Z Telče do Carnegie Hall. Ve škole jsem byl mimozemšťan, říká Jan Smigmator

Miluje swing, staré mikrofony a příběhy legend, které formovaly světovou hudbu. A i díky své vášni, kterou mu mnozí jako zdroj živobytí rozmlouvali, se propracoval na kurzy k americké jazzové legendě a do slavné koncertní síně.

„Byl to vlastně nereálný sen, ale zároveň je to sen každého zpěváka, který se zabývá klasickou muzikou, jazzem, prostě takovými žánry, které do tohoto svatostánku patří. Dneska už je to součást mého uměleckého životopisu. Odškrtnuto, jdeme dál,“ směje se swingový zpěvák Jan Smigmator, když v rozhovoru pro Galerii osobností vzpomíná na svůj koncert v Carnegie Hall v dubnu 2023.

„Cítil jsem obrovskou zodpovědnost a taky čistou radost. To když jsem procházel vrátnicí a sednul jsem si do šatny na židli, na které, předpokládám, seděla i Ella Fitzgerald nebo Leonard Bernstein. A ve chvíli, kdy jsem měl za zády kapelu, půjčenou od Tonyho Bennetta, byla ta radost snad ještě stonásobně vyšší.“

Kudy vedla cesta z Telče, kde se jako malý kluk zamiloval do swingové a jazzové hudby, až na velká jeviště? Co v moderní době tato muzika posluchačům nabízí? Jaké cenné rady dostal při osobních lekcích od americké jazzové legendy Marilyn Maye a co mu v jeho začátcích doporučil Karel Gott?

Rozhovor s Janem Smigmatorem, který dal během studia na Pražské konzervatoři přednost zpívání s jazzovými kapelami v pražských hospodách před nabídkami na účinkování v muzikálech, si můžete poslechnou v audio a videoverzi - odkaz je nahoře v článku. Dál pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Smigmatore, jak se v dnešní zrychlené době cítí člověk, který je na prahu čtyřicítky a zároveň je vyznavačem retro světa?

Já si myslím, že je to čím dál víc ‚cool‘.

Je ‚cool‘ být zpomalený?

Nevím, jestli zpomalený, ale když se člověk zabývá tím, co bylo tenkrát, a vysílá to do dnešní doby, je to docela zajímavé. Když si odmyslíme ten ‚obal‘, smoking a uvázaný motýlek, psí dečky a tyto věci, které si třeba starší generace s pojmem swing nebo tradiční jazz spojí, tak ta muzika může být hrozně cool.

Vím, že o vaše koncerty je čím dál větší zájem. Z těch menších sálů jako je třeba Malostranská beseda se vydáváte i do koncertních síní typu Obecním dům. Tam budete mít zanedlouho vánoční koncert. O čem to svědčí?

O tom, že lidi chtějí poslouchat kvalitní muziku, chtějí se zastavit, užít si momentální okamžik. Na mé koncerty chodí celé generace, celé rodiny. Přijde babička, vezme dceru a ta bere svoji dceru, všichni se spojí dohromady. Není to ta ‚stará muzika‘, ale může to být dokonalá mezigenerační spojka. Mám pocit, že to vídám z pódia v hledišti čím dál častěji.

Nabízí swing něco zpomalujícícho, nebo přímo léčivého pro dnešní chaotickou dobu?

Rozhodně ano. Jestli je nějaká muzika stoprocentně léčivá, tak je to swing. Je hrozně hezké vzít si v dnešní době vinylovou desku, položit si ji na gramofon a od začátku do konce si ji poslechnout. Žádné přeskakování na Spotify, kde jsou vygenerované playlisty a algoritmus vám nabízí muziku, kterou ani nechcete poslouchat, ale jste líný ji přecvaknout na něco dalšího. Gramofon a vinyl vám umožní se zastavit, vypnout sociální sítě a odpojit se od aktuálního světa, zamyslet se a užít si ten okamžik.

Ještě než se víc zapovídáme, pojďme na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás na padne, když řeknu – Telč?

To je moje srdce. Místo, na které budu vzpomínat celý život. Kdykoliv se do Telče vrátím, obzvlášť na náměstí, kde jsem měl možnost žít od necelého roku do deseti let, tak mě vždycky přepadne nostalgie a říkám si, že až budu mít volných několik milionů, do některého z těch krásných renesančních baráků se vrátím a otevřu si tam jazz klub. Možná je to sen z kategorie nereálných, ale kdo ví. Třeba se to jednou stane.

Další otázka - český Sinatra?

Skvělá marketingová nálepka, kterou se snažili nalepit před lety mému velkému vzoru, Laďovi Kerndlovi, brněnskému swingovému bardovi, a tomu to perfektně fungovalo. On byl tenkrát v podstatě jediný český zpěvák, který anglicky zpíval sinatrovský repertoár. Postupem let, když jsem se do toho obul já, přelepili to na mě. Myslím, že už jsem dobojoval, že už nemusím nikomu vysvětloval, že nejsem český Frank Sinatra, že je jen jednou z mých inspirací a vzorů, ale rozhodně jsem vždy zpíval po svém a nikdy by mě nenapadlo Sinatru kopírovat.

Karel Gott?

Člověk, kterého jsem neskutečně obdivoval, i když paradoxně až v pozdějších letech. Jako malého kluka mě nebavilo poslouchat jeho písničky. Postupem let jsem se dozvěděl, že Karel začínal se swingem a měl za sebou bing bandy, všechny ty veliké kapely, včetně Felixe Slováčka. Vyšel ze stejných hudebních zdrojů, měl stejné pěvecké vzory jako já. Když jsme se svého času potkávali v Českém rozhlase, kde jsme oba vysílali hudební pořady, řekl bych, že jsme si k sobě našli cestu i jako přátelé. Ten vztah byl hrozně hezký a pro mě obohacující.

Prý byl vaším velkým fanouškem. Chodil na vaše koncerty…

Jestli byl fanoušek, nemůžu úplně tvrdit, ale na mé koncerty chodil a občas mě pozval jako hosta svého koncertu. Ta náklonnost byla celkem patrná.

Carnegie Hall?

To byl svého času možná úplně stejně nereálný sen jako pořídit si dům na náměstí v Telči, ale zároveň sen každého muzikanta, zpěváka, který se zabývá klasickou muzikou, jazzem, prostě takovými žánry, které do tohoto svatostánku patří. Dneska je to součást mého uměleckého životopisu. Odškrtnuto, jdeme dál. (směje se)

Jaká emoce z toho ve vás zůstala? Strach, pochybnost nebo naopak čistá radost z vystoupení?

V první řadě to byla obrovská zodpovědnost a čistá radost se konala snad každý okamžik, kdy jsem procházel vrátnicí a kdy jsem si sednul do šatny na židli, na které, předpokládám, seděl i Tony Bennett nebo Ella Fitzgerald nebo Leonard Bernstein. A ve chvíli, kdy jsem měl za zády kapelu půjčenou od Tonyho Bennetta, byla ta radost snad ještě stonásobně vyšší.

Další otázka – Mydlář? Co mi povíte k tomuto jménu?

My jsme to v rodině měli v tomto směru trošku složitější. Díky tátovi, který se před mnoha lety vrhnul do rodinné genealogie, jsem se dozvěděl o vzdálené propojce s Mydlářem, pražským katem. Člověkem, který pocházel z Chrudimi. A zjistili jsme, že telčská větev s tou chrudimskou byla provázaná a byli jsme z jednoho hnízda. Mydlář je latinsky Smigmarius. Jeden z našich prapředků si nechal přeložit své česky znějící jméno do latiny a takto vzniklo moje exoticky znějící jméno.

Které původně znělo Šmikmátor.

Původně zní Smigmator, pak se různě překrucovalo do podoby Šmikmátor a já jsem se vrátil k původní variantě. A moji synové už se takto narodili.

Pane Smigmatore, když se člověk jako vy ve svých deseti letech zamiluje do jazzu a swingu, pak vstoupí na Pražskou konzervatoř, kde se jeho vášeň rozjede a projeví naplno, jak to přijímají vrstevníci?

