Musíme být připraveni na jakýkoliv scénář, říká komisařka pro řešení krizí

Evropa se musí připravit na krize, které mohou udeřit současně.

Je o tom přesvědčena Hadja Lahbibová, eurokomisařka pro odolnost, humanitární pomoc a řešení krizí a rovnost žen a mužů.

„Připravujeme komplexní unijní hodnocení rizik a hrozeb. Pomůže nám lépe porozumět budoucím rizikům, stanovit priority a směřovat investice tam, kde mohou mít největší dopad,“ říká pro Seznam Zprávy.

Belgická politička do Prahy přijela na konferenci Resilient Europe 2026, kterou pořádá Centrum pro informovanou společnost. V rozhovoru mluví i o ruských útocích, připravenosti Česka i kritice, že EU používá při pomoci civilistům dvojí standardy.

V Evropě se už několik let mluví o nutnosti připravit se na válku a závažné krize. Jak dobře jsme ale ve skutečnosti připraveni?

Procestovala jsem celou Evropu a jedna věc mi začala být jasná: Rizika se sice v jednotlivých zemích liší, žádná z nich ale není imunní.

Ve Finsku je hrozba války přímo za hranicemi. Ve Španělsku a v Řecku představují velké nebezpečí lesní požáry. Jinde se lidé obávají povodní, kybernetických útoků nebo výpadků elektřiny.

Tato rizika jsou navíc stále více propojená. Lesní požár může ohrozit kritickou infrastrukturu, kybernetický útok narušit základní služby. Ruská válka proti Ukrajině ovlivňuje nejen naši bezpečnost, ale také ekonomiky, trhy a dodavatelské řetězce.

Krize přitom málokdy přicházejí jednotlivě. Mohou spustit řetězovou reakci, kdy jich několik udeří současně. Krize nerespektují hranice. Vzájemně se posilují, vyvolávají nepředvídatelné následky a naše připravenost tomu musí odpovídat.

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu uplynuly více než čtyři roky. Proč se ale o základních opatřeních ohledně civilní připravenosti bavíme až nyní? Neztratila Evropa drahocenný čas?

Ruská válka proti Ukrajině byla pro Evropu budíčkem. Připomněla nám, že hrozby, kterým čelíme, jsou skutečné a že sdílíme společná slabá místa. Připravenost nemůžeme považovat za samozřejmost.

Čas ale neztrácíme. Změnili jsme svůj přístup i způsob uvažování. Dnes se připravenost nemůže soustředit pouze na hrozbu války na našich hranicích. Musíme být připraveni také na lesní požáry, povodně, kybernetické útoky, výpadky elektřiny nebo zdravotní krize.

Příčiny těchto krizí se mohou lišit, jejich důsledky jsou ale často stejné. Nemocnice přicházejí o elektřinu, nefunguje komunikace, lidé musí být evakuováni a dodavatelské řetězce se přeruší. Právě na to se připravujeme.

Co tedy Evropská unie konkrétně dělá, aby byla na podobné krize lépe připravena?

Loni jsme představili unijní strategii připravenosti. Její poselství je jednoduché: předvídat hrozby dříve, lépe se připravovat a rychleji jednat.

Už to převádíme do praxe. Posilujeme odolnost prostřednictvím vytváření strategických zásob, zlepšujeme připravenost na zdravotní krize a chráníme komunikační systémy i naše demokracie před dezinformacemi.

Posilujeme také mechanismus civilní ochrany EU. Předložili jsme legislativní návrh, který má Unii lépe vybavit pro zvládání současných i budoucích rizik a hrozeb. Doufám, že Rada EU a Evropský parlament brzy dosáhnou dohody.

Rusko opakovaně ukázalo, že je ochotné útočit na kritickou infrastrukturu. Jak zajistit, aby nemocnice, energetické sítě nebo doprava fungovaly i v případě rozsáhlé krize?

To vyžaduje zásadní změnu v našem myšlení a jednání. Říkám tomu přístup, při kterém s připraveností počítáme už od samého začátku.

Kdykoliv vytváříme novou politiku, budujeme infrastrukturu nebo investujeme veřejné peníze, měli bychom si položit otázku: Bude to fungovat i během krize? Budou naše nemocnice fungovat při výpadku elektřiny? Přežijí naše komunikační systémy kybernetický útok? Dostanou se nezbytné dodávky k lidem, kteří je potřebují?

