Hlavní obsah

Analýza: Boj proti emisím ničí průmysl. Zvrátí to miliardové kompenzace?

Zuzana Kubátová
šéfreportérka SZ Byznys
Foto: Shutterstock.com

Systém povolenek způsobil spíš potíže. Na ilustračním snímku elektrárna Počerady.

Reklama

16. 3. 13:16

Zavedení evropských emisních povolenek má pomoci ke snižování globálních emisí. Povolenky ale vytlačují evropský průmysl do třetího světa, což vede spíš k růstu emisí. Bránit tomu mají speciální kompenzace. Nově i v Česku.

Článek

Česká vláda rozhodla koncem loňského roku o kompenzacích pro průmyslové firmy, na které tvrdě dopadá zdražování emisních povolenek. Podle deníku Neovlivni.cz, který zprávu v pondělí přinesl, připravili takto „Babišovi“ ministři Karel Havlíček a Richard Brabec protekční dárek pro skupinu Agrofert, napojenou na premiéra.

Příběh je trochu jiný, byť neméně absurdní.

O protekci, cílenou oběma ministry na Agrofert, tady nejde. Zato případ dokonale ilustruje paradoxy evropského boje proti emisím skleníkových plynů. Už proto stojí za podrobnější analýzu.

Dva roky před Babišem

Pravidla, z nichž české vládní nařízení o kompenzacích pro část průmyslu vychází, připravila Evropská komise už v roce 2012. Tedy dva roky před tím, než se velkoprůmyslník Andrej Babiš stal v Česku členem své první vlády.

Bruselu tehdy došlo, že systém emisních povolenek, který od roku 2005 v Evropě pokutuje velké znečišťovatele za vypouštění skleníkových plynů a tím pádem zdražuje energii z fosilních zdrojů, může působit úplně opačně než jako nástroj na snižování emisí.

Ukázalo se totiž, že dražší elektřina (do její ceny se promítají i náklady na povolenky) zvedá náklady nejen jejím výrobcům, ale také spotřebitelům. A tím tlačí na přesouvání energeticky náročného průmyslu z Evropy do zemí, které si se znečišťováním a emisemi zrovna hlavu nelámou.

Povolenky a kompenzace

Systém evropských emisních povolenek (EU ETS) spustila v roce 2005 Evropská unie.

Velcí znečišťovatelé ovzduší z energetiky, průmyslu a letecké dopravy musí nakupovat na každou tunu vypuštěných emisí tzv. emisní povolenku. Má jít o nástroj motivující k útlumu fosilních zdrojů a přechodu na nízkoemisní technologie.

Výnosy z prodeje povolenek zůstávají jednotlivým státům.

Ceny emisních povolenek byly léta nízké, jako motivační nástroj nefungovaly.

Před třemi lety začala EK do povolenkového trhu uměle zasahovat a tlačí cenu vzhůru. Zatímco v roce 2017 přišla povolenka na tunu CO2 na něco přes 5 eur, nyní cena převyšuje 40 eur.

Od roku 2013 umožňuje Evropská komise vyplácet kompenzace firmám z vybraných průmyslových odvětví, na které emisní regulace zvlášť tvrdě dopadá. Loni podobné kompenzace zavedla i česká vláda.

Kompenzace za rok 2020 se mají v ČR dotknout stovky velkých průmyslových hráčů a dosáhnout maximálně 3,7 mld. Kč.

Ve svém sdělení z června 2012 Evropská komise informuje o „možnosti budoucího zvýšení celosvětových emisí skleníkových plynů, pokud podniky přesunou výrobu mimo Unii, protože bez výrazné ztráty podílu na trhu nemohou přenést zvýšení nákladů vyplývajících z emisních povolenek na své zákazníky“.

Jinými slovy - povolenky mohou způsobit, že se špinavý nebo energeticky náročný průmysl vystěhuje z Evropy do zemí třetího světa, čímž celkové globální emise skleníkových plynů spíš porostou, než aby šly dolů. Brusel to navrhl řešit speciálními kompenzacemi pro dotčená odvětví.

Už v roce 2013 proto začala podle nových unijních not kompenzovat náklady svým průmyslníkům německá vláda. O rok později kompenzace zavedlo Slovensko. „Celkem kompenzace v Unii nyní vyplácí asi 10 států,“ říká náměstek ministra životního prostředí Pavel Zámyslický.

V Česku začali průmyslníci po kompenzacích nahlas volat zhruba kolem roku 2017. To už v plné míře zjišťovali, že jsou proti konkurentům obdařeným kompenzacemi v rámci jednotného evropského trhu v čím dál větší nevýhodě. A navíc bylo známo, že kompenzace od roku 2020 plánují další evropské státy, třeba Polsko.

