Nejvýše položený rybník i temný stín vojenského újezdu: Vydejte se na Boleticko

Ondřejov, Račín, Vražice. Jablonec – ale ne ten, který se stal synonymem bižuterie, Jablonec šumavský, kdysi zvaný Ogfolderhaid. Staré názvy obcí, které dnes znají jen fajnšmekři. Jejich zbytky jsou ukryté za nepropustnými lesy, výstražnými cedulemi, odsunuté ze světa, který dnes vnímáme jako Šumavu.

Když tým krumlovského fotoateliéru Seidel vydával obrazovou knihu z těchto končin, kdysi přirozeně napojených na Český Krumlov, Prachatice nebo Volary, zvolil jednoznačný název „Krajina zapomenuté Šumavy“. Nežije už prakticky nikdo, kdo se tady narodil. Tento svět 20. století jednoduše škrtlo. A jen Seidelovy snímky ukazují, že tu byly po celé oblasti rozeseté selské statky, pole, louky, křížky u cest.

Celá oblast tvořila domov asi sedmi tisícům lidí. Jen přibližně jedno procento se hlásilo k českému jazyku. Vysídlení zdecimovalo region – zmizeli prakticky všichni. Už dva měsíce po skončení druhé světové války padlo rozhodnutí zřídit tu vojenskou střelnici. Důležitá místa začali obsazovat vojáci. To už se vědělo, že u střelnice plány neskončí.

„Počínaje rokem 1950 se konala v prostoru velká vojenská cvičení, spojená s ostrými střelbami rot i celých praporů. Mezitím začaly z povrchu zemského mizet celé vesnice. V 60. letech se prostor využíval zejména na taktická cvičení,“ shrnuje historický vývoj Ladislav Skočný, autor publikace „Vojenský výcvikový prostor Boletice – historie a současnost“. V 70. a 80. letech byla výcviková zařízení rozšířena a modernizována pro podmínky nově zaváděné techniky do armády. Dnes tu trénuje česká armáda včetně spojenců.

Ještě nedávno bylo možné vstoupit do areálu alespoň o víkendech – vedla sem turistická trasa na Knížecí stolec, nejvyšší horu Želnavské hornatiny. Dnes na něj musíme hledět z dálky, armáda otevírá újezd jen příležitostně. Zakázané pásmo dál slouží výhradně vojákům, ale také přírodě: přibližně třetina území vojenského újezdu je součástí chráněné krajinné oblasti Šumava. Významná je také zdejší ptačí oblast.

Z jedné části přiléhá k újezdu širší území Lipenska – to klidnější, méně známé a možná půvabnější. Z Horní Plané sem vede červená turistická trasa, přes Hodňov a Olšinu propojuje návštěvníka s Hořicemi na Šumavě.

Tady stojí za to vystoupit na jakékoliv vlakové zastávce. Každá z nich totiž nese příběh, který stojí za poznání. Horní Planá má jednu z nejkrásnějších pláží Lipenska. Hořice legendu pašijových her.

A Hodňov perlu téhle oblasti: rybník Olšina. S hladinou ve výšce přes 730 metrů nad mořem se hlásí k republikovému prvenství, jedná se o nejvýše položený chovný rybník v České republice, jehož historie sahá hluboko do středověku.

Nejlepším způsobem, jak tohle jedinečné místo prozkoumat, je naučná stezka Olšina. Její trasa měří zhruba sedm kilometrů a vede návštěvníky kolem celého rybníka i přilehlých rašelinišť. Součástí trasy je unikátní soustava dřevěných lávek a povalových chodníků, které vedou přímo nad mokřady a podmáčenými lesy. Návštěvníci tak mohou suchou nohou nahlédnout do míst, kam by se jinak nedostali. Před cestou je dobré zkontrolovat přístupnost – třeba na stránkách www.vls.cz nebo sociálních sítích.

Až tu budete kráčet a rozhlížet se, zkuste vytušit místo, kde se v roce 1790 protrhla hráz. Voda tehdy strhla domy, přívalová vlna si vyžádala oběti na životech. Vypráví se, že vlny z Olšiny způsobily problémy až v Praze.

Dvě hodiny klidné chůze odtud se nacházejí Hořice na Šumavě. Pokud něco Hořice proslavilo daleko za hranicemi regionu, jsou to pašijové hry. Mířily sem desítky tisíc návštěvníků ročně, takže pro ně koncem 19. století vyrostlo monumentální divadlo. Komunističtí budovatelé ho nakonec srovnali se zemí, tradici se ale zašlapat nepodařilo: po roce 1989 nadšenci navázali na příběh, který proslavil Hořice po celém světě.

