Že je Evropa v úpadku? Čirá propaganda autokratů, říká berlínský analytik

Evropa se zdá být v kleštích. Na jedné straně ji ohrožuje agresivní ruský režim. Na straně druhé je tu nevypočitatelný Donald Trump, který zpochybňuje spolehlivost spojenectví v rámci NATO a Evropu označuje za kontinent v úpadku. Do jaké pozice to staví lídry Evropské unie?

Jak mají lídři Evropské unie reagovat na návrat války do svého sousedství? Jak mají odpovědět na vzestup stran, které označují evropské instituce za prostředek útlaku národní suverenity? A mohou evropské státy zvládnout migrační tlaky, které na ně doléhají?

Na to vše hledáme odpovědi v čerstvé epizodě podcastu 5:59 s politologem a uznávaným odborníkem na migraci Geraldem Knausem, který založil a vede v Berlíně a Vídni sídlící think-tank Iniciativa pro stabilní Evropu (European Stability Initiative).

Je Rusko nebezpečím nejen pro Ukrajinu, ale i pro střední Evropu? Mnozí čeští politici totiž říkají, že jde přece o válku mezi Ruskem a Ukrajinou a že to vlastně není naše starost, protože určitě nehrozí, že by se ruské tanky jednou valily ulicemi Prahy. Co si o tom myslíte vy?

Samozřejmě, různí lidé mohou mít různé názory. A já vám můžu říct ten můj – anebo vám můžu popsat chování vlád, které podle mě v tomto ohledu jednají seriózně a v posledních letech se rozhodly k poměrně dramatickým krokům. Předně Finsko a Švédsko, země s dlouhou demokratickou tradicí, ale také dlouho neutrální a stojící mimo NATO. V roce 2022 si ale uvědomily, že jim hrozí nebezpečí, a tak se sociálnědemokratické vlády v Helsinkách a ve Stockholmu rozhodly do Aliance vstoupit.

A poté jsou tu pobaltské státy. Na začátku 90. let znovu získaly svou nezávislost, jsou členy NATO a EU. A když se podíváte na dnešní Estonsko, vidíte, že zvyšuje své obranné výdaje na pět procent svého HDP. Podobně se chová Litva a Lotyšsko. Tyto státy nejsou lhostejné, ale ani alarmistické. Jsou realisty, když říkají, že se musí obávat agrese ze strany Ruska.

Dnes jsou na území pobaltských států nasazení vojáci NATO z ostatních členských zemí Aliance. Finsko zvyšuje věkovou hranici pro armádní záložníky ze 60 na 65 let. A v Dánsku rozšiřují možnost povinné vojenské služby i na ženy. V zemích kolem Baltského moře tedy seriózně jednající vlády míní, že je tu vážná hrozba. Takže si myslím, že bychom tuto hrozbu měli vnímat také.

Většina evropských zemí mluví od zahájení otevřené ruské agrese vůči Ukrajině o potřebě znovu Evropu vyzbrojit. Vy ale ve své poslední knize píšete, že i když je to, co Evropa dělá, lepší než nic, na ruského prezidenta Vladimira Putina tím moc velký dojem neudělá. Neděláme toho tedy dost?

Rusko neuznává žádná pravidla kromě síly. Putin sám říká, že ve světě existují pouze impéria a kolonie. Buď budete dostatečně silní, nebo vás čeká osud kolonie. A to, co jsme v posledních týdnech opakovaně slyšeli a co dramaticky mění dosavadní vojenské rovnice, jsou prohlášení ze strany nejmocnějšího hráče uvnitř Severoatlantické aliance, Spojených států, jejichž prezident ve svém projevu v Davosu vysvětloval, že pokud USA nebudou vlastnit Grónsko, nebudou ho bránit. Základní myšlenkou NATO samozřejmě je, že se spojenci zavazují ke vzájemné obraně teritoria všech jeho členů. Spojené státy nevlastní Finsko, Estonsko, Slovensko nebo Německo, ale ty země dosud vycházely z předpokladu, že stejně jako by ony samy bránily jedna druhou, přispěchala by jim na pomoc i Amerika. Na to už se ale spolehnout nemůžeme.

A tak se vraťme k pobaltským zemím. Ty si své armády zachovaly, Finsko nikdy nezrušilo brannou povinnost. Připravují se na to, že se budou bránit. Ale za situace, kdy se nemůžeme spoléhat na Spojené státy, co lze považovat za dostatečnou záruku odstrašení případného ruského útoku na území členského státu EU? A tady máme na jedné straně co do činění s plánováním ve smyslu operačních plánů, zdrojů, protivzdušné obrany a také civilní obrany, aby naše demokracie nešlo vydírat, ale zároveň – a to je skoro stejně důležité – do toho musíme zahrnout připravenost obyvatelstva, celkovou kulturu obranyschopnosti našich zemí.

Je například Německo, německé obyvatelstvo, připravené jít bránit Litvu? A to není abstraktní otázka, protože má brzy dojít k vyslání pětitisícového kontingentu, celé jedné brigády německých vojáků do Litvy na hranice s Běloruskem, nedaleko Kaliningradu. A to, čeho se obávám, když naslouchám vojenským expertům, je, že v tuto chvíli není evropská odstrašovací schopnost dostatečně silná, aby to možnost útoku proti Evropě zcela vyloučilo. Což je samozřejmě ten hlavní cíl celého odstrašování – že disponujete takovou silou a vyzařujete takové odhodlání ji použít, že k útoku nepřítele nikdy nedojde. Právě taková odstrašovací schopnost je ten způsob, jak si udržet mír.

