Skřípnutý člověk, jehož nedostanou. Příběh dvojího boje Zdeny Salivarové

Zdena Salivarová, která v pondělí zemřela, zanechala v československé literatuře hluboký otisk. Vedle činnosti v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers byly neméně důležité i její romány a povídky. „Kdyby nedošlo k té politické změně (v roce 1968), její kariéra by se odvíjela spíše autorským způsobem,“ říká pro podcast 5:59 bohemistka Alena Přibáňová.

I v době, kdy se už potýkala se zdravotními problémy, udržovala si spisovatelka a spoluzakladatelka exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdena Salivarová přehled o tom, co se děje v Česku a jak se vyvíjí tuzemská literatura.

Alespoň tak to vyhlíželo, když ji letos v květnu v Kanadě navštívila bohemistka Alena Přibáňová, pro niž byla tvorba Salivarové a jejího manžela Josefa Škvoreckého předmětem odborného zájmu. Tehdy ji osobně viděla naposledy. Zdena Salivarová o několik měsíců později, tento týden v pondělí, v 91 letech zemřela.

V podcastu 5:59 Přibáňová vypráví, že s manželem jí vždy do Kanady vozili křížovky nebo časopisy v češtině. „Nerada četla anglicky, takže na české časopisy a knížky, které jí spousta lidí odsud posílala, se vždycky těšila. A myslím si, že kontakt s českým světem pro ni byl vždycky vítaný a příjemný,“ říká bohemistka z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.

České a československé literatuře a tomu, aby s knihami autorů žijících v exilu neztratili Češi a Slováci kontakt, ostatně Zdena Salivarová zasvětila celý život.

Ještě před rokem 1968 přitom Zdena Salivarová směřovala spíše k autorské tvorbě a částečně i k československému filmu. Pocházela z rodiny zkrachovalého nakladatele, po nástupu komunistického režimu navíc její blízcí čelili perzekucím. V 60. letech se ale dostala na FAMU, kde začala studovat dramaturgii. Spolupracovala na psaných scénářích třeba s režisérkami jako Věra Chytilová nebo Drahomíra Vihanová.

Její našlápnutou kariéru stočil až rok 1968.

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy byla s manželem Josefem Škvoreckým na dovolené, v zahraničí se tak rozhodli počkat, jak se situace vyvine. Nakonec se přece jenom na podzim vrátili, ale politické i společenské poměry se měnily tak rychle, že se rozhodli znovu zemi opustit. Tentokrát nadobro. Josef Škvorecký využil nabídek z amerických a kanadských univerzit a i s manželkou odcestoval.

Nakonec se dostali až do Toronta. Zatímco Josef Škvorecký působil na akademické půdě hned na několika katedrách, Zdena Salivarová se učila anglicky, hlídala děti nebo vypomáhala v dětském divadle. To jí ale nestačilo. „Ve srovnání s tím, jaké byly její úspěchy a cíle před emigrací, ji to pochopitelně vůbec neuspokojovalo. Potřebovala nějaký projekt, který by jí pomohl přežít,“ říká Přibáňová.

Tím projektem se nakonec stalo exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které začalo fungovat v roce 1971. „Práce tam bylo rozhodně více než pro dva lidi. Oba byli velmi vytížení, ale v úplných počátcích to stálo z větší míry na Zdeně Salivarové. Prostě proto, že Škvorecký učil na univerzitě a to jeho vytížení bylo obrovské,“ popisuje expertka.

Zdena Salivarová se podle ní stala „hybatelem“ celého nakladatelství, které fungovalo na principu čtenářského klubu. Sháněla třeba adresy na lidi, kteří by mohli mít zájem si vydávané knihy předplatit. Později se dokonce naučila kromě jiného i knihy sázet a tisknout a právě tehdy nastal zlom.

„V okamžiku, kdy začali být soběstační, začalo být nakladatelství velmi životaschopné,“ podotýká Přibáňová. Zprvu vydávali jen knihy zakázaných autorů, kteří působili v exilu, jako byl třeba Milan Kundera nebo Arnošt Lustig. Později si ale našli cestu i k těm, kteří v Československu zůstávali, jako třeba k Václavu Havlovi. Za více než třicet let fungování vydali 224 titulů těchto autorů.

Mezi nejúspěšnější tituly patřily jejich vlastní knihy – nejprve Tankový prapor Josefa Škvoreckého a později Honzlová, první a nejúspěšnější román z pera Zdeny Salivarové.

Jen stručně: Honzlová skrze příběh ženy žijící v 50. letech minulého století v Československu velmi sugestivně přibližuje, jaké to bylo dostat se do konfliktu s postavami, které zosobňovaly ideologický režim.

„Je to hrozně hořká kniha o tom, jak člověka dokážou poměry bez jeho jakéhokoliv přičinění velmi skřípnout. V takové situaci je vypravěčka, která vlastně je uvnitř velmi křehká a světu čelí takovým vzdorem, trošku i drzostí a určitým předstíráním toho, že všechno přestane a že ji vlastně nedostanou. (…) Jsem přesvědčená, že to vzniklo z určitého vnitřního prožitku,“ vysvětluje v podcastu 5:59 bohemistka, a naráží tak na to, že kniha do jisté míry vychází z deníků, které si Zdena Salivarová při emigraci dovezla z domova.

Román velmi vstřícně přijalo publikum už po prvním exilovém vydání, a to i v samotném Československu. Své čtenáře – a díky inscenacím na prknech divadel v Česku i diváky – si ostatně nachází i nyní. Na další spisovatelské počiny si ale Zdena Salivarová musela počkat, příliš ji zaměstnávala práce v nakladatelství. Povídkový soubor Nebe, peklo, ráj a román Hnůj země se tak dočkaly vydání až po revoluci.

I proto se někdy mluví o tom, že Zdena Salivarová vlastní kariéru obětovala práci v Sixty-Eight Publishers. „Je jasné, že přišla o čas, který by tomu psaní mohla věnovat. Ale ona sama to nikdy jako oběť nevnímala. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou má docela hezkou větu, myslím, na toto téma, když říká: ‚Nakladatelství, to bylo dobrodružství jiného druhu.‘ Vnímala to v podstatě jako jistou formu svojí rezistence a boje s režimem, který byl v Československu. A velmi se v tom nacházela,“ říká Přibáňová.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o poměrech, ze kterých spisovatelka Zdena Salivarová pocházela, nebo proč je podle Aleny Přibáňové román Honzlová populární u čtenářů i dnes. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.