Článek
Po osmi měsících od doby, kdy s reportéry Seznamu Gabriela Lhoťanová natáčela poprvé, spatřila v listopadu světlo světa její emotivní výpověď. V ní pečovatelka popsala, jak se kvůli nevhodnému chování personálu ke klientům rozhodla opustit Domov pro seniory Slunečnice.
Právě její podnět odstartoval investigativní práci, která dala nakonec vzniknout pětidílné minisérii Ve stínu Slunečnice. Kvůli případu už z domova odešly dvě jeho zaměstnankyně, na tiskové konferenci se k němu vyjadřoval i ostravský primátor Tomáš Macura.
Je to už několik dní, co je na světě kompletní reportáž . Jaké na ni dostáváte ohlasy?
Ohlas je celorepublikový a trvá. Poměrem je to tisíc kladných reakcí na jednu negativní. Ale ty moc neřeším. Jsou to anonymní profily, asi přátelé vedení domova, píšou, že jsem blázen a že jsem si to vymyslela. To mě samozřejmě mrzí, ale daleko víc je třeba příbuzných klientů přímo z Domova Slunečnice a ti mi potvrzují moje zkušenosti. Že se to tam dělo i v rozsáhlejším měřítku, ale stížnosti u ředitele nebo na magistrátu k ničemu nebyly.
Píšou mi ale i úplně odjinud, včetně pečovatelek z Rakouska, Německa, Itálie. Sdělují mi stejné příběhy – že když se proti takovému jednání sami postavili, byli šikanovaní. A chodí mi spousta pochval na to, že jsem k tomu sebrala odvahu.
Takže kromě svého osobního a pracovního života ještě sedím u počítače a snažím se to všechno pojmout.
A měla reportáž nějaký dopad i na vaši současnou práci?
Když jsem na jaře řediteli donesla výpověď, nastoupila jsem do Domova seniorů v Hlučíně vedle Ostravy. Nejdřív to bylo super, ale pak někdo rozvířil pomluvy o tom, že v každém zařízení natáčím skrytou kamerou a komunikuji o tom s novináři, takže se personál vylekal. A jakmile to překročilo únosnou mez, musela jsem odejít.
Teď už nějakou dobu pracuji v domově pro osoby se zdravotním postižením. Bylo to náročné, protože pan ředitel nevěděl, jak to řešit. Obával se toho, že personál teď bude mít stejný strach, že je budu natáčet, protože anonymy na moji osobu chodí i tam.
Ale v pátek mi bylo oznámeno, že dostanu vlastní klienty a že mám jejich podporu. Neskonale se mu za to klaním, protože tím dal opravdu najevo, že si pečovatelek s dobrou péčí váží. A musím se poklonit i tamnímu personálu, protože všichni odvádějí skvělou práci.
Je něco, čeho zpětně litujete?
Ne. Všechno bych to udělala znovu, i přes všechny komplikace, které mi to přineslo. Mrzí mě jen to, že se z toho rozpoutala kauza proti celé Slunečnici, ačkoliv jsem od začátku uváděla konkrétní osoby.
Neoprávněné byly útoky hlavně na Šárku Kremzerovou, staniční sestru na 6. patře, protože se taky jmenuje Šárka. To bych chtěla jednoznačně uvést na pravou míru, protože na jejím oddělení všechno skvěle šlape a ona byla vždycky ta, která za klienty také bojovala – a vrchní sestra ji za to v minulosti šikanovala.
A další spojka k paní vrchní, sociální pracovnice prvního oddělení Lucie Pařenicová si neoprávněné útoky na svoji osobu také nezaslouží. Za klienty bojovala stejně tak. Všechny stížnosti jí ale zakazovala řešit opět paní vrchní Hana Krejčí. Zaštiťovala to tím, že ředitel o všem ví a nemíní se o tom bavit.
Jenže šikanu nelze omlouvat pouze přetížením zaměstnanců. Protože jsme v nižším počtu pracovali na všech odděleních stejně. Všude jsme měli nízké platy, ale nikdo se nechoval tak, jak se léta chovaly ženy na D1 na prvním patře. Kdokoliv si v personálu stěžoval, paní vrchní mu řekla, že za bránou stojí desítky dalších. Tak kde všichni jsou, pane řediteli?
Kontaktovala jste ještě ředitele anebo vrchní sestru?
Paní vrchní jsem jen po jejím odchodu z domova poslala SMS. Vzkázala jsem jí, že pevně věřím, že je na své plody letité práce náležitě pyšná, a že jí gratuluji.
Co se týče ředitele, tam proběhlo sepisování petice na moji osobu. Rodiny mi to anonymně psaly na Facebooku. Prý byly vedením osloveny a existují tam pokusy o to, zpochybnit moji osobu profesně i osobně – že jsem klienty měla šikanovat já. Pak se mi ozval i jeden příbuzný mojí dřívější – dnes zemřelé – klientky s tím, že se na to mám přichystat, ale on sám nic takového rozhodně nepodepíše.
Co s tou peticí potom bylo?
Telefonovala jsem potom na magistrát přímo panu primátorovi. Zeptala jsem se ho, jestli je stejný jako Pražák a Baran, on mě ujistil, že se o to zajímá. To byl čtvrtek ráno, jen asi hodinu před začátkem jeho tiskové konference.
Tak jsem ho požádala, aby si o petici s ředitelem promluvil a dal pozor na to, že když ji vytáhne, stáhne s sebou další personál, který mu to pod nátlakem podepsal. A řekla jsem mu i to, že už v boji o jejich místa dávno nejde o klienty.
Řekl, že mě bude kontaktovat a že si sjednáme schůzku, chce si se mnou o všem v klidu promluvit, byl ke mně celou dobu velmi vstřícný. Ve Slunečnici je spousta skvělých pečovatelek, jejich péče je nadstandardní, ale kvůli tomu, že je tam pár vší, se ve výsledku pokazí celá prestiž. Proti tomu se musí lidé jasně vymezit. A ne se vymlouvat jako pan ředitel, že pracuje „s těžkou sortou lidí“. To pro mě není dostatečná omluva.
A náměstka Zbyňka Pražáka jste nekontaktovala?
Toho budu také žádat o schůzku. Protože hned po odvysílání prvních dílů reportáže veřejně vystoupil a řekl, že se někomu mstím. A že proti takovému nařčení zváží právní kroky.
Dnes se od desítek dalších reakcí potvrzuje, že jsem měla pravdu. Po letech přikrývání všeho nevhodného chování, které končilo pod pokličkou vrchní sestry, ředitele i magistrátu, to má konečně naději na to, aby se to změnilo k lepšímu.
Ale ještě není dobojováno. A také to není zásluhou pana Pražáka – po něm budu chtít, aby se mi za to omluvil z očí do očí.
