Kontroverzní televizní tvář srpna 68: přesvědčený komunista nepřítelem režimu

Když si po okupaci Československa 21. srpna 1968 zapnuli lidé televizi, promlouvala na ně i známá tvář Vladimíra Toska. Znali ho z obrazovek dlouhé roky, jeho kariéra ještě více vystřelila v revolučních měsících pražského jara. Televizní tým ale tehdy musel vysílat v partyzánských podmínkách. V patách mu byli okupační vojáci, kteří nezávislé vysílání zastavovali.

Jedním z míst, odkud Tosek vysílal, byl vysílač Cukrák. I zde však jen nakrátko. „Vážení přátelé, budeme muset skončit, ale ukážeme vám, jak se blíží ruská armáda,“ ohlásil Tosek a kamery namířily na blížící se vojsko. Posledním jeho útočištěm se stala Kleť na Šumavě, odkud pak těsně před příchodem okupantů zmizel do Rakouska.

Stejně jako mnoho jiných osobností pražského jara se i Vladimír Tosek stal pro nastupující normalizační režim vyvrhelem. I když se v roce 1969 ještě do Prahy vrátil, bylo to jen na skok, zbytek života strávil v emigraci. „V krizových letech 1968 až 1969 patřil k předním pravicovým exponentům, kteří se zejména prostřednictvím sdělovacích prostředků plně podíleli na vytváření a šíření protisovětské hysterie, kontrarevoluční situace v ČSSR atd.,“ píše se v jednom z dokumentů StB, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.

Paradoxem je, že Tosek byl mnohaletým přesvědčeným komunistou. A v socialismus s lidskou tváří věřil ještě dlouho po srpnu 1968. Koncem 50. let podepsal spolupráci s StB, ale po deseti letech se z něj stal nepřítel.

Narodil se v červnu 1919 do židovské rodiny Adolfa a Zdenky Toskových. V létě 1938, když mu bylo devatenáct, ho rodiče poslali na studijní pobyt do Anglie, což mu patrně zachránilo život – jeho rodiče za okupace zahynuli v Osvětimi. Starší sestra Helena přežila díky sňatku s nežidovským mužem.

V Manchesteru se Vladimír spřátelil s československými emigranty, z nichž mnozí patřili do poloilegální komunistické strany. Právě zde se zrodilo jeho celoživotní přesvědčení. Poprvé si také zkusil novinařinu, když psal pro časopis Mladé Československo. Záhy se ukázalo, že je i zdatný řečník. V roce 1941 vstoupil do formující se československé armády, stal se dělostřelcem u obrněné brigády a v létě 1944 se zapojil do bojů v Normandii.

Po konci války vstoupil do KSČ a oženil se s Libuší Zykmundovou. V prosinci 1947 se jim narodil první syn, který dostal jméno Vladimír – nikoli po otci, ale po Vladimiru Iljiči Leninovi. Tosek tehdy pracoval v Československém rozhlase. Po únoru 1948 ho nikdo nemusel přesvědčovat o správnosti nového politického kurzu Československa.

„Právě Vladimír dozíral na každodenní vysílání na krátkých vlnách do šestatřiceti zemí na pěti kontinentech v devatenácti jazycích včetně esperanta, které vysvětlovalo význam probíhajících událostí,“ napsala historička Daniela Grollová-Spenser v knize Rozpolcená doba, rozptýlené životy za druhé světové války a studeného míru. K Toskovi měla hodně blízko, byla dcerou jeho druhé ženy Ruth Grollové.

Zatímco Tosek podporoval nové poúnorové pořádky, jeho sestra Helena se ocitla na druhé straně barikády, což vyřešila emigrací do Francie – spolu s manželem a dvěma dětmi. Vladimír vyřešil její rozhodnutí rázně: přerušil s ní veškeré kontakty.

Nastupující 50. léta, zostření třídního boje a všeobecná špiclománie nakonec doběhly i komunistu Toska. V květnu 1951 dostal z rozhlasu výpověď. Uškodilo mu, že byl Žid, za války sloužil v západní armádě a na Západě měl i příbuzné včetně sestry.

Chvíli působil v nakladatelství českých zemědělců Brázda, pak ho vzali do Orbisu, aby redigoval a překládal literární díla a cestopisy do cizích jazyků. Vedle cestopisů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda se tak dostal i k záznamu z procesu se skupinou okolo Rudolfa Slánského.