V současnosti také připravujeme komplexní unijní hodnocení rizik a hrozeb, které představím do konce letošního roku. Pomůže nám lépe porozumět budoucím rizikům, stanovit priority a směřovat investice tam, kde mohou mít největší dopad.

Podle oficiálních českých údajů mají stálé kryty civilní ochrany kapacitu jen pro zhruba tři procenta obyvatel. Je podle vás Česko vzhledem k současné bezpečnostní situaci dostatečně připravené?

Česko už udělalo důležité pokroky. Povodně v roce 2024 a výpadek elektřiny v červenci 2025 ukázaly, jak zásadní je být připraven a dokázat účinně reagovat.

Připravenost je stále důležitější, protože čelíme extrémnějším projevům počasí, rostoucím bezpečnostním hrozbám a riziku narušení základních služeb. Nemůžeme zabránit každé krizi, můžeme ale zmírnit její dopady a zajistit, abychom na ni byli lépe připraveni.

Opakovaně jste vyzdvihovala přístup Finska a Švédska k civilní připravenosti. Co by se od nich mohlo Česko naučit?

Neexistuje univerzální přístup, který by fungoval všude. Každý členský stát čelí jiným rizikům a výzvám a opatření tomu musí odpovídat. Důležité je sdílet osvědčené postupy, učit se jeden od druhého a společně posilovat naši odolnost.

Česko teprve zavádí systém varování obyvatel Cell Broadcast. Jak důležité jsou podobné systémy pro evropskou krizovou připravenost?

Zavedení systému Cell Broadcast je pozitivním krokem. Úřadům umožní rychle posílat varování a pokyny přímo na telefony obyvatel. Na evropské úrovni pracujeme se členskými státy na zlepšení komunikace rizik, posílení vzdělávání v oblasti připravenosti a zohlednění potřeb lidí se zdravotním postižením.

Česká vláda spustila celostátní kampaň, která občany vyzývá, aby se připravili na 72 hodin bez základních služeb. Není to ale příliš málo? Nepřenášejí vlády příliš velkou odpovědnost na samotné občany?

Připravenost je sdílenou odpovědností. Veřejné instituce musí zajistit fungování základních služeb, odolnost infrastruktury a připravenost záchranných složek. Svou roli ale mají i občané.

Pokud se lidé dokážou alespoň 72 hodin postarat sami o sebe, může to v prvních fázích krize znamenat zásadní rozdíl. Záchranné složky tak získají více času k pomoci těm, kteří ji potřebují nejnaléhavěji.

Česká kampaň lidem poskytuje praktické rady, jak zvládnout první dny krize, postarat se o své rodiny a pomoci zranitelnějším lidem ve svém okolí.

Nejde o přenášení odpovědnosti na občany, ale o to, aby se sami stali aktivními aktéry vlastní odolnosti a bezpečnosti a podpořili práci veřejných institucí.

Představme si několikadenní blackout v Praze, při kterém přestanou fungovat mobilní sítě, doprava nebo platební systémy. Co mohou lidé v takové situaci očekávat od státu a jak by mohla pomoci Evropská unie?

Při závažné mimořádné události zasahují jako první národní a místní orgány. Evropská unie je podporuje prostřednictvím mechanismu civilní ochrany EU, který pomáhá zemím koordinovat a poskytovat pomoc ve chvíli, kdy krize přesáhne jejich vlastní kapacity.

Připravujeme také minimální unijní požadavky na připravenost, které mají členským státům pomoci stanovit priority a posílit jejich schopnost reagovat na krize. Cílem je zvýšit úroveň připravenosti v celé EU a současně respektovat specifické potřeby a odpovědnost jednotlivých zemí.

Zmiňujete vzájemnou pomoc členských států. Jak konkrétně tato evropská solidarita funguje v praxi?

Česká republika velmi dobře ví, co to znamená. Když loni v květnu vypukly v Česku lesní požáry, EU pomohla vysláním hasičů ze Slovenska. Solidarita ale funguje oběma směry. Loni v létě bylo v Řecku předem rozmístěno 44 českých hasičů, kteří spolupracovali se svými řeckými kolegy a byli připraveni zasáhnout ještě před vypuknutím požárů.

Právě tak vypadá skutečná kultura připravenosti: Předvídat, kde bude pomoc potřeba, a zajistit, aby tam byla ještě předtím, než katastrofa udeří.

Ukrajina už více než čtyři roky čelí ruským raketovým a dronovým útokům. Jaké ponaučení by si ze zkušeností Ukrajinců měla odnést Evropa?

Že odolnost se buduje společně, a to ještě před vypuknutím krize. Ukrajinci už více než čtyři roky udržují v provozu nemocnice, školy i dodávky elektřiny, přestože čelí neustálým útokům. To je možné díky tomu, že úřady, záchranné složky i občané znají svou roli. Ukrajina je pro nás všechny v Evropě neustálým zdrojem poučení.

Rusko nadále útočí na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Jak velké obavy máte z nadcházející zimy? A jak konkrétně Evropská unie pomáhá Ukrajině předcházet rozsáhlým výpadkům elektřiny a vytápění?

Ruské útoky na energetickou infrastrukturu jsou záměrnou strategií, jejímž cílem je donutit celý národ podrobit se tím, že ho nechají mrznout. Když rodina nemůže vytápět svůj domov nebo nemocnice uprostřed zimy přijde o elektřinu, jde o přímý útok na civilisty.

Ano, z nadcházející zimy mám obavy. Nečekáme ale, až zima přijde, abychom začali jednat. Příprava na zimu je pro mechanismus civilní ochrany EU celoroční prioritou.

Jen letos v lednu jsme pomohli zajistit elektřinu přibližně devíti milionům lidí. Prostřednictvím mechanismu civilní ochrany EU jsme také koordinovali více než tři tisíce darů vybavení od 27 členských států a šesti dalších zapojených zemí.

Od začátku ruské invaze jsme na Ukrajinu dodali více než 11 600 generátorů, transformátory, zařízení na úpravu vody či dočasné přístřešky. Dokonce jsme přesunuli celou tepelnou elektrárnu, což jsme nikdy předtím neudělali.

Energetické vybavení poskytnuté prostřednictvím mechanismu civilní ochrany dnes zajišťuje elektřinu téměř deseti milionům Ukrajinců. Dodáváme také systémy na ochranu kritické infrastruktury před drony.

Při nedávných ruských raketových útocích na Kyjev podle dostupných informací nezaznělo včasné varování před náletem. Co to vypovídá o možnostech ochrany civilistů před moderními raketovými hrozbami? Mohly by podobným problémům čelit i evropské země?

Moderní raketové a dronové hrozby jsou rychlejší a obtížněji předvídatelné, takže lidem zbývá jen velmi málo času na reakci. Žádný varovný systém nikdy nebude dokonalý.

Připravenost proto nemůže stát pouze na varování obyvatel. Záleží také na tom, zda lidé vědí, co dělat, kde se ukrýt, jak pomoci starším sousedům nebo jaké zásoby mít doma.

V Evropské unii musíme být připraveni na jakýkoliv scénář.

Ukrajinu jste sama navštívila a viděla následky ruských útoků na civilní obyvatelstvo. Změnila tato zkušenost váš pohled na připravenost samotné Evropy?

Na Ukrajině jsem navštívila energetická zařízení, která jsou opakovaně terčem útoků, a setkala se s lékaři, zdravotními sestrami a sociálními pracovníky, kteří navzdory všemu pokračují ve své práci.

Jejich odolnost a odhodlání na mě hluboce zapůsobily. Zároveň mě ale tato zkušenost ještě více utvrdila v přesvědčení, že Evropa musí posílit vlastní připravenost.

Nyní budujeme evropskou síť strategických zásob nezbytného zboží a minimální požadavky na připravenost s jasnými cíli do roku 2030. Posilujeme také civilně-vojenskou spolupráci a spolupráci s podniky, abychom zajistili dodávky kriticky důležitého materiálu.

Neobáváte se, že si evropské vlády i společnosti na válku na Ukrajině postupně zvykají? Že slábne ochota poskytovat humanitární pomoc a projevovat solidaritu?

Existuje riziko únavy? Samozřejmě. Čím déle válka trvá, tím větší je riziko, že pozornost začne slábnout. Ukrajinci si ale nemohou dovolit si na tuto válku zvyknout. A my také ne.

EU a její členské státy zůstávají největšími poskytovateli humanitární pomoci Ukrajině. Naše humanitární kanceláře přímo na místě nadále spolupracují s úřady, nevládními organizacemi a Červeným křížem.

Více než 5400 pacientů jsme také evakuovali do nemocnic ve 22 evropských zemích.

Naše solidarita je závazek. A potrvá tak dlouho, jak bude potřeba.

Evropa masivně investuje do obrany, zatímco humanitární potřeby ve světě stále rostou. Neobáváte se, že humanitární pomoc ustoupí evropskému zbrojení?

Humanitární pomoc se nikdy nesmí stát cenou za naši bezpečnost. Investice do obrany a pomoc lidem v krizích nejsou vzájemně si konkurující priority. Obojí je součástí stejné odpovědnosti za ochranu lidských životů.

Zatímco jiní dárci pomoc drasticky omezují, my jsme se rozhodli humanitární rozpočet nesnižovat. Pro rok 2026 ho udržujeme na stejné úrovni jako loni, s počátečním objemem 1,9 miliardy eur, a to v době, kdy pomoc potřebuje 239 milionů lidí.

Evropa je spolehlivým partnerem. To znamená vytrvat i ve chvíli, kdy ostatní ustupují.

Evropská unie se prezentuje jako obránce mezinárodního humanitárního práva. Uplatňuje ale podle vás stejné principy důsledně na Ukrajině i v Gaze? Co říkáte kritikům, kteří EU obviňují z dvojích standardů?

Mezinárodní humanitární právo je pro mě základním vodítkem. Platí všude, pro všechny strany a v každém konfliktu – na Ukrajině, v Gaze i v Súdánu.

Nemůže existovat žádná hierarchie obětí. Dítě uvězněné pod troskami v Charkově má naprosto stejná práva jako dítě uvězněné pod troskami v Gaze.

Rozumím tomu, že někteří lidé Evropu obviňují z dvojích standardů, a beru tuto kritiku vážně. Odpovědí je podle mě hájit mezinárodní humanitární právo vždy a všude, bez výjimky. Závisí na tom naše důvěryhodnost.

Humanitární organizace opakovaně upozorňují na omezování dodávek pomoci a útoky na humanitární pracovníky. Jaká je aktuální situace v Gaze? A co může Evropská komise dělat, když diplomatické výzvy nefungují? Neměly by následovat tvrdší důsledky pro odpovědné strany?

Situace v Gaze zůstává mimořádně znepokojivá. Velkým problémem jsou dlouhodobé následky podvýživy, včetně zpomaleného růstu dětí. Zdravotní péče, přístřeší, voda, hygienické podmínky i vzdělávání jsou stále v kritickém stavu.

Přístup humanitární pomoci omezuje také velmi široká definice zboží dvojího užití, kterou uplatňuje Izrael. Nyní je potřeba poskytovat pomoc ve velkém rozsahu a obnovit základní služby.

Když diplomatické výzvy selhávají, musíme posílit humanitární diplomacii. Evropa musí využívat svou politickou váhu k zajištění přístupu humanitární pomoci, ochraně civilistů a humanitárních pracovníků a prosazování mezinárodního humanitárního práva.

Musíme také chránit ty, kdo pomáhají ostatním. Roky 2024 a 2025 patřily k nejtragičtějším pro humanitární pracovníky. V roce 2024 jich bylo zabito 385, loni 333. Většinu tvořili místní pracovníci, na jejichž ochranu se proto zvlášť zaměřujeme.

Porušování pravidel musí mít důsledky. Bez vyvozování odpovědnosti se beztrestnost stává normou.

Minulý týden jsme v Bruselu uspořádali první velkou mezinárodní konferenci o ochraně humanitárních pracovníků. Sešlo se na ní přibližně 500 zástupců humanitárních organizací, evropských institucí, členských států a dalších partnerů, aby se zaměřili na konkrétní ochranu a podporu humanitárního personálu a vyvozování odpovědnosti.

Když se podíváte na Ukrajinu, Gazu nebo Súdán, co vás nejvíce znepokojuje ohledně budoucnosti humanitární pomoci?

Nejvíce mě znepokojuje kombinace tří věcí: Drastické škrty v celosvětovém financování humanitární pomoci, množící se případy porušování mezinárodního humanitárního práva a rozsáhlé dezinformace namířené proti humanitární práci a hodnotám, na nichž stojí.

Když je humanitární pomoc současně podfinancována, napadána a zpochybňována, je ohrožen celý systém.

Evropa musí vytrvat – financováním pomoci, humanitární diplomacií i důsledným prosazováním mezinárodního humanitárního práva.