Putinův režim už nepůsobí kompetentně, hodnotí analytička

Ruský prezident Vladimir Putin dál sází na vyčerpání Ukrajiny i jejích spojenců. Zatím má podle slovenské politoložky a expertky na Ukrajinu Jany Kobzové důvod věřit, že má více zdrojů než Ukrajina. A že Západ časem svou podporu omezí.

Před bránící se zemí je proto další náročná zima. Rusko zintenzivňuje útoky na infrastrukturu a diplomatická jednání zůstávají bez výsledku.

I agresor už sice začíná pociťovat dopady války, problémy se ale zatím nehromadí tolik, aby Rusové museli svůj kurz změnit. „Putinovi se musí výrazně zúžit manévrovací prostor,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Má za to, že jen nespokojenost Rusů ke změně nestačí, jelikož kremelský režim není demokratický a veřejné mínění tudíž nemá takovou váhu. Důležitější může být, co si začnou myslet ruské elity, které dosud ze systému profitovaly.

„Putinův režim býval vnímán jako kompetentní. Teď tak nepůsobí,“ podotýká Kobzová, která působí v think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR).

Situace na Ukrajině je v posledních týdnech pro civilisty velmi špatná. Ruských útoků přibývá a zintenzivňují se, vidíme problémy s protivzdušnou obranou a zároveň se zdá, že ani diplomaticky se Ukrajina neposouvá směrem, který by pro ni byl příznivý. Je to jen další fáze války, nebo lze říct, že se mění strategická situace?

Je to předzvěst velmi náročné zimy. Válka se stále víc mění v souboj o to, kdo dokáže déle ničit nejen protivníkovu armádu, ale i jeho zázemí. Rusko má v tomto směru náskok – ukrajinskou energetiku a další infrastrukturu systematicky ničí už od roku 2022. Nové je, že Ukrajina dnes dokáže podobné údery provádět hluboko v Rusku.

Nemyslím si ale, že by ruské útoky byly reakcí na ty ukrajinské. Rusko by ukrajinskou infrastrukturu ničilo tak, či onak. Jeho cílem je Ukrajinu kontrolovat a je kvůli tomu ochotné vystavit miliony lidí riziku, že v zimě zůstanou bez elektřiny a tepla.

A podobně málo jasný je zatím i diplomatický vývoj. Ukrajina přistoupila na kompromisy, které by ještě před dvěma nebo třemi lety byly těžko představitelné. Do jednání se zapojily Spojené státy i Evropa, z Moskvy ale stále přichází stejná odpověď: Ne.

Abychom nezůstali jen u hypotetických scénářů – co je podle vás potřeba udělat právě teď, aby se ta situace dál nezhoršovala? A co pro to může reálně udělat Evropa?

Jsou potřeba tři věci. Tou první je dál pomáhat Ukrajině připravit se na zimu – od generátorů po ochranu energetických objektů. Myslím, že jak Ukrajinci, tak evropské společenství se poučili z předchozích zim a investovali velké množství zdrojů do zabezpečení infrastruktury.

Druhou věcí je protivzdušná obrana. I kdyby Ukrajina dostala další rakety, stále to bude málo ve srovnání s tím, kolik balistických raket každý měsíc vyrábí Rusko. Je proto potřeba připravit se i na větší škody a mít záložní plány – od krytů po generátory, které lze kdykoliv spustit.

Třetí věc, která podle mě není tolik vnímána, ale je důležitá i celosvětově, je ochrana infrastruktury, která Ukrajině umožňuje vyvážet zemědělskou produkci.

Rusové znovu intenzivně útočí na přístavy v Černém moři. Ukrajinci se snaží vývoz přesouvat přes dunajské přístavy v Rumunsku, ale i ty jsou občas zasaženy drony a kvůli nízké hladině Dunaje nejsou plně využitelné.

Od začátku války sledujeme obrovské odhodlání ukrajinské společnosti. Ale není i odhodlání zdroj, který se může postupně vyčerpat? Co by podle vás mohlo být tím bodem, kdy už společnost řekne, že dál už to nejde?

Myslím, že se na to ptají všichni. Zároveň ale vidíme, že odhodlání na Ukrajině stále je navzdory obrovské únavě, vyčerpání a degradaci infrastruktury i způsobu života. Každý na Ukrajině někoho ztratil, ať už ve válce, nebo kvůli emigraci. Je to psychicky i fyzicky nesmírně náročné. V noci slyšíte sirény, nespíte, a pokud jste v nesprávné části Kyjeva, výbuchy máte přímo vedle sebe. Ráno vstát a jít do práce pak vyžaduje odvahu a vytrvalost.

Většina lidí, kteří na Ukrajině stále žijí, si samozřejmě přeje konec války. Zároveň ale vidí, že k němu nemají jak dospět, protože Rusko je stále připravené pokračovat. Předchozí zima v mnohém otestovala limity toho, co je ukrajinská společnost schopna vydržet, a ukázalo se, že to ustála.

