Last minute, all inclusive, bankomaty. Ekonom boří dovolenkové mýty

Je opravdu výhodnější čekat na last minute? Vyplatí se all inclusive? Kolik dáte navíc, když v zahraničí platíte v korunách? Ekonom Dominik Stroukal rozebírá dovolenkové finanční mýty a radí, na co si dát pozor.

Dovolená má zvláštní schopnost měnit naše finanční návyky. Zatímco doma člověk přemýšlí, jestli si koupit kávu za 80 korun, na dovolené bez většího váhání zaplatí za lehátko 15 eur. K tomu přidá zmrzlinu, drink, taxi nebo výlet a najednou jsou z drobných výdajů tisíce korun navíc.

„Ekonom Richard Thaler už v 80. letech mluvil o tom, že děláme takové mentální účetnictví. Tu pětistovku si neporovnáváme s jinými věcmi, za které přes den utrácíme, ale s celkovým nákladem na dovolenou,“ vysvětluje Stroukal v podcastu Ve vatě.

Pokud tedy dovolená stála 80 tisíc korun, dalších 500 korun už podle něj v hlavě nevypadá jako významná částka. Podobně jako příplatek za lepší sedačku u dvoumilionového auta člověk řeší mnohem méně než stejný příplatek u levnějšího vozu.

Problém je podle něj především v tom, že lidé často počítají pouze se základní cenou dovolené. K částce za hotel a dopravu už další útraty nepřičtou. Ve výsledku tak mohou utratit klidně o čtvrtinu více.

„Jeden výlet, občas zmrzlina, dáš si něco na letišti, jednu věc v letadle, to nakonec může být 25 procent navrch. A to je velká přirážka,“ glosuje ekonom z Metropolitní univerzity Praha.

Podobný psychologický trik funguje i u all inclusive. Zákazník má pocit, že když za jídlo a pití zaplatil předem, musí nabídku maximálně využít. U jednotlivých plateb totiž podle Stroukala cítíme takzvanou bolest placení. Když platíme za každou kávu, drink nebo jídlo zvlášť, vnímáme každý výdaj. U paušálu tento pocit mizí.

„I když víme, že by to vyšlo levněji po jednotkách, stejně si zaplatíme ten tarif, abychom dál nemuseli mít bolest z každého jednotlivého placení. A máme z toho vlastně radost.“

Zároveň ale lidé podle Stroukala často přeceňují, kolik toho během dovolené skutečně spotřebují. „Lidi si říkají: Dám si ohromné množství drinků a jídla. V realitě první dva dny možná, ale pak jsem si už dal s chutí salát, protože jsem byl přecpaný indického kari.“

Další dovolenková past souvisí s cizí měnou. V zahraničí totiž člověk často ztrácí cit pro to, kolik věci skutečně stojí. Stroukal upozorňuje na efekt nominální hodnoty. Čtyři eura jednoduše vypadají jako menší částka než sto korun, přestože reálná hodnota je podobná.

„Nejsme hloupí, my víme, že to musíme vynásobit těmi zhruba 25, a i když to ale uděláš, tak máš pořád pocit, že čtyři je docela levné, že čtyři je levnější než 100.“

Proto doporučuje nesoustředit se tolik na jednotlivé drobné nákupy, ale hlídat si větší součty – například kolik člověk utratí za celý den.

Další past může skrývat nákup letenek. Mýtus o tom, že nejlepší ceny přicházejí těsně před odletem, podle Stroukala neplatí univerzálně. Zásadní je rozlišovat mezi letenkou a zájezdem. U letenek se cena s blížícím se odletem typicky zvyšuje. Zatímco turisté plánují cestu měsíce dopředu, byznys cestující často potřebují odletět na poslední chvíli a na cenu příliš nehledí.

„Když prostě potřebuji udělat zítra v Madridu super deal, tak je mi úplně jedno, jestli ta letenka stojí deset nebo sto tisíc, když tam potřebuji vydělat milion.“

Podle Stroukala výzkumy ukazují, že mezinárodní letenky bývají v průměru nejlevnější zhruba 49 a více dní před odletem. Neznamená to ale, že se čas od času neobjeví výhodná nabídka na poslední chvíli.

U zájezdů může být situace opačná. Cestovní kancelář má často předem zaplacené letadlo a hotel a na poslední chvíli může být lepší prodat volné místo levněji než ho nechat prázdné. Last minute tedy může fungovat u zájezdů, ale u letenek na něj jako na strategii spoléhat nelze.

Další klasická dovolenková past začíná cenou, která vypadá příliš dobře na to, aby byla pravdivá. Letenka za 999 korun bude ve výsledku patrně výrazně dražší.

K základní ceně se mohou přidat zavazadla, výběr sedadla, pojištění nebo doprava ze vzdáleného letiště, kam nízkonákladové aerolinky obvykle létají. Problém podle Stroukala není ani tak v samotných příplatcích, jako v tom, že část zákazníků o nich předem neví.

Chyba, kterou celá řada turistů dělá pořád dokola, je konverze měn. Pokud se vás platební terminál u obchodníka zeptá, zda chcete zaplatit v korunách nebo v místní měně, zvolte vždy místní měnu.

Při dynamické konverzi měn (DCC) totiž převod neprovádí banka nebo karetní společnost, ale provozovatel terminálu. Podle Stroukala tím zákazník zpravidla získá horší kurz. „Oni ti samozřejmě nabídnou horší kurz. Klidně i o víc než deset procent,“ odhaduje Stroukal Ve vatě.

Stejné pravidlo platí při výběru z bankomatu. Pokud bankomat nabídne převod do korun, je lepší ho odmítnout a nechat převod na vlastní bance.

U směnáren a bankomatů zase není dobré nechat se zlákat nápisem „No fee“. Nulový poplatek totiž podle Stroukala automaticky neznamená výhodnou transakci. Poskytovatel může poplatek schovat do nevýhodného směnného kurzu. Proto je podle něj potřeba porovnávat především výslednou částku, nikoliv jen deklarovaný poplatek.

U bankomatů je podle něj bezpečnější dávat přednost bankomatům velkých bank před neznámými provozovateli, zejména na turisticky exponovaných místech. Ani směnárna ale nemusí být automaticky špatná volba, rozhodující je kurz a výsledná cena.

Ani nákup na letišti není automaticky výhodný jen proto, že je označený jako duty free. Historicky měl tento režim smysl především u zboží zatíženého vysokými cly, například u alkoholu nebo tabáku. Samotná absence daně ale podle Stroukala nic neříká o konečné ceně. „Že ti někdo řekne, že tam nemáš daň, neznamená, že ta cena je dobrá.“

Na letišti navíc zákazník často nemá příliš na výběr. Obchod má na konkrétním místě prakticky lokální monopol a cestující nemůže jednoduše odejít do konkurenčního obchodu o pár ulic dál. Nejjednodušší rada je proto podle něj stále stejná: porovnávat cenu s alternativou.

Přes všechna varování Stroukal nedoporučuje trávit dovolenou neustálým počítáním každé koruny. Smyslem není z dovolené udělat další finanční projekt.

Podle něj má dovolená také hodnotu, kterou nelze jednoduše vyjádřit nejnižší možnou cenou. Pokud člověk celý rok pracuje a dovolená je pro něj jedním z mála období, kdy si skutečně odpočine, může být rozumné si za pohodlí připlatit.

Důležité je podle něj především poznat rozdíl mezi vědomým utrácením za něco, co nám dovolenou zpříjemní, a penězi, které z nás vytáhne nepozornost nebo neznalost.