Vždyť právě u hořických pašijí mimo jiné začíná příběh kinematografie – roku 1897 tady americká produkce natočila první hraný film na území dnešní České republiky. Hořice se tak nesmazatelně zapsaly do světových filmových dějin jako jedno z prvních „filmových studií“ pod širým nebem.

Současní návštěvníci mohou představení sledovat v přírodním areálu, profesionální výkony se tu mísí s upřímným nadšením místních amatérských herců. Fenomén v současné době usiluje o zápis na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Hořice, městečko ve strmém kopci, ale lákají k návštěvě v každém ročním období. Objevte zdejší kamenné kašny, jsou součástí vodovodního systému, jenž sloužil pro zásobování obyvatel pitnou vodou a v případě požáru do nich byl vypuštěn přilehlý rybníček. Nebo pozdně gotický pranýř. Pochází z roku 1549 a byl určený k vykonávání práva v Hořicích na Šumavě a v sousedních vsích v majetku vyšebrodského kláštera. Dominantou obce je kostel sv. Kateřiny, jehož základy spadají do 13. století.

Při putování krajinou Boleticka nevynechejte Kájov. Poutní místo, které v 18. století vyhledávaly desítky tisíc poutníků. „Kájov je architektonickým i duchovním ztělesněním posvátné krajiny Boleticka. Jeho majestátní kostelní věž na nás už zdaleka přívětivě kyne, sotva se po třech kilometrech při cestě z Krumlova rozevře úzké údolí Polečnice a vstoupíme do – Boleticka,“ píší autoři v knize Boleticko: Krajina zapomenuté Šumavy.

Ta blízkost Krumlova je důležitá, Kájov se stává předměstím Krumlova, z vnitřního města sem vede Svatojakubská cesta, což ocení turisté, kteří mohou v Krumlově vystoupit. Vlak je pro putování krajinou Boleticka stěžejní – z Českých Budějovic v hornoplánském směru vyráží každé dvě hodiny.

Mimo koleje, zato příjemnou pěšinou z Kájova, vede přes Lazec asi devítikilometrová trasa do Chvalšin. Městečko podhorského střihu – s výstavnými měšťanskými domy a náměstím tak velkým, že návštěvník rychle pozná, že tu musely být slavné trhy s ambicí udávat tempo celému regionu.

Chvalšinám se přezdívalo „Okresní město sedláků“ – a jak zmiňují zdejší letopisci, „pach chlévské mrvy se tu mísil s vůní inkoustu v kalamáři. Bylo tu více upracovaných sedláků než napomádovaných vašnostů v cylindru či ouřadů v buřinkách“.

Dnešní Chvalšiny lákají na prohlídku kostela svaté Máří Magdalény v pozdně gotickém slohu nebo barokní radnice z roku 1667, ve které se v současnosti nachází muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu.

Symbolem Chvalšinska je zámek Červený dvůr. Dnes psychiatrická léčebna specializovaná na střednědobou ústavní léčbu závislostí na návykových látkách a patologického hráčství. Letos slaví 60 let. Ročně tu absolvuje terapeutický program až 750 pacientů. Nebojte se vstoupit dovnitř, areál je otevřený – a překvapí svou vlídností.

Červený dvůr byl po staletí oblíbeným letním sídlem krumlovského panstva. Místo se utvářelo od 16. století, vliv na jeho rozvoj měli Rožmberkové, Eggenbergové i Schwarzenbergové – poslední jmenovaní dotvořili dnešní komplex ve druhé polovině 18. století. V polovině 19. století, za knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu, prošla barokní zahrada proměnou na anglický park. Dnes jím vede naučná stezka. Je to skvělý cíl na celodenní výlet: toulat se ve stínech stromů, odpočívat, naslouchat šumění listí. A navíc tu vaří skvělou kávu – teprve nedávno tu parta srdcařů otevřela Café Bažantnice, a tak tady voní nejen listí a jehličí, ale také poctivá káva.

A pak je tu druhá strana Boleticka – s obcemi Ktiš nebo Křišťanov. S horským, přísnějším rázem krajiny. A s cestami, které už přirozeně směřují k těm pravým šumavským hvozdům. Také těch míst se dotklo vysídlení 40. let a vznik vojenského újezdu – vždyť v Křišťanově roku 1921 napočítali téměř 1500 obyvatel, dnes jich tu není ani jedna stovka. A tak tu vládne příroda: jižně pod Křišťanovem se nachází přírodní rezervace Pod Farským lesem, kousek odtud u Arnoštova leží národní přírodní památka Prameniště Blanice.

Celý svět pak zůstává za značkami. Rajón zaniklých obcí. Starý Špičák, Nový Špičák nebo Vitěšovičtí Uhlíři. Jednou za čas se tam konají také prohlídky. Vojáci odloží zbraně, staré vsi zaplní hlasy lidí.