„Ani osobní problémy, ani politické procesy uspořádané stranou a státem proti nevinným lidem nenahlodaly Vladimírovo přesvědčení, že je Československo na správné cestě. Nebyl sice slepý k institucionálnímu porušování spravedlnosti, ale to se přece časem napravilo,“ napsala Daniela Grollová-Spenser.

Konec roku 1956 se pro Toska stal přelomem. Jako slibného novináře ho vzali do nedávno vzniklé Československé televize. Stal se komentátorem mezinárodních událostí. „Zatímco si televizor pořizovalo stále více lidí, Vladimír jim pravidelně přinášel do obývacích pokojů obrazy světa, které nemohli sami spatřit,“ napsala Grollová-Spenser.

A také cestoval. Když bylo obnoveno letecké spojení mezi Prahou a Londýnem, vypravil se na ostrovy, které dobře znal, aby divákům ukázal britskou architekturu, poschoďové autobusy, metro nebo významné památky.

V roce 1958 se o Toska začala zajímat StB, chtěla ho získat jako spolupracovníka. Měl informovat o lidech ze Západu, cizincích přijíždějících do Československa, ale i o novinářských kolezích. Tosek prý pod výhružkami souhlasil, podle důstojníka StB Jiřího Čermáka ale „správě pochopil politické úkoly Státní bezpečnosti a zavázal se ke spolupráci“.

Jeho krycí jméno bylo Cornel. Brzy dostal za úkol sepsat diskrétní posudek na hlasatelky. Jednou z nich byla Kamila Moučková, pozdější ikonická tvář srpna 1968, která ohlásila veřejnosti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Vladimír ji nevylíčil v pozitivním světle.

„Ve svém postoji k životu a práci postrádá komunistického ducha. Je to typická buržoazní panička, jež se příliš nezajímá o peníze a snaží se pracovat co nejméně – a přitom vydělávat co nejvíc v různých pracovních úvazcích – a občas zakrývá své pokrytecké city hysterickými výlevy i na stranických schůzích, kde se snaží předstírat mimořádnou uvědomělost. Mnohé oklame, ale ne všechny,“ citovala Toska historička Grollová-Spenser z dobových dokumentů.

Spolupráce Toska s StB trvala několik let, postupně slábla, v roce 1966 skončila. Jeho žurnalistická kariéra naopak stoupala. Tosek třeba pořídil rozhovor s revolucionářem Che Guevarou nebo chilským spisovatelem Pablem Nerudou.

V roce 1960 se Vladimír Tosek rozvedl. Znovu se oženil po sedmi letech – vzal si zmiňovanou tlumočnici Ruth Grollovou. Z prvního manželství měl čtyři děti, přičemž jednou z dcer je Zdenka Tichotová, známá zpěvačka ze Spirituál kvintetu. V 60. letech byla z Toska už televizní celebrita, i díky pořadům z Expo 67 a z války ve Vietnamu.

„Byl velmi ambiciózní a vzdělaný, každou neděli večer měl pět minut komentář k mezinárodním událostem. Ty byly velmi sledované,“ vzpomínala později Tichotová na svého otce pro Paměť národa.

Když s tatínkem děti chodily po ulicích, všichni se za ním otáčeli. „Já jsem se za to styděla a radši jsem šla čtyři kroky za ním,“ dodala Tichotová.

Další úspěchy se dostavily za pražského jara. Vladimír Tosek byl patrně první, kdo zavedl politické diskuze v přímém přenosu. V pořadu Oč vlastně běží přivedl do studia tři komunisty – zastánce reformního procesu. Mezi nimi i předsedu Národní fronty Františka Kriegela, který pak jako jediný odmítl podepsat takzvaný moskevský protokol, který schválil „dočasný“ pobyt sovětských vojsk v Československu.

V debatě se mluvilo o vedoucí roli komunistické strany, o hospodářské politice, o tom, jestli se má strana kritizovat za pochybení v minulých letech nebo o rehabilitaci lidí postižených v 50. letech. Poté Tosek zavedl diskuzní pořad s názvem Mezi námi. Poslední televizní rozhovor vedl v úterý 20. srpna 1968.

Po invazi se Tosek zapojil do protiokupačního vysílání. „Vedle provizorních vysílacích pracovišť se hledaly další možnosti šíření televizního signálu. Uvažovalo se o možnosti, že ve spolupráci s Československou lidovou armádou bude vojenskými vozidly přemístěn výkonný televizní vysílač z Tesly Pardubice do vojenského prostoru Jince,“ uvádí Česká televize na svém webu, kde popisuje dramatické události ze srpna 1968.