Čím dál dražší

Volání po kompenzacích v Česku začalo sílit před čtyřmi lety nejspíš i proto, že do té doby nebyly emisní povolenky pro evropské výrobce zas tak velká zátěž. V první dekádě fungování byl povolenkový systém nastaven špatně. Povolenek bylo vydáváno moc, na trhu jich byl přebytek a jejich cena byla tím pádem tak nízká, že je český průmysl nijak akutně neřešil.

Pak ale došlo ke zvratu. Zhruba před čtyřmi lety si Evropská komise přiznala, že levné povolenky jako nástroj nutící ke změnám technologií a ústupu od uhlí dostatečně nefungují. A začala do povolenkového trhu zasahovat umělými intervencemi, po nichž cena povolenek setrvale stoupá. Zatímco ještě v půli roku 2017 přišla povolenka na tunu CO2 zhruba na 5 eur, letos už její cena převyšuje 40 eur. A čeká se další růst.

Tenhle vývoj i v Česku odstartoval volání průmyslu po kompenzacích, jež vláda loni poprvé vyslyšela. Zavedla je od nového obchodovacího období na povolenkovém trhu, které začalo právě rokem 2020.

Patnáctka vyvolených

Podle rozhodnutí Evropské komise z roku 2012 mohou kompenzace čerpat firmy z celkem 15 průmyslových oborů od ocelářství přes výrobu hliníku, chemikálií, hnojiv či papíru, až po spřádání bavlny nebo zpracování kůže.

Loňské rozhodnutí české vlády, která kompenzace za loňský rok poprvé zavádí, bruselskou soupisku vyvolených přesně kopíruje. Tím pádem se šťastnými adepty kompenzací automaticky stávají i některé firmy z holdingu Agrofert.

Sám výběr „vyvolených“ oborů je ale zajímavý.

Dostat se na bruselský seznam totiž před devíti lety vyžadovalo nejen prokázat, že je dané odvětví zvlášť těžce ohroženo drahou elektřinou. Nejspíš to také chtělo disponovat patřičnou lobbistickou silou. Jinak se totiž dá jen těžko vysvětlit, proč se na soupisku nedostaly všechny obory, které zdražování energie ničí. Chybějí tu třeba skláři nebo výrobci stavebních hmot, i když jsou v úplně stejném presu, jako hliníkáři a producenti polypropylenu. Ale tuhle nelogičnost překvapivě nemá na svědomí česká vláda.

Jen velcí

Za loňský rok by mohl podle důvodové zprávy k listopadovému rozhodnutí české vlády dosáhnout balík peněz určený na kompenzace až 3,7 miliardy korun. Podle Svazu průmyslu ale bude reálná suma nižší. „Myslíme si, že celková částka určená pro výplatu kompenzací by měla být nejméně 2,4 miliardy korun,“ říká Bohuslav Čížek, který se za Svaz průmyslu a dopravy na jednání s vládou podílel.

K náhradám se u nás dostane podle odhadů vlády i Svazu průmyslu asi stovka firem v čele s ostravskou Liberty Steel, Třineckými železárnami či chemičkami z Agrofertu. Skupina šťastlivců, kteří na bonusy dosáhnou, je malá. Alespoň vzhledem k tomu, že ve vyvolených odvětvích u nás působí asi 3 800 podnikatelských subjektů.

Na kompenzace si ale sáhnou jen větší hráči s většími kompenzačními nároky. „Objem žádostí v řádu stovek či tisíc (korun) by představoval neřešitelnou administrativní zátěž a neúměrně by zvyšoval náklady na výkon státní správy,“ píše se v důvodové zprávě k vládnímu rozhodnutí.

Je fakt, že se na upoceném plánu na záchranu evropského průmyslu před dopady emisní regulace přiživí i česká skupina Agrofert zaparkovaná v premiérových svěřenských fondech. Jak pro Seznam Zprávy uvedl mluvčí skupiny Karel Hanzelka, požádaly o kompenzaci za loňský rok čtyři firmy z Agrofertu: chemičky Lovochemie, Synthesia, Precheza a Deza se dohromady ucházejí o 48 milionů korun.

Z odhadem 2,5miliardového balíku kompenzací za loňský rok jdou tak za Babišovskými firmami jen asi dvě procenta. Jestli nás něco má znepokojovat na celé kompenzační kauze, tak peníze pro Agrofert to tentokrát opravdu nejsou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované