Hlavní obsah

Česko musí být křižovatkou Evropy. Ne kruhovým objezdem, kterým je dnes, říká podnikatel Martin Hausenblas

19. 10. 2019
Foto: Miloš Čermák , Seznam.cz

Rozhovor Miloše Čermáka s Martinem Hausenblasem o budoucnosti, rychlodráze i bláznivých nápadech, které se staly skutečností.

Vydělal peníze na prodeji reklamního textilu. Založil a spoluvlastní firmu, která denně prodá sto tisíc bavlněných triček v řadě evropských zemí. Založil a spoluvlastní také firmu Liftago, které se povedlo to, co předešlých dvacet let marně zkoušely armády úředníků: „umravnit” taxikářskou branži. Dnes je Martin Hausenblas mužem, který věří na „udržitelný kapitalismus” a usiluje o prosperitu pro své rodné Ústecko.

Článek

Když jste mi před nějakými sedmi lety líčil své vize o mobilitě a plány na založení Liftaga, v duchu jsem si říkal, že jste šílenec. Mnohé z toho, co jste však tehdy tvrdil, se dnes stává realitou. Berete to jako satisfakci?

Rozdíl mezi blázny a vizionáři není až tak velký. Ono se to v zásadě pozná až posléze. Když to, co předpovídají, se buď stane, anebo nestane. Blázni zůstanou blázny a vizionáři se usmívají: „Vždyť jsme to říkali!” Liftago je dnes stabilizovanou firmou a pomalu realizuje i další plány. Takže se spíš usmívám.

Jaký podíl v Liftagu máte?

Něco přes čtyřicet procent. My Liftago od začátku budovali jako technologii zaměřenou na samořiditelná auta. Ta tehdy neexistovala. Existoval svět taxíků, který měl spousty problémů a některé má dodnes. Ale minimálně v Praze jsme ten trh neuvěřitelně zkultivovali.

Když jste mi líčil své plány s Liftagem, nevsadil bych si na ně ani pětník. Ale Liftago je dnes stabilizované fungující firma.

To máte pravdu. Ale já si tehdy myslel, že to bude za půl roku hotové a že to bude stát dva milióny. Stálo to 250 miliónů a děláme to sedm let.

Jste už takzvaně v černých číslech?

Ještě „pálíme” peníze, ale plánovaně. Určitě neproděláváme tolik jako Uber. Jsme udržitelná firma.

Vy osobně si to jako investor můžete dovolit. Máte slepici, která vám takzvaně snáší zlatá vejce. Spoluvlastníte se společníkem firmu Adler, která je jedním z největších prodejců reklamního textilu v Evropě.

Letos máme dvacet let výročí od založení. Jak se tomu říká po dvaceti letech? Stříbrná svatba?

Začínali jsme s prodejem Herbalife

Nevím. Ale je to hezké výročí. Dvacet let je dlouho v soukromém životě i v byznyse. Musí to být vztah, ve kterém to dobře funguje.

Máte pravdu, že je to trochu jako manželství. V tom našem byznysovém vztahu to funguje možná tak dobře, protože já i můj společník jsme každý úplně jiný.

Jak jste se poznali?

Sedli jsme si vedle sebe na střední škole do lavice.

A po maturitě jste si řekli, že rozjedete byznys.

Oba jsme začínali s prodejem Herbalife a oba o všechno přišli. Tak jsme založili reklamní agenturu a podnikali spolu.

Prodáte denně 100 tisíc triček. Jste největší v Evropě?

Nevím.

V Česku?

To asi už dávno. V Ústí nad Labem máme centrum firmy, kde se řeší vše od vývoje až po obchodní procesy. Uvnitř naše firma mluví nějakými dvanácti jazyky. A v Ostravě máme logistický terminál, postavený na výsypce, který obsluhuje celou Evropu.

Kolik v něm je uskladněno triček?

Nějakých patnáct miliónů.

Foto: Miloš Čermák

Rozhovor Miloše Čermáka s Martinem Hausenblasem.

To je neuvěřitelné číslo. Za jak dlouho jste schopni je po Evropě rozdistribuovat?

Do osmi států přes noc. Když do pěti odpoledne uděláte objednávku, tak ráno budete mít tričko.

Takže kdybychom se domluvili, že zítra dostanou všichni lidi v Česku a na Slovensku tričko, tak to zvládnete?

Asi by to stoprocentně neklaplo. Ale ta trička tam máme. A ještě by zbyly asi dva milióny, kdyby si někdo spletl velikost.

Je těžké něco takového uřídit?

To tajemství není tak velké. Máme zásoby na jednom místě, máme velmi sofistikovanou logistiku a máme vysoce robotizovaný sklad, který nedělá chyby. Agentury si to objednávají, druhý den jim to přijde. Nebo pokud možno ani ne jim, ale do tiskárny, kde mají objednaný potisk. Zákazník pak dostane finální výrobek.

