Do pohádek patří deprese i jiné potíže. Děti připravují na skutečný život

Blíží se Štědrý den a televizní program i streamovací platformy ovládly pohádky a vánoční rodinné filmy. Ostře sledovaná je štědrovečerní pohádka, kterou uvádí Česká televize a která už tradičně budí vášně mnoha diskutujících nejen na sociálních sítích. Neklademe ale na novodobé vánoční pohádky zbytečně velké nároky? Patří do nich reflexe aktuálních společenských problémů? A jsou Češi pohádkami posedlí?

Podle obou hostek podcastu MDŽ jsou pohádky v české kultuře tak pevně zakořeněné proto, že souvisí s národním uvědoměním. Třeba skrz autory, jako byli Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben. „Navíc předávání pohádek z generace na generaci je strašně důležitou součástí naší kultury,“ říká v podcastovém studiu divadelní autorka a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová.

Podle filmové publicistky Kristiny Roháčkové jsou pohádky u tuzemského publika populární i proto, že znamenají společně strávený čas a bezpečný prostor, ve kterém se může sejít několik generací. „V době, kdy je naše pozornost roztříštěná, můžeme mít společný čas před televizí. I když je to s plným břichem a po štědrovečerní večeři,“ popisuje Roháčková s tím, že v případě příběhu vysílaného 24. prosince mají pak všichni navíc i společné téma k hovoru.

Loňskou štědrovečerní pohádku Tři princezny sledovaly podle dat České televize dva miliony diváků starších čtyř let, celá polovina těch, kteří večer trávili před obrazovkami. Příběh chytré Sofie, odvážné Leony a krásné Flóry ale vzbudil rozporuplné reakce. Podle některých byla pohádka příliš feministická a příliš akcentovala nerovné podmínky žen a mužů ve společnosti.

Podle divadelní režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové byly ale emancipované princezny v pohádkách k vidění vždy. „Měli jsme tady princeznu, která utíká z domu v myším kožíšku a setkává se sama s princem, se kterým ji měl seznámit otec. Pak jsme tady měli pyšnou princeznu, která se svým princem, o kterém neví, že je princ, prchá do skal. Feministické přesahy jsou v pohádkách odjakživa,“ tvrdí.

Filmová publicistka Roháčková vzpomíná, jak měla loni na první svátek vánoční Tři princezny pro veřejnoprávní rozhlas komentovat. „Jaký to bude mít zásah na naši generaci (…), jak se za pár let budeme na tuto pohádku ohlížet,“ vypočítává a dodává, že v ní pohádka hlubší dojem nezanechala, možná prý i proto, že z jejího pohledu je v ní feministických témat spíš málo.

Podle režisérky Ryšánek Schmiedtové jsou takové nároky, jaké diváci na aktuální pohádkovou produkci kladou, scestné. Tím spíš, když se přitom odvolávají na český „zlatý fond“, který podle ní čítá přibližně 15 snímků, které přežily v čase a na které se tuzemské diváctvo těší každý rok. „To jsou ale pohádky, které také vznikly v roce, kdy byl přehršel dalších jiných titulů, ale to my už nevidíme. Nevidíme, že těch pohádek ten rok vzniklo třeba deset a my devět vůbec neznáme. (…) Přijde mi to jako lidská hloupost, že hledáme nějaký ideál,“ dodává.

Český divák je podle Ryšánek Schmiedtové také hodně konzervativní a v dětské produkci mu z její zkušenosti na divadle vadí, když se pohádkový svět komplikuje společenskými tématy dneška. „Udělala jsem vánoční představení o vánoční příšeře, která se přepracovala a měla splíny a depresi. U jedné vrstvy diváctva to byl zásadní problém. Proč těm dětem nebožákům o Vánocích říkáme něco o depresi?“ Jako by měli lidé pocit, že když dětem o depresi neřekneme, tak je nikdy nepotká, vysvětluje režisérka Ryšánek Schmiedtová.

Pohádky mají ale podle ní vytvářet bezpečný prostor, kde se může mluvit i o nepříjemných tématech, která v dětech mohou vzbudit otázky, ke kterým se časem vrátí nebo si je nechají od rodičů vysvětlit. „Když se kouknete na filmy, které vychovávaly nás, třeba filmy Marie Poledňákové, kdy vám došlo, o co tam jde? Kdy vám došlo, že v celém filmu Jak dostat tatínka do polepšovny řeší Jana Preissová a František Němec, kdy se spolu vyspí?“ ptá se Ryšánek Schmiedtová. Pro ni to byl v dětství hezký film o klukovi, který chce rodinu, dospělá témata v něm našla až později.

Ve vánočním díle Chobotniček z druhého patra se zase řeší téma rozvodu rodičů. Když to bude nějaké dítě samo prožívat, může to díky klíčům v pohádce zvládnout podle Ryšánek Schmiedtové lépe, protože téma už pro něj nebude cizí.

Podle publicistky Roháčkové je důležité, aby se tvůrci a tvůrkyně pohádek - a to i těch štědrovečerních –, tlaku, který popisuje Janka Ryšánek Schmiedtová, nepoddali. A aby dostaly šanci i ženy - režisérky, které by dokázaly do pohádek vnést nová témata a nové úhly pohledu. Jako se to povedlo v pohádkách Sedmero krvavců nebo v Hodinářově učni režisérek Alice Nellis a Jitky Rudolfové.

To by podle Janky Ryšánek Schmiedtové prospělo i divadelní produkci, která je na tom s poměrem tvůrců a tvůrkyň podobně bídně.

Podceňují současní tvůrci pohádek schopnost dětí vnímat složitější postavy a příběhy? Připravujeme děti pohádkami na příliš ideální svět? A kam se poděl preceptor ze Tří oříšků pro Popelku? Poslechněte si celý podcast v přehrávači na začátku článku.