Myslím, že na základce jsem byl pro spolužáky absolutní mimozemšťan, protože o jazzu nikdo neslyšel. Spolužáci věděli, že můj táta pořádá jazzový festival na hradu Roštejně nedaleko Telče, ale všichni poslouchali, já nevím, nějaké Backstreet Boys nebo Lunetic…

To vás míjelo?

To mě míjelo. Věděl jsem, že to existuje, protože když jsem se nedopatřením podíval na Medúzu nebo na Eso, tak jsem říkal: To je zajímavé, jiná muzika, než kterou poslouchám já.

Ve své textu ke slavné Sinatrově písni My Way, který jste nazval Za svým snem jít, zpíváte mimo jiné: „Překroč svůj stín. Jdi dál a dál. Řekou svou pluj. Blízko je břeh. Blíží se cíl, to dobře víš. Tentam je splín, tak neváhej…“ Byl na té vaší cestě nějaký splín?

Myslím si, že mnohokrát. Vždycky mě hrozně mrzelo, když mi někdo vymlouval moje sny a tu mou cestu, kterou jsem si zvolil. Na začátku to byla určitě částečně i rodina. Ne přímo táta a máma, ti mě vždy podporovali. Táta tomu opravdu obětoval spoustu času, věnoval se svému synovi, který chce jít svou cestou.

Proč vám to vymlouvali?

Že to je hudba, kterou se neuživím. Nebo vůbec že se hudbou neuživím. To jsem slýchával. Ale já nikdy nepřipustil, že bych dělal něco jiného. Hodně jsem kreslil, byl jsem i výtvarně poznamenán, což je taky od mého táty, který je vystudovaný sochař. Chodil jsem do výtvarky, pořád jsem kreslil nějaké cirkusy, klauny, akrobaty, koně na zadních… Ale když přišlo rozhodování, jestli jít na výtvarnou školu, nebo na konzervatoř, jednoznačně zvítězila konzervatoř. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se tam na první dobrou dostal.

A dneska už víte, že všichni ti, co vás odrazovali, se pletli: vyšlo to a hudbou se živíte.

Živím a živím své děti a můžu si koupit dobré víno. (směje se)

V té písni Za svým snem jít je i verš „Blíží se cíl, to dobře víš.“ Byl tím vaším cílem koncert v Carnegie Hall? Ten už jste zdolal (duben 2023, pozn. red.).

Na začátku bylo cílem dělat muziku, kterou miluju. Bez kompromisů. V průběhu konzervatoře jsem dostal nějaká lana do muzikálu - zpíval jsem v muzikálu Golem od Karla Svobody, potom ještě v muzikál Jack Rozparovač, který napsal Vašo Patejdl. Byla to skvělá zkušenost, bylo skvělé potkávat muzikanty, zpěváky a herce, které jsem znal jen z médií… Naučilo mě to spoustu věcí, ale věděl jsem, že se nechci převlékat do kostýmů, hrát někoho jiného. Chci být na podiu sám za sebe a zpívat, co je mému srdci nejbližší. Proto jsem pak další nabídky do muzikálů nepřijal a radši se rozhodl, že se budu protloukat jazzovými kluby i s tou nejistou budoucností a nejistou obživou. Ale vše se celkem dařilo.

A zpíval jste v klubech v Česku a pak se otevřela i cesta do Ameriky. Co bylo tím impulsem, který vám umožnil proniknout do země, kde je swing doma?

Myslím, že vše bylo naprosto přirozené a nikde jsem nemusel moc extra tlačit na pilu. Vždycky jsem věděl, že tu muziku chci dělat na nejvyšší možné úrovni, jak to u nás jde. A že pokud se chci někam posouvat, tak musím nasávat inspiraci přímo od lidí, kteří jsou u zdroje. Věděl jsem, že chci spolupracovat s lidmi z Ameriky, z Velké Británie, s lidmi, kteří mají tu muziku zakořeněnou ve své DNA. Jednoho dne jsem oslovil Mitche Winehouse, otce Amy Winehouse. S tím jsme absolvovali nějaké koncerty tady v České republice.

To je tak jednoduché ho oslovit?

Vlastně ano. Napíšete jeho managementu a ve chvíli, kdy je to pro něj zajímavé, zareaguje pozitivně. A to se stalo. Odpověděl, že ano, že by určitě rád spolupráci navázal, ale že mě předtím chce osobně poznat, jestli bych za ním přiletěl do Londýna. Tak jsme se potkali u něj v kanceláři, řekli jsme si pár vět a bylo jasné, že jsme na stejné vlně, že milujeme stejnou muziku, že zpíváme stejnou muziku a nemusíme nic moc zkoušet - a můžeme spolu odzpívat koncert. Když přiletěl do Prahy, odehráli jsme spolu dva koncerty v Lucerně, jeden ve Foru Karlín. Další rok jsme spolu natočili album věnované hudbě George Gershwina, zase jsme absolvovali nějaké koncerty.

On mě pozval do Londýna, kde jsme zpívali v jazz klubu Pizza Express v Soho. Pak přišla pozvánka, jestli bych s ním nejel zpívat do New Yorku na benefiční koncert na podporu Nadace Amy Winehouse. A já se díky Mitchi Winehousovi poprvé podíval do New Yorku a uvědomil si, že to je místo, které nutně potřebuji k životu. A že se Ameriky už nevzdám.

Swingová hudba, to jsou především světové proslulé standardy, které se zpívají po dlouhá desetiletí. Co ale musí udělat člověk pro to, aby se prosadil? Aby se taky zbavil nálepky, odkazující na to, že jste „kopií Sinatry“ a aby se prosadil sám za sebe, s vlastní identitou – jako Jan Smigmator?

Zpočátku byl pro mě ten žánr a velký americký zpěvník do jisté míry úžasnou berličkou k tomu, abych měl práci.

Že to lidi poslouchají a mají to rádi?

Ano. A na základě této muziky jsem měl možnost se tím už jako student konzervatoře poměrně dobře živit. Veškerý svůj volný čas jsem investoval do toho, že jsem poslouchal muziku, učil jsem se texty, přepisoval si je, jak to bylo možné, tak jsem si je stahoval z internetu, chodil jsem si půjčovat noty. Budoval jsem si repertoár. To byla moje obrovská výhoda. Mohl jsem přijít do jakékoliv hospody, kde hrála jazzová kapela, a byl jsem schopen zpívat čtyři hodiny bez toho, aniž bych něco četl z papíru.

Chodil jste do těch hospod?

Chodil. A chodil jsem tam zpíva zadarmo. Někde jsem se možná trochu vnutil těm kapelám a oni najednou viděli, že umím padesát písniček. Tak se najednou stalo, že mě začali do těch hospod volat. Měl jsem pravidelný kšeft na Václaváku v restauraci U svatého Václava, což byla taková turistická hospoda. Hrál tam jazzový kvartet se zpěvákem - a to jsem byl já.

To je tak někdy před dvaceti lety? Když jste studoval konzervatoř?

Jo, to už třeba dvaadvacet let.

S Karlem Gottem jste se tedy nejspíš potkal o něco později. Dostal jste od něj nějakou užitečnou radu?

Dostal jsem hrozně vtipnou radu. Před mnoha lety mě vzal jednou Felix Slováček na Žofín, jmenovalo se to Ples Slavíků. Potkal jsem se tam u stolu s jedním z těch původních zpěváků swingové muziky, Richardem Adamem. Ten se s Karlem Gottem dobře znal a ten nás dal dohromady. Říkal: „Karle, řekni tady Honzíkovi nějakou radu do života.“ Karel viděl moje vystoupení s Felixem, s jeho big bandem, tak se na mě podíval a říkal: „Prosím tě, udělej něco s tím oblečením.“

Co jste měl na sobě?

Nějaké kalhoty, nějakou vestičku, asi motýla… Něco, co se Karlu Gottovi evidentně moc nelíbilo. Ale pak jsem si po mnoha letech říkal, že to tak vlastně byla možná jediná rada, kterou mi on mohl dát. Možná to bylo tak dobré, že řekl: Změň to oblečení a bude to dokonalé. (směje se)

Přečetl jsem si, že vám jistou radu dal i skladatel a textař Jaroslav Wykrent. Prý „stoprocentní propojení s publikem budete mít až tehdy, když budete mít vlastní písně.“ Platí tohle i ve swingu a jazzu, kde jsou posluchači zvyklí na to, co znají?

Tenkrát to setkání s Jaroslavem Wykrentem bylo hrozně emotivní. On byl tenkrát už hodně nemocný a trpěl šílenými bolestmi. Celý den jsme trávili v Ostravě na zkoušce, měli jsme spolu šatnu a povídali si o muzice. On mě chválil, jak zpívám ty swingovky a evergeeny a říkal: „Měj i nějakou svoji písničku. Sedni si a napiš něco.“ Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel a pak jsem napsal text na My Way. Jaroslav Wykrent byl rozhodně takovým nakopávačem, který mě popostrčil k vlastní tvorbě.

A je jazz a swing zpívaný v češtině pro publikum jiné? Reaguje jinak než na angličtinu?

Tato muzika byla vymyšlená v angličtině. Všichni textaři byli s těmi skladateli propojení. George Gerschwin psal nejčastěji se svým bratrem Irou. Jedno souvisí s druhým, melodie souvisí s textem. Myslím, že to swingové frázování mnohem líp funguje v angličtině.

Takže když si můžete vybrat?

Raději zpívám anglicky.

Přesto jste vydal i desku v češtině, Murphyho zákon.

Je to tak. Zpětně si říkám, jestli to bylo správné. Desku jsem dělal se stoprocentním přesvědčením, že to je to nejlepší, co můžu udělat, ale zpětně jsem se tou deskou utvrdil v tom, že angličtina je pro mě přirozenější. A víc spojená s  hudbou, kterou dělám.

Na Murphyho zákon jste zařadil i slavnou píseň Feeling Good s českým textem Ester Kočičkové a názvem Něco se valí. Prý až když jste ji natočil, tak jste se od Ester Kočičkové dozvěděl, o čem to bylo…

Ester se mě po nějaké době ptala: „Víš, o čem jsem psala tu písničku?“ Říkám: „Nevím, o čem? Já to chápu takto…“ Ona říká: „To je taky dobrý pohled na věc, ale bylo to o orgasmu.“ Já to zpíval o pokořování životních met a ubírání se k nějakým cílům. Ale ono asi opravdu všechno souvisí se vším. (směje se)

Pojďme zmínit ještě jednu osobnost – americkou jazzovou zpěvačku Marilyn Maye, osobní přítelkyni Elly Fitzgeraldové, která se znala s Frankem Sinatrou i Tony Bennettem. Vím, že jste u ní absolvoval kursy zpěvu a prezentace na pódiu. Co vám to dalo? Co byste bez ní neuměl?

Myslím, že mi ukázala správnou cestu, jak zacházet s písní. Jestli někdo tomu řemeslu opravdu rozumí, je to Marilyn Maye. Profesionálně zpívá od devíti let, dneska je jí 97, takže její kariéra trvá skoro devadesát let! Ona přesně ví, co si ta profese žádá. Nejdřív jsem absolvoval veřejnou master class, kdy se sešlo dvanáct zpěváků na celý den a Marilyn se každému věnovala 40 minut - a každému během té doby změnila život. I mně. A to i tím, kdy jsem měl možnost sledovat její práci i s dalšími zpěváky. Potom se to přehouplo k tomu, že mi nabídla, abych se stal jejím soukromým žákem. Učila mě tak intenzivně, že jsem se vrátil domů, měl jsem koncert a lidi, kteří na mě chodí dlouhé roky, říkali: „Co je jinak? Něco se změnilo? Je to všechno takové přirozenější, absolutně věříme tomu, co zpíváš. Jsi tam na tom pódiu takový sebejistý.“

A co se změnilo?

