Článek
Král Muhammad VI. vládne Maroku už 27 let, přesto o něm lidé moc nevědí.
Neposkytuje rozhovory. Televize sice vysílá záběry z jednání vlády, kterým předsedá, ale už k nim nepouští zvuk. Spoléhá na úzký okruh spolupracovníků, z nichž velká část jsou jeho spolužáci ze střední školy.
„Ve skutečnosti ho neznáme,“ řekl už před časem deníku The New York Times (NYT) marocký vydavatel novin Abúbakr Džamai, který žije od roku 2007 v exilu kvůli stíhání pro pomluvu. „Nikdy jsme ho neviděli v situaci, kdy by musel odpovídat na otázky, natož na obtížné otázky. Vždycky četl z kusu papíru,“ dodal.
Kritika panovníka je v Maroku takřka nepřípustná, hrozí za ni přísné tresty. Politická opozice sice existuje, ale je omezená a na okraji.
O tajnůstkářství Muhammada VI. vědí své i představitelé dalších států, protože král se do setkávání s nimi příliš nežene. Přesvědčili se o tom i ve Španělsku.
Tamní premiér Pedro Sánchez se sice s králem několikrát viděl, ale když dorazil v roce 2023 do Maroka s velkou delegací, s Muhammadem VI. jednal pouze telefonicky. Král byl údajně tou dobou na dovolené v Gabonu.
Dlouholeté konflikty se Španělskem
Komunikace s panovníkem může být přitom důležitá i při řešení následků stávající migrační krize, při které z Maroka minulý týden vnikly desítky tisíc migrantů na území španělské severoafrické exklávy Ceuta.
Král si v Maroku zachovává významný politický vliv, jde v podstatě o absolutistickou monarchii, a tak se bez něj v zemi neobejde žádné důležité rozhodnutí. Analytici se zároveň opatrně shodují v tom, že marocké úřady musely průnik migrantů do Španělska přinejmenším tiše tolerovat.
Politický geograf Martin Lepič z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy věří, že celá situace vznikla spontánně, ale Maroko v ní uvidělo příležitost. „Marocká vláda ji akorát zintenzivnila a snažila se ji využít,“ poznamenal v rozhovoru pro podcast Seznam Zpráv 5:59.
Celý podcast s Martinem Lepičem:
Podle deníku Financial Times (FT) chtěl Rabat připomenout Madridu, že dokáže migraci proměnit v účinnou vyjednávací páku k prosazení svých zájmů. Jako to udělalo před lety Turecko se syrskými migranty nasměrovanými do Řecka a Bělorusko, když převáželo lidi z Blízkého východu a posílalo je do Polska.
„V současném geopolitickém prostředí to nejsou vždycky největší mocnosti, na kterých záleží nejvíc. Kdo dokáže využít vzájemné závislosti, má často značnou výhodu,“ řekl pro FT ředitel barcelonského think tanku Cidob Pol Morillas.
Zlom ve vzájemných vztazích nastal v roce 2021, kdy Španělsko umožnilo hospitalizaci lídra fronty Polisario Brahima Ghaliho, který usiluje o nezávislost Západní Sahary, což je region nárokovaný a z velké části ovládaný Marokem.
Západní Sahara
- Území na severozápadním pobřeží Afriky o rozloze asi 252 tisíc km2 s víc než půl milionem obyvatel.
- Největším městem je Laayoune, obyvatelé země mluví převážně arabsky a berbersky, ale i španělsky a francouzsky.
- Bývalou španělskou kolonii v roce 1975 anektovalo Maroko.
- Místní sahrawské obyvatelstvo v roce 1976 vyhlásilo Sahrawskou arabskou demokratickou republiku, jejíž nezávislost část světa uznává. Je například plnoprávným členem Africké unie.
Už tehdy Rabat umožnil, aby tisíce migrantů pronikly do Ceuty, a začal ke Španělsku přistupovat jinak. „Maroko se rozhodlo, že Španělsko bude potřebovat Maroko víc než Maroko potřebuje Španělsko,“ shrnul strategii Rabatu pro FT Riccardo Fabiani z think tanku International Crisis Group.
Funguje to navzdory tomu, že pro Maroko je ekonomická spolupráce se Španělskem důležitější než naopak. Madrid by ale bez pomoci Rabatu jen těžko zvládal kontrolovat cesty přistěhovalců na Kanárské ostrovy, což je vytíženější migrační trasa než ta přes Ceutu.
