Hlavní obsah

V otroctví žijí miliony lidí. Děje se to všem na očích

Foto: Profimedia.cz

V bohatých státech máme pocit, že u nás se něco takového dít nemůže. Že se to stává jen v Thajsku nebo v Africe, říká odborník.

Reklama

16. 12. 2021 12:00
Článek

Moderní otroctví je všudypřítomné. Dotýká se všech zemí světa a děje se i přímo před našima očima. „Může jít o pracovníky v britské automyčce, sexuální pracovnice v Thajsku i celé indické vesnice,“ říká odborník Kevin Bales.

„Otroctví je prostě otroctví. Stále jde o absolutní kontrolu jednoho člověka nad druhým. Základní definice, jež se používá v organizacích bojujících proti modernímu otroctví, se točí kolem myšlenky vlastnictví člověka. Že se s lidmi v takové situaci jedná, jako kdyby byli majetek. A že když si o někom myslíte, že je majetkem, můžete si ho koupit, prodat ho, půjčovat i pronajímat. I zničit ho, pokud chcete,“ říká na úvod v Checkpointu profesor Kevin Bales, světově uznávaný odborník z Nottinghamské univerzity.

V otroctví žijí podle odhadů desítky milionů lidí – forem existuje spousta. Může jít o sexuální otroctví, ale i nucenou práci. V podcastu Bales zmiňuje poměry, jež v současnosti panují v zemích Perského zálivu. Třeba v Kataru, kde pod rukama otroků vyrostl velkolepý fotbalový stadion, i v Dubaji, turistické destinaci ve Spojených arabských emirátech.

Právě o situaci v Kataru se zajímají neziskové organizace i média čím dál víc kvůli nadcházejícímu fotbalovému mistrovství světa. „Do Kataru otroky nepašují, oni jsou tam přilákáni příslibem práce. Někteří pak skutečně dostanou pracovní pozici, za niž mají zaplaceno, a tolik netrpí. Jiné ale šoupnou někam, kde v tom horku nemají ani klimatizaci, dostávají málo jídla a je s nimi zacházeno s šílenou brutalitou a nezájmem,“ popisuje Bales.

Podle katarských zákonů jde ale o legální proces. „Musím říct, že ta představa, že z obchodu s ropou získává Katar obrovské peníze a platí třeba špičkovým fotbalistům, to je prostě podle mě urážka zbytku světa. Aby takhle příšerně a s takovou nestydatostí jednal s dělníky, kteří staví třeba místo, kde si pak lidé užijí fotbalový zápas, to je pro mě šok,“ přiznává profesor původem ze Spojených států.

Foto: Profimedia.cz

Stadion s názvem Lusail Iconic Stadium byl dokončen letos na jaře. Pojme osmdesát tisíc lidí.

Dubaj je zase v bohatších státech známá jako oblíbená turistická destinace plná luxusu a výstředností, třeba umělých ostrovů ve tvaru palem. Nicméně míří sem i lidé z chudých států jižní a jihovýchodní Asie – za prací. Podle Balese se tedy může stát, že turistu bude obsluhovat člověk žijící v otroctví:

„A pokud ne přímo, bude sloužit těm, kteří obsluhují turisty. Třeba rodinám hotelových manažerů – takové mají často sluhy, nad nimiž mají plnou kontrolu a kteří u nich skončili v otroctví. Ve státech Perského zálivu se tohle děje za bílého dne, všem na očích. Je to totiž tak nějak napůl legální – tamní zákony ve skutečnosti vytváří prostor pro to, aby se legislativa dala ignorovat, když už nad někým máte moc.“

„Máme pocit, že u nás se to dít nemůže“

Kevin Bales otázce novodobého otroctví věnoval celou svou kariéru. Pomáhal například založit organizace Free the Slaves (Osvoboďte otroky), která, jak zmiňuje v Checkpointu, pomáhá zotročeným lidem ke svobodě. Nyní působí ve výzkumné laboratoři Rights Lab, jež funguje při Nottinghamské univerzitě a zaměřuje se na lidská práva a moderní otroctví. V instituci se věnují jeho projevům po celém světě. I ve Velké Británii:

„Před pár lety došlo k odhalení, že ve spoustě ručních automyček, kde vám auto umyje a vyleští člověk, pracují lidé v otroctví. Jeden z mých kolegů z Rights Lab si toho všiml a pak se pustil do poměrně zajímavé analýzy toho, kolik si takoví pracovníci mytím aut vydělají. Že to může být třeba čtvrt libry za jedno auto. Zejména v bohatých státech, což se vztahuje i na Českou republiku, přitom máme pocit, že u nás se něco takového dít nemůže. Že se to stává jen v Thajsku nebo v Africe.“

Odborník o tématu napsal také knihu Disposable People (Lidé na jedno použití) – v rámci výzkumu vyjel se svou kolegyní, profesorkou thajštiny a thajské literatury, právě do Thajska.

„Někdo se za nás musel zaručit, když jsme šli do nevěstinců v zemědělských oblastech, o nichž jsme věděli, že jsou plné zotročených lidí. Chovali jsme se tak, aby si mysleli, že jsme nějaký výstřední pár Evropanů, kteří si chtějí vzít na odpoledne holky k sobě na hotel. Umožnilo nám to pak dostat ty dívky mimo nevěstinec a promluvit si s nimi,“ vypráví Bales.

Zpovídané dívky chtěly často navštívit ještě před společným jídlem chrám. To aby se pomodlily za to, aby neonemocněly HIV. „Příběhy, které nám pak u jídla vyprávěly, byly příšerné. Mluvily o otrokyních, které byly za trest střeleny do obličeje a pak umíraly přímo vedle ostatních dívek. O tom, že je třeba osmkrát denně znásilňovali. O zmizeních, bití, zlomeninách… o opravdu děsivém mučení, jemuž v otroctví čelily,“ říká v podcastu Američan.

Jak se desítkám indických vesnic podařilo osvobodit? Jaká je situace v Evropě? A proč vlády jednají v otázce otroctví vždy až jako poslední? Celý podcast Checkpoint si pusťte v přehrávači v úvodu článku.

Checkpoint

O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H) a jejími kolegy ze zahraniční redakce.

Poslouchejte každý čtvrtek na Podcasty.cz, na Seznam Zprávách a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na audio@sz.cz.

O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #CheckpointSZ.

Oprava: V textu bylo mylně uvedeno, že je Kevin Bales Brit. Ve Velké Británii odborník žije a vyučuje, nicméně je původem ze Spojených států.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované