Svět ve varu viděný z Baltic Expressu: Polská revoluce ambicí

Vlak Baltic Express je sám o sobě známkou polského úspěchu. Tři až čtyři spoje denně z Prahy k Baltu přes celé Polsko signalizují obrovský posun v českém zájmu o dosud ignorovaného severního souseda.

Částečně za to může i modernizace železničních tratí. Třeba úsek Vratislav–Poznaň jsem celý život jezdil minimálně dvě a půl hodiny. Baltic Express to dnes dává za hodinu a čtvrt.

Dynamický růst Polska přehlédnout nelze, ať se díváte na varšavské mrakodrapy, nebo na opravené fasády domů v průměrné vesnici. Země, která v HDP na hlavu byla v roce 1989 chudší než Ukrajina, roste kontinuálně posledních 35 let. Podle některých ukazatelů se letos ocitla mezi dvacítkou největších ekonomik světa. Proměna Polska je však mnohem hlubší než jen fasády domů a nové silnice.

Baltic Expressem jsem jel naposledy na začátku srpna. Vedle mě cestovala vícegenerační rodina. Snad mi odpustí, že jsem poslouchal, o čem diskutují, ale byla to debata navýsost symbolická:

„Kdybychom už měli to euro, tak nemusíme řešit, jestli před cestou vyměnit peníze,“ říkal tchán či otec, bodrý šedesátník. O polovinu mladší syn/zeť oponoval: „A co je to za problém? Stejně platím telefonem. A dopadli bychom jako v Chorvatsku, všechno by zdražilo.“

„Ale bude lepší, když na tom budeme stejně jako na Západě,“ nevzdával se starší z diskutujících. „Za jakou cenu? Pak to nebudeme mít pod kontrolou. Jiní budou rozhodovat za nás. To mi nepřijde jako dobrý obchod. Přece vidíš, jak to tam vypadá…“

V této náhodné diskusi se zrcadlila proměna, kterou Polsko prochází v posledních letech a kterou sociolog Jakub Dymek nazval „revolucí ambicí“.

Jejím výchozím bodem je úpadek „mýtu Západu“. Západ, a hlavně sousední Německo, bylo po několik generací vzdáleným cílem polských aspirací. Zakotvení v západních strukturách a západní blahobyt představovaly dva propojené cíle lidí, kteří vycházeli po roce 1989 z komunistické beznaděje. Byli kvůli dosažení těchto cílů ochotni podstoupit mnoho. „Odříkání a trpělivost“ byly součástí „nepsané společenské smlouvy doby transformace“, píše Dymek.

Zároveň tento přístup diktoval i charakter proměn. Jak říká Ivan Krastev, šlo o „modernizaci skrze imitaci“ – západních institucí, řešení a světonázoru. Proto i příměry, které používali polští politici: Polsko mělo být „druhým Japonskem“ (Lech Wałęsa) či „druhým Irskem“ (Donald Tusk).

Polsko bylo jako Celestýn z Mikulášových patálií. Bylo mazánkem paní učitelky ve škole globalizace. A – dodává opět Jakub Dymek – zřejmě nemělo alternativní cestu. V příběhu transformace se sešly polská touha po západním blahobytu a potřeby globálního kapitalismu, který hledal nové trhy a nové zdroje levné, ale vzdělané pracovní síly. Obě strany z tohoto vztahu vytěžily maximum.

Doba imitace je už ovšem pryč. Na Německo – dlouhodobý nedostižitelný vzor – se najednou podle Dymka Poláci dívají s „politováním a bez špetky závisti nebo obdivu“. „Byli jsme na Západě a u nás je to lepší – všichni jsme slyšeli v poslední době takové názory,“ popisuje Dymek mentální proměnu, která se projevuje především u střední a mladší generace.

Tento pocit pomohla vybudovat série zkušeností posledních let: nezvládnutá migrační krize a její dopady na bezpečnost, naivita vůči ruské hrozbě, ekonomická stagnace a výstřelky klimatické politiky a politické korektnosti. Tyto obrazy systematicky snižovaly prestiž západní Evropy v očích společnosti a naopak zvýrazňovaly přednosti života v Polsku. Jak říká Dymek, budovaly kontrast mezi „skanzenem Evropa“ a přesvědčením, že „budoucnost patří nám“.

Na tuto změnu reagují i politici. „Polsko má potenciál se stát jedním z motorů EU. Ne druhým Irskem, druhým Japonskem nebo druhým Nizozemskem, ale prvním Polskem, které ostatní budou chtít napodobovat,“ prohlásil před rokem a půl Szymon Hołownia, tehdy předseda Sejmu a lídr menší koaliční strany Polsko 2050. „Jazyk ambicí se stal novým univerzálním jazykem polské politiky,“ uzavírá Dymek.

„Make Polsko Great“ se stalo nevyřčeným mottem napříč politickým spektrem. Ať už má podobu představy, že má Polsko v EU sedět u jednoho stolu s velmocemi, kterou razí současná vláda, nebo přesvědčení, že si země nemá nechávat z Bruselu nic diktovat, jak to vnímá pravicová opozice.