Jak to říkáte, to zní velmi jednoduše.

Co se mě týče, tak já už firmu osobně neřídím. Už asi jedenáct let. A jak rád říkám, od té doby se jí daří báječně. Rád firmy zakládám. Ale když to jde, tak sám sebe nahradím lepšími lidmi, a od té chvíle to funguje. Já nanejvýš určuju hodnoty, jaké ta firma má mít, a vizi, kam se ubírat. Když se mě lidi podobně jako vy ptají, kam se těch 100 tisíc triček každý den prodá, říkám upřímně: Nevím. Ti zákazníci to snad žerou.

Zmínil jste, že jste oba se společníkem každý jiný. Vysvětlil jste mi to tak, že on chce peníze vydělávat, zatímco vy těmi penězi vylepšovat svět. Vážně to jde dohromady?

Tam jsou dva tlaky, které musí být v rovnováze. Já jsem přesvědčený, že máme odpovědnost dělat něco pro planetu a naším cílem musí být udržitelnost. Můj společník říká, že naším cílem musí být peníze. Společně říkáme: naše cesty se rozchází, tam není průnik. Ale podotýkám, že bych byl nerad, aby to vypadalo, že se snad nemáme rádi. Opak je pravdou. Nebýt mého společníka, tak jsem už třikrát zkrachoval. Měli jsme hlubokou filosofickou diskusi, a nakonec se dohodli tak, že budeme udržitelně vydělávat peníze.

A to vám funguje?

Důkazem je například to, že teď před pár týdny se náš ostravský terminál stal energeticky soběstačný. Spustili jsme velkou fotovoltaickou elektrárnu na střeše i na boku budovy. Spotřebu jsme ze 100 procent pokryli sluníčkem.

K síti jste stále připojeni?

Když jsme elektrárnu spouštěli, tak jsme se v rámci slavnostního ceremoniálu odpojili. Což bylo vtipné. Většinou se při těchto příležitostech něco zapíná, ale my jsme to naopak vypnuli. Ale jinak k síti samozřejmě připojení zůstáváme. Jsou dny, kdy si z ní elektřinu bereme, a dny, kdy ji naopak dodáváme. A až se na konci roku udělá tlustá čára, měla by to být nula nebo dokonce lehce kladná bilance. A kdyby byl problém, můžeme v zásadě jet několik týdnů bez sítě.

Jsme robotizovaná firma

Doufejme, že problém tohoto typu v Česku nebude. Greta by z vás ale měla radost, co?

Asi jo. Kdyby to samé udělaly všechny firmy, ušetříme velké množství energie. Samozřejmě ne každý provoz může být soběstačný. Záleží na tom, jaké má nároky. Ale v principu je to jediný správný směr.

Podporuje tyhle aktivity stát? Měli jste na „odpojení” terminálu ministra?

Ano, byl tam ministr průmyslu Havlíček. Řekl jsem mu, že tady má průmysl 4.0 v praxi. Jsme vysoce robotizovaná firma, která nedělá chyby. Máme digitální model procesů a v reálném čase to probíhá bezchybně. Jsme firma, která neprodukuje odpady. A firma, která je energeticky soběstačná. A on řekl: vidíte, to jsou tři pilíře naší strategie. Proč to nedělá každý? Na to je jednoduchá odpověď. Hřbitovy jsou plné pionýrů. Ti, co jdou první, buď hrozně zbohatnou, anebo – a to je mnohem, mnohem pravděpodobnější – dřív zemřou. Být první je vysoce riziková aktivita. A my jsme řekli: pojďme otevřít dveře a dát na stůl čísla. Ať každý přijde a podívá se na to. Jeden člověk a jedna firma může změnit řadu firem. Mým cílem je inspirovat ostatní a jít příkladem.

Textilní průmysl globálně moc šetrný k přírodě není. I proto, že se výroba soustředí do zemí, kde ekologie nepatří mezi priority. Jak se vyrovnáváte se svými dodavateli z Číny a dalších zemí?

To funguje jednoduše. Nejdřív musíte zamést před vlastním prahem. A pak postupujete po malých krocích. První rok informujete partnery o tom, jak byste chtěli, aby to fungovalo. Druhý rok řeknete, že byste byli rádi, kdyby se stali z určitého procenta udržitelnými. Třeba zavedli čističku odpadních vod a podobně. Třetí rok řeknete, že firmy, které nemají dvacetiprocentní soběstačnost, nemůžou už bohužel dodávat. Další rok těm zbylým doporučíte, aby míru soběstačnosti zvedli na třicet procent. A tak dále, rok od roku utahujete šrouby. My jsme měli kdysi ve firmě jednoho manažera, který říkal, že dobrým slovem a namířenou pistolí dokážete víc než dobrým slovem. Já jsem sice pacifista, ale na tomhle něco bude. Naší namířenou pistolí jsou peníze, které necháváme našim dodavatelům vydělat.

