Článek
Jako světová špička ve svém oboru plní Ivo Kahánek sály po celém světě, sbírá ocenění, pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. 23. června ale usedne do křesla ředitele Pražské konzervatoře a koncertování výrazně omezí.
Ivo Kahánek, špičkový český klavírista, se rozhodl dát přednost práci pedagoga a manažera před skvěle rozjetou dráhou koncertního umělce. Sám ví, jak důležité je pro mladé talenty studium na konzervatoři. Kariéra hudebníků se dnes podle jeho zkušeností rozjíždí, podobně jako třeba u sportovců, daleko dříve.
„V mojí generaci jezdili na velké soutěže a získávali vavříny a ostruhy umělci ve věku pětadvaceti, třiceti let. Dnes se to děje třeba v sedmnácti, osmnácti, a to je věk konzervatoře. Pokud mladým nedáme směr v tomto věku, pokud nebudou mít špičkové vedení a špičkovou komplexní přípravu, pravděpodobně jim ujede vlak,“ říká budoucí ředitel Pražské konzervatoře v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Ivo Kahánek - jeden z nejuznávanější českých hudebníků, který má na svém kontě vítězství na Pražském jaru, vystoupení s Berlínskou filharmonií či hudební ocenění BBC - se funkce ředitele Pražské konzervatoře ujme i přesto, že v konkursu na tuto funkci neskončil na prvním místě. To patřilo Veronice Höslové, která školu dosud vede, pražští radní se ale rozhodli jinak. Ivo Kahánek tuto situaci nechce příliš komentovat, ale připouští, že dosavadní komunikace úředníků a vedení školy nebyla šťastná.
„Chci situaci ve škole především zklidnit, rozhodně nemám v plánu žádné velké personální bouře. Budu se snažit ostatní přesvědčit, že původní účel školy je, abychom tam vzdělávali studenty, a že politiky a zákulisních vztahů už bylo dost.“
Kahánek do křesla ředitele usedne v pondělí 23. června a už teď ví, že si bude muset natvrdo říct, co ze své hudební kariéry zachová a co odstřihne. I když má jisté manažerské zkušenosti, povede teď instituci s dvěma stovkami zaměstnanců a pětistovkou studentů.
„Je jasné, že hrát osmdesát, devadesát koncertů ročně, k tomu poměrně dost učit, pořádat mistrovské kurzy u nás i v cizině, není slučitelné s touto pozicí. Úplně přestat hrát nechci a asi by to nebylo dobře. Protože jedna z věcí, kterou mohu konzervatoři přinést, je to, že jsem ve styku s živým uměním, že jsem na pódiu, že jsem na něm i v zahraničí a že mám díky tomu kontakty, které mohu pro školu využít. Na druhou stranu tak dvě třetiny koncertů musí jít v tuto chvíli pryč,“ přiznává klavírní mistr.
Dvoumetrový blondýn v Japonsku boduje
Ivo Kahánek koncertuje po celém světě, velmi populární je například v Japonsku. Zrovna v téhle zemi, jejíž obyvatelé jsou známí coby milovníci a znalci vážné hudby, by koncerty škrtal jen nerad.
„Japonsko je fascinující země. Nemohu říct, že bych se tam přestěhoval, v lecčems je tam život docela těžký, například jejich pracovní morálka je pověstná. Ale ta země má speciálně pro Středoevropana určité kouzlo, patří k němu třeba veliká, kultivující sebedisciplina, ne taková ta zaťatá a jenom tupá,“ popisuje hudebník své poznatky.
Ivo Kahánek a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
Jako umělec oceňuje také místní smysl pro detail a vkus. „U nás, když jdete na pouť nebo na lidovou veselici, tak tam vidíte spoustu tretek, suvenýrů. Když přijdete třeba do Kjóta, což je jedno z nejvýstavnějších japonských měst se spoustou starých chrámů, uvidíte uličky naplněné stánky se suvenýry, ale ty jsou udělané do tak neuvěřitelně filigránských detailů, že trošku hraničí se skutečným uměním. A to si myslím, že je charakteristika japonské filozofie života - oni se snaží neustále se zlepšovat, krůček za krůčkem, nedělají revoluční změny, ale pořád směřují k jakési dokonalosti. To se hodně propisuje do tamější atmosféry.“
Pro dva metry vysokého světlovlasého Kahánka je Japonsko výjimečné i díky reakcím místních fanynek. Jejich hodnocení umělcova vzhledu občas převažuje nad hodnocením jeho hudební produkce, ale tuhle okolnost prý bere s humorem.
Živit se hrou na klavír? Jen pro pár vyvolených
Právě „Kahánkův“ nástroj je v Japonsku, ale obecně v Asii, mimořádně populární a umělci z východu v klavírních soutěžích válcují zbytek světa, hraní se věnují od nejútlejšího věku.
„Děti z Koreje, Číny, Japonska jsou na neuvěřitelné technické úrovni. Pokud na tento fakt nebudeme reagovat, za pár let zmizíme z pódií,“ varuje Kahánek.
Zájem o hru na klavír podle něj neupadá ani u nás, ale jen pár skutečných talentů se hraním a koncertováním uživí. Podle Iva Kahánka to dokážou jen asi dva mladí umělci za generaci: „Dalších pár se bude zabývat tím, že budou doprovázet, hrát v komorních souborech, ale drtivá většina z nich bude učit. Klavír má tu nevýhodu, že to není kmenový orchestrální nástroj. Když se houslistovi nepodaří sólová kariéra, pořád může hrát v kvartetu, může se stát koncertním mistrem orchestru nebo jen v orchestru hrát, možností aktivně hrát je víc. Ale u klavíru je to docela kruté.“
Proč si v dětství připadal jako šplhoun Bohoušek? Proč je oddaným fanouškem Baníku Ostrava a proč má rád ticho a nekonečné seriály?
Rozhovor s Ivo Kahánkem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.