Evropa je ze strany současné americké administrativy vykreslována jako kontinent v hlubokém civilizačním úpadku. Jak férové takové hodnocení podle vás je?

Myslím, že to je čirá propaganda. Vždyť se podívejte na Estonsko, Litvu, Polsko, podívejte se na Rumunsko. Kdy byly tyhle země ve svých dějinách tak bohaté, demokraticky stabilní, a dokonce i bezpečné, jako jsou dnes? Polská ekonomika je dneska evropským tygrem, začíná dohánět tu britskou. Rumunsko se za posledních 25 let fantasticky rozvinulo. A pak jsou tu další, menší evropské demokracie. Když se podíváte na všechny indexy kvality života nebo inovativnosti, najdete v čele evropské země. Když se podíváte na hodnocení nejšťastnějších zemí světa, vždycky tam spolu soupeří Finsko a Dánsko nebo Švédsko a Island.

Jistě, Evropa má problémy, Německo řeší problémy se svým automobilovým průmyslem, je tu řada otázek spojených s masovým pohybem uprchlíků v důsledku válek na zápraží Evropy v posledních deseti letech. Jsou tu demografické výzvy, ale ty mnohem tvrději dopadají na Čínu než na Evropu. Pak je tu otázka obrany. To jsou všechno reálné výzvy, ale nikdy dřív jsme tu neměli tolik demokratických, prosperujících zemí působících společně na jednom z největších trhů světa, pod vládou práva, s nízkou mírou kriminality a násilného zločinu, jako máme teď.

Takže vydávat to, čeho se nám podařilo dosáhnout v posledních 30 letech ve střední Evropě a v posledních 70 letech v západní Evropě, za příběh úpadku není nic než propaganda ze strany těch, kteří mají autokratické vize a chtějí odstranit demokracii. Když to porovnáte s mírou vražd ve Spojených státech a Rusku, s demografickými problémy v Číně a dalších asijských zemích nebo i s tím, jak vypadá běžný život na většině míst světa, je bizarní uvažovat o Evropě v daný moment v roce 2026 jako o kontinentu v úpadku.

Kanadský premiér Mark Carney nedávno v Davosu okořenil svůj projev citáty Václava Havla. I vy českého exprezidenta ve své knize citujete. Chybí nám lidé jako Havel? A chybí nám velké, sjednocující myšlenky, velká vyprávění o Evropě?

Víte, generace heroických disidentů 70. a 80. let – Havel, Sacharov, Michnik – byla samozřejmě reakcí na utlačovatelské režimy. Takže dnes v Německu nemáme Havla a nevyprodukujeme Havla ani v dnešním Česku, protože dnes, naštěstí, nepotřebujeme lidi s odvahou jít do vězení a stát se politickými vězni. Stále máme Havly v dnešním Rusku, kde lidé riskují životy.

Ale Havlovy myšlenky zůstávají stále stejně platné. A jeho klíčová myšlenka, jeho klíčové zjištění, ke kterému dospěl v roce 1991 – dříve než takřka všichni politici západní Evropy –, spočívá v tom, že evropské instituce a NATO, Evropská unie a NATO, jsou zásadní zejména pro malé státy. V Evropě je 50 zemí a 33 z těchto 50 má deset milionů obyvatel a méně. Jsou to tedy malé země. A malé země, které jsou bohaté a demokratické, budou bezpečné jen za předpokladu, že budou držet spolu. A Havel tohle věděl. Řekl, že alternativou k rozšiřování institucí je válka. Říkal to v době, kdy probíhala válka na Balkáně, kdy Evropané a Němci nebyli nakloněni rozšiřování, zvětšování NATO, kdy nebyli nakloněni ani rozšiřování Evropské unie. Až do poloviny 90. let rozšiřování zastavili. Trvalo dlouho, než se tento přístup změnil. Nakonec ale Havlova vize prokázala svou pravdivost.

Kam se Evropská unie rozšířila, kam se rozšířilo NATO, tam se také rozšířila zóna demokratického míru. To je lekce, kterou dnes potřebujeme slyšet. A pokud to vztáhneme na Ukrajinu, zcela největší chybou – geostrategickou chybou s děsivými následky –, kterou udělali lídři evropských demokracií v posledních 30 nebo 20 letech, bylo zavřít dveře Ukrajině v letech 2005 a 2015. Měli jsme s Ukrajinou nakládat tak, jak jsme nakládali s Rumunskem, Lotyšskem, Polskem nebo Bulharskem, kterým jsme dali možnost vstoupit do Evropské unie, pakliže splnily potřebné podmínky. Jsem si jist, že by to Ukrajina udělala také, pokud by před ní bylo lákadlo členství…

Místo toho jsme ji udržovali mimo tyto instituce. A výsledkem je největší uprchlická vlna v Evropě od 40. let, největší válka a nejistota pro každého. A Havel to viděl. Mluvil o návratu Ukrajiny do Evropy už v roce 2004. A myslím, že to je přesně ten vzkaz, kterému i dnes musíme naslouchat.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč Gerald Knaus nechce strkat italskou premiérku Giorgiu Meloniovou nebo francouzskou političku Marine Le Penovou do jednoho pytle s Alternativou pro Německo (AfD) a proč tuto stranu považuje za obrovskou vnitřní hrozbu pro EU. Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.