Vraťme se chvíli k Baltic Expressu. Lokomotivy polských státních železnic, míjené v protisměru, byly všechny uniformně pomalované reklamami na „Port Polska“. I toto je příběh, který nám o polské proměně může hodně povědět.

Port Polska je nový název Centrálního komunikačního přístavu (CPK) – obřího dopravního hubu, který mezi Varšavou a Lodží počítal se vznikem největšího letiště ve střední Evropě, napojeného na síť rychloželeznic a dálniční síť. Vznikl jako většina velkých veřejných projektů za vlády konzervativců z Práva a spravedlnosti (PiS).

Liberální opozice ho od začátku kritizovala jako projev „zbytečné megalománie“. Rafał Trzaskowski, primátor Varšavy a soupeř současného prezidenta Nawrockého v loňských volbách, projekt zkritizoval i proto, že „podobné velké letiště přece vzniká nyní v Berlíně“ a bude pro CPK příliš těžkou konkurencí.

Dost možná šlo v jeho kampani o jeden z hřebíků do rakve. Ve skutečnosti totiž, jak ukazuje Dymek, právě takových symbolů úspěchů – a toho, že dokážeme doběhnout a předběhnout vyspělejší sousedy - požaduje v posledních letech společnost.

Po opětovném nástupu k moci Donald Tusk brzy zjistil, že mu nezbývá, než projekt CPK převzít a pokračovat. Byl akorát „racionalizovaný“ a přejmenovaný na „Port Polska“. Ještě tři roky zpátky šlo o projev „ignorance a arogance“ konzervativců, v létě 2026 už vládní reklamy na tento projekt najdeme na každém nádraží.

Spolu s ním Tuskova vláda převzala i rétoriku „turbo-rozvoje“. Opakovaně vyhlašuje „zlomový rok“, „re-polonizace ekonomiky“, „rok turbo-zrychlení“, „trojskok do modernity“. Premiér hovoří o tom, že Polsko potřebuje odvahu k tomu, aby realizovalo svůj potenciál a obsadilo své místo mezi lídry kontinentu.

Jak došlo k tomuto vzestupu polského sebevědomí? Ekonomický růst není vše. Dymek poukazuje nejdříve na „revoluci důstojnosti“, jak nazývá – po vzoru ukrajinského Majdanu – proměnu po nástupu konzervativců z PiS v roce 2015. Ti vyhráli jako hlas „poražených transformace“ a během osmi let díky rozsáhlé redistribuci (např. formou podpor pro rodiny s dětmi) a nivelizaci regionálních a sociálních rozdílů dosáhli toho, že i chudší část společnosti si ve své většině mohla poprvé říct, že se má lépe.

Tato revoluce se promítla i do obecného zlepšení nálad ve společnosti, které způsobuje, že Poláci (asi k vlastnímu překvapení) patří v Evropě mezi poslední optimisty. Zároveň objektivně platí, že Polsko se může vnímat jako vítěz posledních krizí.

Prošlo relativně dobře pandemickými lockdowny a rychle se vrátilo k růstu, geopolitická prozíravost pomohla lépe zvládnout odstřižení od ruských surovin a předběhnout zbytek EU v procesu modernizace ozbrojených sil. Povedlo se zvládnout obrovský nápor ukrajinských uprchlíků. Návštěvníci ze zbytku západního světa obdivují bezpečné a čisté ulice. „Polsko je jako Německo / Británie / Francie mého mládí“ – čteme opakovaně komentáře na sociálních sítích.

Přesto za vzedmutím polského sebevědomí najdeme starou dobrou nejistotu a obavy, které provází křehkou existenci národa po celé jeho moderní dějiny. Nyní má tato nejistota podobu přesvědčení, že „okno příležitosti se uzavírá“.

Je konec července 2026. Bývalý premiér Mateusz Morawiecki organizuje ve Varšavě konferenci s příznačným názvem Rozvoj + Vy, která se koná v okamžiku jeho politického rozchodu se stranou PiS.

PR tým konference obchází hosty a pokládá jim otázku: „Kam směřuje Polsko?“ Jan Rokita, kdysi významný zástupce konzervativně-liberálního proudu (mezi jinými neúspěšný kandidát Tuskovy Občanské platformy na premiéra v roce 2005), dnes jeden z nejžádanějších komentátorů veřejného života, reaguje: „Polsko je na špatné trajektorii. Vyčerpali jsme dosavadní zásoby, dosavadní možnosti a dosavadní koncepce vývoje. Musíme hledat nový způsob, jak mobilizovat síly, kapitál, potenciál země. Jinak se odevzdaně ocitneme na cestě směrem ke dnu.“

Přesvědčení, že dosavadní model rozvoje se vyčerpal, je v Polsku všeobecné. Růst stál na levné pracovní síle, exportu levných služeb do celé EU a subdodavatelském statutu v řetězcích evropské ekonomiky. Tudy ale cesta dál nevede.