Aby se ale něco zásadně změnilo, všichni dnes vědí, že alternativou k pokračování války je pouze kapitulace. A tu nikdo nechce. Rusko stále odmítá rozhovory i jakýkoli způsob zmrazení nebo vyřešení konfliktu. Pokud by tedy Ukrajinci válku nyní ukončili bez diplomatického řešení, znamenalo by to ruskou kontrolu nad Ukrajinou.

Rusko se teď dostává pod větší tlak – jednak kvůli ukrajinským útokům hluboko na jeho území, ale také kvůli západním sankcím. Co by tedy podle vás muselo nastat, aby se ten tlak skutečně promítl i do rozhodování ruského vedení a Putin začal mít důvod válku ukončit?

Problémy se musí hromadit a Putinovi se musí výrazně zúžit manévrovací prostor. On věří, že Rusko má více zdrojů než Ukrajina, a zároveň spoléhá na to, že politické změny v Evropě povedou k omezení západní podpory Ukrajiny.

Zatím se ale nestalo ani jedno: Ani Ukrajina nepřestala bojovat, ani Západ svou podporu zásadně neomezil.

Do jaké míry podle vás Putin vůbec poslouchá, co si myslí ruská společnost?

Rusko nemá demokratické mechanismy kontroly vlády, což ale neznamená, že Kreml nesleduje a nestuduje, co si lidé myslí. Kdyby společnost neřešil vůbec, Rusko by pravděpodobně zmobilizovalo dalších 500 tisíc lidí. To, že s tím váhá, ukazuje, že společnost přece jen nějakou roli hraje.

Zároveň ale nevidím nespokojenost společnosti jako jediný faktor, který by Rusko donutil změnit kurz. Je to represivní autoritářský stát, takže změna nemusí přijít zdola.

Mnohem zajímavější je, co si začínají myslet ruské elity, které možná nejsou ideologicky spojeny s Putinem, ale ze systému dlouhodobě profitovaly. Režim býval vnímán jako kompetentní, teď tak ale nepůsobí: Nedokáže dosáhnout svých vojenských cílů na Ukrajině ani stabilizovat ekonomiku tak, aby minimalizoval dopady války na Rusko. Ekonomika je válkou zasažena.

Na Ukrajině se veřejné mínění do fungování politiky promítá mnohem výrazněji. Zároveň ale kvůli válce nemůže probíhat jeden z hlavních mechanismů, kterým se společnost k politice vyjadřuje – volby. Teď se kolem toho po výzvě bývalého ministra obrany Mychajla Fedorova znovu otevřela debata. Co vám jeho výzva říká o tom, jak se Ukrajina během války snaží zachovat zpětnou vazbu od společnosti?

Je to země, která i během války a stanného práva stále umožňuje lidem vyjadřovat svůj názor a má mechanismy, jak na něj reagovat. Fedorov podle mě pojmenoval dilema, které Ukrajinci řeší: Jak zajistit zpětnou vazbu od společnosti v situaci, kdy jeden z jejích hlavních nástrojů – volby – není kvůli bezpečnosti možné uskutečnit.

Zároveň ale většina společnosti podle průzkumů volby během války nechce. Bylo by velmi obtížné je bezpečně uspořádat a případné digitální hlasování by navíc mohlo zpochybnit jejich důvěryhodnost.

Fedorov tím každopádně otevřel důležitou otázku: Znamená to, že o tom, kdy budou mít Ukrajinci volby, bude rozhodovat Rusko tím, kdy ukončí válku?

A co si o tom myslíte vy?

Vnímám to především jako vyjádření jeho politických ambicí a jako projev frustrace z toho, že už není tam, kde byl. Řekl něco, co si mnoho lidí myslí, ale zároveň většina z nich souhlasí s tím, že volby teď kvůli válce nemají probíhat.

Reakce na jeho vyjádření byly ostatně i tady v Kyjevě rozporuplné. Dokonce i protestující, kteří požadovali jeho návrat do funkce po odvolání z ministerstva obrany, požadavek na volby nepodpořili. Proti se vyjádřila i šéfka jedné z hlavních organizací zaměřených na svobodné volby s tím, že současná situace je pro jejich konání příliš nebezpečná.

V souvislosti s Fedorovovým odvoláním se objevily názory, že mohlo souviset i s určitou nejistotou prezidenta Zelenského a jeho snahou mít kolem sebe především lidi, kteří mu jsou naprosto loajální. Do jaké míry podle vás tato interpretace odpovídá tomu, jak se Zelenskyj během války jako lídr proměnil?

Volodymyr Zelenskyj je dnes podle mě jiným lídrem než na začátku války. Nejen proto, že ho válka osobně změnila, ale především proto, že se proměnil způsob, jakým zemi řídí. Na začátku byl především tváří ukrajinského odporu a člověkem, který dokázal získat obrovskou podporu ze zahraničí. To je stále jeho zásadní role – většina Ukrajinců ho pořád vnímá jako klíčového partnera pro svět a člověka, který dokáže pro Ukrajinu získat věci, kterých by málokdo jiný dosáhl.

Doma se ale postupně posílila mocenská vertikála kolem prezidentského úřadu. Částečně je to důsledek války, která vyžaduje rychlé rozhodování a větší koncentraci moci. Zároveň je to ale právě oblast, která vyvolává stále větší otázky.

A podobné je to s korupcí. Prezidentovo nejbližší okolí se dostalo pod vyšetřování kvůli podezření ze zneužití peněz určených na ochranu energetické infrastruktury. Platí samozřejmě presumpce neviny, ale pro Ukrajince je zásadní otázkou, kdo má k prezidentovi přístup a jakou kontrolu nad svým okolím má on sám.

A proměnil se podle vás skoro za pět let války nějak vztah ukrajinské společnosti ke státu?

Nemyslím si. Dlouhodobě od něj očekávají, že bude fungovat jako demokratický a bude řešit korupci.

Co se ale změnilo, je tolerance k tomu, co jsou lidé během války ochotni přijmout. Všichni si uvědomují, že vnitřní destabilizace by hrála do karet Rusku, zároveň ale ukrajinská společnost není ochotna tolerovat všechno. Hranice se jasně ukázala například u podezření z rozsáhlé korupce v okolí nejvyšších politických představitelů.

A v případě posledních protestů nešlo jen o konkrétního člověka. Šlo o mnohem zásadnější otázku: Jak má Ukrajina vést válku, aby ji dokázala ustát?

Co je dnes pro ukrajinskou společnost důležitější – ukončit co nejdříve válku, nebo mít jistotu, že další příměří nebude jen pauzou před další agresí?

Ukončit válku tak, aby se neopakovala. Ukrajina potřebuje být dostatečně silná, aby příště dokázala ruskému útoku zabránit.

Vidím v tom tři základní věci. Zaprvé zachování suverenity a možnosti samostatně rozhodovat. Pokud by Ukrajina byla pod kontrolou Moskvy, nemůže se sama bránit.

Zadruhé dlouhodobou ekonomickou a vojenskou podporu partnerů, aby si Ukrajina udržela armádu schopnou odrazit případný další ruský útok.

A zatřetí ekonomickou perspektivu země. Ukrajina musí mít možnost zvládnout poválečnou obnovu a nabídnout lidem budoucnost, jinak budou odcházet a investoři nepřijdou.

Evropská unie a NATO jsou samozřejmě možné cesty, jak tyto potřeby naplnit. Pro mnoho Ukrajinců je členství v EU zároveň představou vlastní budoucnosti. Podstatné ovšem není samotné členství, nýbrž to, aby Ukrajina měla prosperitu a bezpečnost skutečně zajištěné.

S válkou na Ukrajině přišla v Evropě větší urgence kolem zbrojení a příprav na případný konflikt s Ruskem. Posunuli jsme se podle vás za poslední rok skutečně výrazně, nebo jsme pořád nedostatečně připraveni? A co nám ještě chybí?

Myslím, že děláme mnohem víc než na začátku války. Ruská agrese, ale především změna postoje Washingtonu k obraně Evropy konečně většině vlád ukázaly, že k bezpečnosti nestačí jen dobré vztahy s ostatními. Musíme mít také schopnost se bránit a odradit protivníka od útoku.

Posunuli jsme se jednak ve zvyšování obranných výdajů, ale také v praktickém přemýšlení o tom, jak by Evropa fungovala, kdyby se nemohla plně spolehnout na americkou pomoc. A právě to je podle mě stále v plenkách. Mnoho lidí pořád doufá, že se ve Washingtonu změní administrativa a vrátíme se ke starým časům. To ale podle mě znamená ignorovat dlouhodobější změnu. Evropa se nemůže slepě spoléhat na nikoho jiného než sama na sebe.

A když se podíváme konkrétněji na střední Evropu – vy máte zkušenost ze Slovenska –, změnil se podle vás za poslední roky nějak zásadně náš vztah k Rusku?

Myslím, že ano, a to hned několika způsoby. Agrese proti Ukrajině zásadně změnila vnímání Ruska jako bezpečnostní hrozby v celém regionu. Zároveň se ale změnila i politická situace například v Maďarsku, které je z pohledu ruského působení v regionu velmi důležité – je jednou z platforem pro ruské ekonomické a diplomatické zájmy.

A zároveň Rusko samo výrazně posílilo své nevojenské působení ve střední Evropě, od informačních a kybernetických operací přes sabotáže až po další formy destabilizace. Využívá přitom i pochopitelnou únavu společnosti z války, vyšší ceny energií nebo zkušenost s příchodem velkého množství uprchlíků.

Myslím, že vojenskou hrozbu Ruska si dnes uvědomujeme mnohem víc než před rokem 2022. Nejsem si ale jistá, jestli si především politické vedení Slovenska nebo Česka dostatečně uvědomuje, pod jak velkým nevojenským tlakem ze strany Ruska naše společnosti jsou.