Peníze jsou pistole?

Peníze jsou moc. Moc nad ostatními lidmi. A když je máte, tak záleží na vás, jak s nimi naložíte. Třeba vezmu tisícovku a řeknu: Miloši, natřete mi za tu tisícovku támhletu zeď.

Upřímně, za tisícovku se vám na to vykašlu.

No dobře, za pět tisíc. Taky ne? Prostě tu nabídku budu stále zvyšovat a někde bychom se sešli. Výsledek je ten, že vy nakonec uděláte i to, co nechcete. Za ty peníze. A když mám tuhle moc, tak musím cítit taky odpovědnost. Co s penězi udělám. Jak nastavím procesy ve firmě, aby byla prospěšná. Nejen mně, ale i zaměstnancům, zákazníkům a potenciálně všem.

Že je celý textilní průmysl do velké míry neekologický, vám nevadí?

Od začátku říkám: jestli s výrobou bavlněných produktů máme mít něco společného, tak musíme být nejekologičtější firma na světě. A čím větší budeme mít tržní podíl, tím větší úspory uděláme.

Má to i byznysovou logiku?

Dává! Vezmu jeden projekt. Měli jsme 190 druhů krabic. Každá byla jinak zabalená a jinak velká. Když je chcete dát do regálu, tak najednou zjistíte, že třetina skladu je vzduch. Protože musíte regály dimenzovat na největší krabici. Udělal se objevný názor, že bychom mohli krabici udělat tak, aby se přesně vešla do kontejneru. Výsledkem je, že v kontejneru není žádný vzduch, je to přesně zaplněný zbožím. Každý typ zboží má jiný počet kusů ve stejně velké krabici. Na tu krabici se udělaly velikosti regálů, na tu krabici se udělala velikost regálů i všeho ostatního. Výsledkem je to, že se o 10 procent zlepšila účinnost kontejnerů, o 40 procent se zvýšila kapacita skladu a o 20 procent kapacita robotu. Nakonec jsme si ještě řekli, proč bedny páskujeme ocelí? Musíme to dělat? Takže jsme zjistili, že když se přesně vejdou do kontejneru, tak se páskovat vůbec nemusí. A teď ta ekologie: jedinými odpady jsou plně recyklovatelný papír a polyetylén.

Právě, každé tričko je v igelitovém pytlíku. Co všechny ty želvy a delfíni?

Nemáme náhradu. Ale jde o čistý polyetylén, který se dá stoprocentně recyklovat a nemá žádné příměsi.

Musíme vystoupit z dopravního stínu

Jste bohatý člověk?

Moc toho nepotřebuju. Vydělávám asi dost, ale 99 procent nějak vracím zpátky. Velkou část i do toho, čemu říkám veřejná služba. Mou velkou prioritou je Ústecký kraj, kde žiju.

V čem je jeho problém?

To je jednoduché. Ústí je chudé město. A jediný lék je, že zbohatne. Musíme vymyslet, jak to udělat. A už jsme to vymysleli.

A to jak?

Město a kraj musí vystoupit v první řadě vystoupit z dopravního stínu. Takže lékem je rychlovlak.

Bude?

Ano. Nám se podařilo, že zastávka bude přímo v centru města. Nakonec pod zemí, takže vlak v Ústí neuvidíte ani neuslyšíte. Nad ním bude běžné nádraží, odkud se pomalými vlaky rozvezou lidi po okolí.

To zní hezky. A kdy to bude? V roce 2030? Nebo později?

Hele, mě se na rok ani peníze neptejte. To nedokážu ovlivnit, protože se tady bavíme o nějakém biliónu korun. Já vím, jak by to mělo vypadat. Priorita je dostat se za 20 minut do Drážďan a za 25 minut na letiště. Teď jde o to, abychom změnili design tratě.

Kudy povede?

Podstatné je, že musí být postavená na rychlosti 350 až 400 kilometrů v hodině. Když jednou trať postavíte, tak už ji nikdy nezměníte. Takže musí odpovídat jednadvacátému století. Že jsme v Evropské unii a že potřebujeme propojit leteckou a vlakovou dopravu. Teď bojujeme o to, aby trať vedla na Letiště Václava Havla. Jenže to je malé. Takže je třeba propojit centrum Prahy za osm minut s letištěm, ale také za třicet minut s Pardubicemi, kde je další letiště.