Už v roce 2022 dosáhlo Maroko úspěchu. Španělsko změnilo pozici vůči Západní Sahaře a podpořilo marocký plán na větší autonomii pro region při zachování marocké suverenity.
Vztahy mezi Sánchezovým Španělskem a Muhammadovým Marokem na každodenní bázi fungují. Maroko pomáhalo při tragických povodních ve španělské Valencii v roce 2024, za čtyři roky budou obě země ještě s Portugalskem pořádat mistrovství světa ve fotbale.
Kromě Západní Sahary je ale nadále dost komplikují ještě další tři geopolitické otázky. Španělsko stojí o dobré vztahy s Alžírskem, což je marocký rival, mimo jiné právě proto, že podporuje hnutí za nezávislost Západní Sahary. A Maroko nadále neuznává španělskou svrchovanost nad Ceutou a další severoafrickou exklávou Melillou.
Zkusit využít Trumpa
Obě země mají také naprosto rozdílný vztah k vládě amerického prezidenta Donalda Trumpa. Sánchez s ním má komplikované vztahy, Muhammad VI. k němu má blízko. Maroko dělá v USA například velké zbrojní nákupy, mohlo by se stát první africkou zemí, která získá moderní stíhačky F-35.
Ukazuje to i marocké sblížení s Izraelem. Výměnou za to Rabat dostal americké uznání marocké svrchovanosti nad Západní Saharou. Tento týden Maroko potvrdilo, že pojmenuje klíčovou dálnici vedoucí do Západní Sahary po americkém prezidentovi.
„Řekl bych, že z hlediska Maroka je racionální, aby tlačilo, jak jen to jde, aby dosáhlo svých politických cílů v době mezi Trumpovou inaugurací a listopadovými midterms,“ řekl pro FT politický expert Michael Walsh z Aljašské univerzity s odkazem na volby do americké Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu.
Podle něj je právě teď vhodná příležitost pro to, aby se Maroko alespoň pokusilo získat Washington na svou stranu v otázce Ceuty a Melilly.
Muhammadova cesta k úspěchu
Do rostoucího geopolitického sebevědomí Maroka se mohou promítat i úspěchy, kterých se králi Muhammadovi podařilo během své vlády dosáhnout.
Když v roce 1999 nastoupil na trůn, řekl ve výjimečném rozhovoru pro časopis Time, že se chce vypořádat s „chudobou, bídou a negramotností“. Přestože se mu to zcela nepovedlo, v kontextu severní Afriky je marocký příběh úspěchem, napsaly NYT. Jde o stabilní a relativně otevřenou zemi jak pro turisty, tak pro průmysl.
Jak připomíná web Business Insider, za Muhammadova otce Maroko spoléhalo zejména na zemědělství, export fosfátů, cestovní ruch a peníze zasílané domů diasporou. Pak ale země masivně investovala do přístavů, silnic, vysokorychlostní železnice, obnovitelných zdrojů energie a průmyslových zón.
„Současně se ze země stalo důležité výrobní centrum automobilového a leteckého průmyslu, láká globální společnosti ke stavbě továren a dodavatelského zázemí, a to svou infrastrukturou, obchodními dohodami a blízkostí k Evropě,“ zhodnotil ekonomický novinář serveru Olamilekan Okebiorun.
Výsledkem je, že hrubý domácí produkt se od konce 90. let téměř zdvojnásobil.
Muhammad VI. zavedl i společenské reformy, včetně posílení práv žen. Díky němu smějí i manželky podat žádost o rozvod, zrušil starou tradici, kdy se manžel mohl rozvést pouhým předáním dopisu své choti. Mnohoženství sice zůstává legální, ale muži potřebují k dalšímu sňatku souhlas první manželky.
Navzdory tomu stále spousta Maročanů utíká do Evropské unie. Bohatství se nedostalo ke všem rovnoměrně a v zemi zůstávají oblasti, kde je vysoká chudoba, upozornil pro NYT vydavatel Džamai, citovaný už v úvodu. „Nenechte se zmást moderností letišť a silnic,“ upozornil.
Sám Muhammad VI. je nejbohatším králem Afriky. Podle NYT se hodně angažuje v soukromém podnikání a prostřednictvím holdingů kontroluje velké marocké banky, pojišťovny, energetické i telekomunikační společnosti.