Oni tu změnu nedokázali pojmenovat, ale cítili to tak. Ty rady od Marilyn Maye byly zdánlivě triviální - nedržet mikrofon v jedné ruce, vzít si ho do druhé ruky, nikdy si na pódium nesednout na židli… Jednou Marilyn viděla nějakou moji fotku, kde sedím na scéně na barové židličce, a říka: „Můžeš mi to vysvětlit? Ty sedíš na židli? To už v životě nedělej. Viděl jsi mě někdy sedět na pódiu?“ Říkám: „Neviděl.“ „Tak to nedělej. Protože když si sedneš, tak spadne energie. A ten pád energie se podepíše i na pozornosti publika v sále, a to nesmíš dopustit. Ty lidi musíš chytit na začátku a pustit je, až ty budeš chtít - a to musí být na konci koncertu.“

Taky mi poradila věci typu: „Dívej se lidem do očí, když ji zpíváš.“ Ona přistupuje k  písničce, jako když vypráví příběh. A když někomu něco vyprávíte, tak se mu koukáte do očí - a tím pádem toho člověka nepustíte. To mi Marilyn kladla na srdce.

Vy jste zavíral oči?

Myslím, že jo. Spousta zpěváku zavírá oči.

Proč?

Myslím, že je hrozně těžké zpívat někomu love song do očí. Ale udržet oční kontakt je hrozně důležité. Když to děláte správně, ti lidi vám neuhnou. Když to děláte špatně, tak lidi uhnou pohledem, nevydrží se na vás koukat. Může jim to být nepříjemné, když vám to nevěří. Ale když vám věří, tak vás nepustí.

Proč ale někteří zpěváci oči zavírají?

Myslím, že se tím uzavírají do svého světa, bojí se toho kontaktu nebo zpívají víc pro sebe než pro publikum.

Mluvili jsme o tom, jak vás kdysi někteří lidé zrazovali od muziky, že se neuživíte a tak dál. To dneska dávno neplatí, vyprodáváte velké sály, nahráváte desky, koncertujete i v Americe… Co je na té dnešní realitě, kterou zažíváte, to nejtěžší?

Já nemám pocit, že to je těžké. Mám pocit, že to skvěle funguje a vždy si říkám, jak je úžasné, že zpěvák, který vůbec nefiguruje v anketách popularity, jako je Slavík, je schopen v podstatě lehce vyprodat dvanáct set míst v Obecním domě.

Ano, to je váš vánoční koncert.

Dvanáctého prosince, s mým big bandem. Je to můj koncert, není tam žádná berlička, jak se dostat k publiku přes nějaké pomůcky. Zkrátka bez toho mediální tlaku lidi chodí. To je na tom nádherné.

Kdyby vy jste měl dát dnes nějakou radu desetiletému klukovi, který by za vámi přišel s tím, že chce hrát swing a jazz a živit se tím… Co byste mu řekl?

Že ten nejdůležitější předpoklad, aby to mohl dělat, je to, že to chce dělat. To je to nejzásadnější: když to chcete, tak toho dosáhnete. Když se necháte zrazovat a když si necháváte házet klacky pod nohy, začnete ten svůj sen zpochybňovat, a to je pak špatně. Když tomu ale věříte a jste pro to zapálený a vaší motivací nejsou peníze a obrovská mediální sláva, je to ten ideální předpoklad k tomu to dělat a jednoho dne se tím živit. Myslím, že je hrozně důležité vysílat svoje nadšení na lidi kolem vás. A pak to funguje.

Kde se vidíte za dalších dvacet let? Ve svých šedesáti?

Částečně na scénách v České republice. Třeba v divadle v Ústí nad Labem, kde mám vyprodáno. Nebo v divadle v Havířově, i tam mám vyprodáno. Hrozně by mě bavilo, aby se vědělo, že Smigmator rovná se swing. A že se to rovná kvalitní muzice a dobrému zážitku a dobré atmosféře. A zároveň toto trošku přenést i do zahraničí. Rozhodně se víc rozkročit po světě. Myslím, že s touto muzikou je to možné. Je to mnohem jednodušší vyjíždět do světa s touto muzikou než s českou pop music, protože když zpíváte česky, tak vaše kariéra končí na Rozvadově a za Rozvadovem vás nezná nikdo. Ale když vás za Rozvadovem nebudou znát s jazzem, tak tam můžete zpívat, protože jsou jazzové festivaly a lidi chodí na určité žánry. A když přijede úspěšný zpěvák z České republiky zpívat do Mnichova nebo do Kodaně nebo do Paříže, tak pořád bude mít své publikum.

Přeju vám, ať tyto sny vyjdou. A děkuji vám za rozhovor.

Moc děkuji.