Mám déjà vu. Jako když jsme seděli před sedmi lety v autě a vy jste mi vyprávěl o Liftagu, tvářil jsem se jako teď. Usmíval jsem se, ale v duchu jsem si říkal, že jste šílenec.

Klidně se usmívejte. Víte, co se stane s Pardubicemi a Hradcem Králové? Když budou mít letiště? Víte, co se stane s Prahou? Když odsud budou přímé linky třeba do Tokia nebo Los Angeles? Stane se to, že budeme zapojení do globálního světa. My jsme skvělá země. Je tady bezpečno, neotravujeme lidi zbytečnými zákony, dá se tady žít. Když vidím v USA střední školy obehnané ostnatým drátem, tak mi to moc příjemné není. Naše země je příjemná.

Bude dřív rychlodráha z Prahy na letiště, nebo lidstvo přistane na Marsu?

Pro mě to není důležité. Pro mě je důležité, aby se to stalo. A aby se ten design neudělal blbě, protože to bude stát bilión korun. Blbý design stojí stejně jako dobrý. Česko musí být křižovatkou Evropy. Ne kruhový objezd, kterým teď momentálně jsme.

Samořiditelná auta

Co vy konkrétně pro tuhle vizi děláte?

Jestli chcete jeden konkrétní příklad, tak se společně s Inovačním centrem Ústeckého kraje a dalšími snažíme o realizace polygonu pro samořiditelná auta v běžném provozu.

Polygon zní dost vojensky. V tomhle případě je to konkrétně co?

Kus města, kde se opraví všechny ulice a značení, a udělá se digitální dvojče. Na tom dvojčeti se budou testovat technologie v počítači, a když to vydrží a přežije, tak se pak budou samořiditelná auta testovat v reálném provozu.

Kde v Ústí to bude?

Severní terasa a Všebořice a kus dálnice D8. A chceme, aby součástí byl i úsek dálnice z Ústí do Drážďan. Protože v Drážďanech jsou v tomhle oboru hodně daleko.

V jaké je projekt fázi?

Ve fázi realizace. Sháníme prostředky, abychom mohli opravit silnice a pokračovat dál.

Vy jste asi fanoušek Elona Muska, ne? Hyperloop v Ústí neplánujete?

Hyperloop jsem ještě neviděl. Ale myšlenka je zajímavá, takže proč ne.

Kdy se vám podaří dostat Elona Muska do Ústí?

Na to se mě ptá spousta lidí. Poslyšte, já vím, jak ten člověk přemýšlí. Vy ho nemůžete nikam „dostat”. Dám vám příklad. Představte si, že vaším úkolem je dostat do zahrady motýly. Jak to uděláte? Buď je budete někde chytat, vozit je tam a vypouštět. Ale oni vám asi zase ulítnou. Nebo uděláte zahradu, která se líbí motýlům. Když z Ústeckého kraje uděláme takovou zahradu, která se líbí motýlům …

Elon Musk je něco jako motýl

Jasně. Schopný létat rychle a daleko. Motýli přiletí sami. Vy potřebujete vytvářet zajímavé prostředí. Ve svém kraji a v celé zemi. Pak prosperita přijde.

Uvidíme. Jaké máte životní heslo nebo motto?

Žijeme v době, kdy mentální stav mysli špičkových politiků odpovídá minulému století. Není kompatibilní s naší dobou. Jsme v době, kdy se všechno hodně a rychle mění. Pro někoho krize, pro jiného příležitost. V každé době jsou lidé, kteří jsou úspěšní a neúspěšní. Úspěšní jsou ti, kteří se umí přizpůsobit. Dneska jsme v české politice v režimu „business as usual”. Jedeme dál, dokud to jde. Tahle strategie nikam nevede. Heslo je, ať se lidi dívají dál než na konec volebního období. Ať téhle zemi připraví atraktivní vizi, která ji posune a udělá z ní super místo k žití.

Poslední otázka. Za deset let bude svět lepší nebo horší?

Bude jiný.

To ví každý. Ale jak jiný?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Svět bude takový, jaký bude. Jak je dneska? Hezky, nebo ošklivě?

Dneska je nádherně.

Ne, dneska svítí sluníčko. Ale někomu se může zdát, že je ošklivě.

Dobře, jaký tedy bude svět za deset let z vašeho subjektivního pohledu?

Myslím, že bude ještě těžší zajistit, aby byl stabilní. A že i klimatické změny budou pokračovat rychleji, než jsme si mysleli. Bude to bolet a nebude to jednoduché.

Budete stále prodávat sto tisíc triček?

Nevím.

Jaká barva bude nejpopulárnější? Stále bílá?

Asi jo.

Rozhovory Miloše Čermáka můžete sledovat i na jeho YouTube a poslouchat pomocí podcastu. Více informací najdete na jeho webu.

Doporučujeme