i Číny na sociálních sítích,“ uvedl pro Seznam Zprávy poslanec Mykyta Poturajev.

Zdůraznil, že v současné době je důležitější soustředit se na nezbytné kroky pro obranu státu, než na popularitu nebo blížící se volby. „Cílem je dělat, co je potřeba, a necháme historii, aby nás soudila,“ dodal Poturajev.

Narážel na to, že se debata o budoucnosti Nejvyšší rady přirozeně dotýká i otázky, která je v posledních týdnech znovu silně mediálně sledovaná: kdy a zda se na Ukrajině budou konat volby. Kvůli stannému právu, které je v platnosti od začátku invaze a ústavně zakazuje konání voleb během válečného stavu, zatím žádné přípravy na jejich uspořádání neprobíhají a parlamentní strany se shodují, že hlasování lze plánovat až po jeho zrušení.

I přesto se debata o volbách stala součástí širšího politického diskurzu. Prezident Zelenskyj nedávno uvedl, že vedl s poslanci „substantivní diskuzi“ o možnostech organizace voleb i během války a vyzval zákonodárce, aby připravili legislativní změny, které by takový krok umožnily za předpokladu dostatečných bezpečnostních záruk od mezinárodních partnerů.

Zelenskyj zároveň zopakoval, že je otevřen myšlence voleb, pokud budou zajištěny bezpečnostní podmínky pro jejich konání, například prostřednictvím pomoci USA a Evropské unie, a pokud by byly zpracovány odpovídající právní rámce.