„Byli jsme státem, který vzácně dokáže skládat vlastní hudbu, spíš umí skvěle zahrát melodii, kterou napsal někdo jiný,“ říká ekonom Krzysztof Mazur a dodává, že je třeba se naučit „formulovat vlastní strategii rozvoje“ a přejít od „pasti závislosti“ k samostatnosti: „Samostatní budeme, když budeme sami vyrábět výrobky s vysokou přidanou hodnotou a budeme natolik ekonomicky a vojensky silní, že budeme schopni říkat ne nejen nepřátelům, ale i partnerům.“

V tomto vyjádření slyšíme jeden nový prvek. Polsko musí posilovat nejen kvůli hrozbě z východu (všeobecně uznávané) a nespolehlivosti a slabosti EU (opět stále všeobecnější pocit), ale i kvůli nevyzpytatelnosti hlavního spojence - Washingtonu. „Tradice podlézání je dlouhodobou nemocí polské politiky,“ říká konzervativní komentátor Kacper Kita a pokračuje: „Pořád čekáme na spasitele zvenčí. Nyní nastává společenská změna a lidé očekávají asertivnější, méně zakomplexovanou pozici. Jsme ale schopni vést samostatnou politiku, bez neustálého ohlížení se na maminku nebo na tatínka?“

Maminkou je v polské veřejné debatě nejčastěji Brusel, tatínkem Washington. Jiní komentátoři nejdou tak daleko, nicméně jejich závěry bývají podobné. „Nejsme schopni nahradit některé aspekty americké přítomnosti,“ říká bývalý velvyslanec při NATO Tomasz Szatkowski, „ale spojenci pomáhají jen tomu, kdo je schopen pomoct si sám.“

Rozvoj, ambice a sebevědomí nemají jedno ideologické znaménko. Jejich projevem může být jak Port Polska, tak rostoucí politické napětí ve vztahu k Ukrajině a růst protiukrajinských nálad ve společnosti, které zažíváme v posledních týdnech. Mladá generace, už zcela zbavená komplexu vůči západní Evropě, je „evropská“ i v tom, že „Brusel“ vnímá podstatně kritičtěji než jejich rodiče, kterým k nadšení stačilo, že „nás do Evropy vůbec vzali zpět“.

Touha po nezávislosti v rozhodování může mít i podobu vzestupu extrémistické strany Grzegorze Brauna, současně ostře protibruselské, protiamerické i protiukrajinské. Což je kombinace, která v polské společnosti nebyla dosud dost možná.

Polsko je navzdory fasádě sebevědomí v rozpacích. Ví, že nemůže pokračovat ve stejných kolejích, protože to neumožňuje rychle se proměňující ekonomická a geopolitická situace. Zároveň se snaží uhájit zbytky světa, který mu umožnil bezprecedentní růst posledních desetiletí.

Jsou to tedy nakonec polští lídři, a to jak liberálně-levicová koalice premiéra Tuska, tak prezident Nawrocki, kteří na mezinárodním fóru dnes patří mezi země vystupující jako obhájci status quo. Respektive toho, co se z něj podaří udržet. Ubránit NATO, uhájit v nějaké podobě americký bezpečnostní deštník, udržet transatlantickou spolupráci a stávající model EU, s výrazným prostorem pro kohezní fondy a společnou zemědělskou politiku. Varšava se v řadě současných sporů drží spíše „konzervativních“ než „revolučních“ pozic.

Dobře to odráží i povědomí, že za rétorikou „polské revoluce ambicí“ se skrývá nejenom stará obava z Ruska a „zrady spojenců“, oživená v poslední dekádě třeba rusko-německým projektem plynovodu Nord Stream. „Polských pět minut“ v mezinárodní politice – čas po plné ruské invazi na Ukrajinu, kdy se zdálo, že rozhodovací centrum NATO a Evropy se pohnulo směrem na východ a Varšava měla šanci zaujmout pozici jednoznačného lídra východního křídla – se zdá být pryč. Země se částečně i vlivem pasivity nové vlády a zničujících vnitřních sporů ocitla na vedlejší koleji debaty o budoucnosti evropské bezpečnostní architektury.

Jde i o realistické zhodnocení, že polský úspěch potřebuje více času: země je teprve v průběhu budování vojenských kapacit, v průběhu budování odolné energetické politiky. Ač bohatla v posledních letech raketovým tempem, v úrovni úspor a akumulovaného kapitálu dál patří k evropskému chvostu. Nové bezpečnostní, sociální a infrastrukturní výdaje na jedné straně a zpomalení růstu na druhé si také v posledních dvou letech od comebacku Donalda Tuska začínají vybírat daň v podobě rychle rostoucího státního dluhu. Nad všemi krátkodobějšími problémy navíc visí přízrak demografické krize.

O tom, že Polsko dojelo po dálnici dynamického růstu hodně daleko, není pochyb. Debata o tom, kam dál (v situaci, kdy je dopravní situace stále složitější), teprve začala.