V bytě u Divadla na Vinohradech bylo 23. srpna domluveno, že tam odjede právě Tosek. „Všechna vozidla ale byla na výpadovkách a mostech důkladně prohlížena, zrodil se proto návrh převézt ho v rakvi. Nakonec se od něho ale ustoupilo, protože byl znám i případ kontroly pohřebního vozu,“ připomíná ČT.

Nakonec Tosek a další televizáci vyrazili na šumavskou Kleť. A podařilo se jim projet přes všechny kontroly. „Televizní tým obdržel vojenské uniformy a chatu, kde mohli přespat a najíst se, hned vedle vysílače,“ napsala historička Grollová-Spenser. Už 26. srpna ale přišlo varování, že se i ke Kleti blíží sovětští vojáci.

Tosek si oblékl hasičský úbor a schoval se do hasičského auta, jímž ho odvezli k rakouské hranici. V civilních šatech pak přešel otevřenými vrátky v plotu z ostnatého drátu do Rakouska. Pak za ním dorazila i manželka Ruth se svou dcerou.

Vladimír ale neměl na emigraci pomyšlení a na jaře 1969 se vrátil do Prahy. Okamžitě ho předvedli k výslechu, načež tento nepříjemný zážitek popsal v článku v deníku Práce. Na to reagoval text vysoce postaveného úředníka Ministerstva vnitra, který Toska trefil do citlivého místa: připomněl jemu i čtenářům jeho spolupráci s StB na přelomu 50. a 60. let.

„Vy přece víte, že jste neměl vždy k bezpečnostním orgánům takový negativní postoj, jejž jste zaujal teď,“ uvedl úředník. „Myslím, že vás nemusím přesvědčovat o zásadách konspirace.“ Úřady pak Toskovi znovu umožnily odcestovat do zahraničí. Ten se i přes všechny životní zkušenosti dál považoval za komunistu.

„Trvám na tom, že k tomu patřím, bez ohledu na to, jak se toto spojení zdiskreditovalo – i když jsem byl v minulosti, a tak dlouho slepý do té míry, že jsem schvaloval a hájil všechny ty omyly a zločiny – a tak já, jenž si toho všeho vědom, k tomu patřím, kdežto uchvatitelé jsou oni,“ uvedl Tosek.

S manželkou žili v Itálii, pak se přestěhovali do Británie, kde oba dostali v práci v monitorovací službě BBC. Tosek měl na starosti sovětské vysílání, jeho žena východoněmecké. Pořád je sledovala StB. „Aktivně se zapojil do štvavých kampaní západních sdělovacích prostředků proti ČSSR,“ uvádí se v jedné ze zpráv v Archivu bezpečnostních složek.

Zdenka Tichotová se s otcem setkala několikrát v zahraničí, tajně v 70. letech, když koncertovala se Spirituál kvintetem v Belgii, v 80. letech dvakrát v Maďarsku a dvakrát v Jugoslávii. Hlavně v Maďarsku byli zřejmě pod dohledem StB. „Stojíte u památky na schodech a najednou tam stojí někdo, kdo vás fotí,“ vzpomínala později zpěvačka.

Vladimíra Toska práce moc neuspokojovala, nový impulz do jeho života přišel po zveřejnění Charty 77. Už před tím spolupracoval s časopisem Listy, který v Itálii na počátku 70. let založil jeho dřívější nadřízený Jiří Pelikán, někdejší ústřední ředitel Československé televize. V roce 1982 se Tosek spolu se svou ženou ujali řízení Listů.

Na Toskově zdraví se ale postupně projevila silná cukrovka, a tak se po více než čtyřech letech vrátil s manželkou do Londýna, aby vyhledal lepší léčbu. Nepomohlo to, v prosinci 1987 ve věku 68 let zemřel.

„Vladimír Tosek byl významným představitelem televizního zpravodajství v šedesátých letech. Nebýt srpnové okupace v roce 1968 a jejích důsledků, uplatňoval by svůj novinářský talent zcela jistě i v dalších letech a podílel by se na profesní kultivaci televizní žurnalistiky – jako v roce 1968,“ uvedl historik České televize Daniel Růžička.

„Právem ho tak můžeme řadit v historii televize v našich zemích mezi důležité postavy. Normalizátoři se jeho jméno i působení snažili v sedmdesátých a osmdesátých letech vymazat z paměti a bohužel po roce 1990 se na něj až na výjimky zapomnělo,“ dodal Růžička.