Hlavní obsah

Čeští diplomaté jako „váleční štváči“: Nevyhráli jsme. Boj proti teroru pokračuje

Foto: AP/Markus Schreiber, ČTK

Noviny ze 3. května 2011 informují o zabití strůjce atentátů z 11. září Usámy bin Ládina.

Reklama

31. 8. 15:32

„Před 11. zářím jsem nebyl žádný ‚jestřáb‘, ale teď jsem ‚válečný štváč‘,“ říká bývalý velvyslanec v USA Petr Kolář. Jak čeští diplomaté a důležití tvůrci zahraniční politiky vzpomínají na teroristické útoky z 11. září 2001?

Článek

Alexandr Vondra byl velvyslancem v USA v letech 1997–2001. Krátce po 11. září ho vystřídal Martin Palouš. V roce 2005 ve Washingtonu nastoupil Petr Kolář. Všichni schvalují nejenom invazi do Afghánistánu jako bezprostřední odvetu za útoky, ale i válku v Iráku.

„Ze zpětného pohledu se dá snadno říct, že Bushova politika byla chybná. Ale já si stále myslím, že to bylo správné rozhodnutí,“ říká k vpádu do Iráku Martin Palouš.

Seriál Seznam Zpráv k 11. září 2001

Foto: Walter Cicchetti, Shutterstock.com

Titulní stránky některých světových deníků den po teroristických útocích z 11. září 2001.

Redakce Seznam Zpráv připravila seriál článků o důsledcích teroristických útoků z 11. září 2001. Ve spolupráci s archivem Paměti národa jsme nabídli autentická svědectví významných aktérů – diplomatů, novinářů nebo válečných veteránů.

Musíme se dostat do jejich myslí a srdcí

„11. září 2001 jsem jako velvyslanec v Irsku pořádal konferenci o podnikání v Česku. O přestávce jsme na chodbě sledovali televizi. A viděli, jak letadlo naráží do jedné z věží Světového obchodního centra,“ vzpomíná Petr Kolář. „Bylo naprosté ticho. Dlouho. Až promluvil jeden americký kolega: ‚Tak, a musíme pokračovat v programu konference. Protože to je přesně to, co by chtěli – vykolejit nás, paralyzovat nás, zabránit nám v normálním fungování.‘“

Podle Petra Koláře ohlásily útoky z 11. září zásadní globální změnu v rovnováze sil. „Tenhle nepřítel hraje podle jiných pravidel, než na která jsme byli zvyklí. A my si je nesmíme nechat vnutit, protože pak bychom neměli šanci. Musíme převzít iniciativu. Takže jsem zastáncem preventivních akcí.“

Ozbrojené útoky ale nestačí. „Pokud budeme chtít tuhle válku vyhrát, tak to nepůjde jen se zbraní v ruce. Musíme se dostat do jejich myslí a srdcí, což je hrozně těžké,“ říká Kolář.

Petr Kolář o válkách proti teroru: „Bojovat se zbraní v ruce nestačí.“ (Video: Paměť národa/Post Bellum, Seznam Zprávy)

Terorismus je totiž jen nástroj, zbraň, která vždy slouží nějaké ideologii. V současnosti především ideologii militantního islámu založeného na zvrácené interpretaci Koránu. „Zatím se nám nepodařilo získat na svou stranu tu umírněnou většinu muslimského světa. Přimět ho, aby otevřeně vystoupil proti teroristům,“ upozorňuje Kolář na jeden ze základních problémů.

A dodává: „A bude to čím dál těžší. Máme u nás jejich diasporu nespokojených. Ty děti, co už se narodily v Evropě, nejsou identifikované s našim způsobem života, cítí se přehlížené, ponížené, méněcenné. Vznikají celé líhně šílenců, kteří si svůj vlastní komplex, svoji nedostatečnost kompenzují tím, že zabíjejí nevinné lidi. A tak je to boj na strašně dlouhou dobu. A budeme si toho muset ještě hodně odpracovat.“

Podívejte se do Památníku a muzea 11. září, kde jsou k vidění například fragmenty Dvojčat:

+12

Probudili jsme se ze sna o konci dějin

„Když jsem přijel do Spojených států převzít úřad velvyslance, tak z trosek Světového obchodního centra ještě stoupal dým,“ vzpomíná Martin Palouš. „Celý svět byl stále v šoku, ale připadalo mi, že Američané se chovají ze všech nejvíc klidně a normálně. Začala tam už převažovat atmosféra semknutosti a odhodlání.“

Na otázku, co pro svět teroristické útoky z 11. září znamenaly, Palouš odpovídá pomocí „datové pomůcky“: „Berlínská zeď padla 9.11. 1989. Od té doby jsme žili ve snu, který Francis Fukuyama nazval ‚koncem historie‘ – liberální demokracie zvítězila a bude už jen líp,“ vysvětluje. „A pak přišly útoky z 11. 9. a nejenom číselně se všechno obrátilo. Probudili jsme se ze sna na úplně nové dějinné křižovatce. Světová politika byla náhle zcela jiná než v tom ‚krátkém‘ 20. století.“

Palouš to ilustruje na detailu z vládnutí amerického prezidenta: „V tom starém bipolárním světě se Spojené státy a Rusko naučily komunikovat. Byla tu telefonní ‚horká linka‘. Bylo možné problémy s někým konkrétním řešit,“ popisuje Palouš. „Ale po 11. září přišel Bush ráno do pracovny a stůl měl pokrytý folianty od 20 zpravodajských služeb. Úplně jiná situace. Nejistota.“

Právě i na základě tohoto obrazu si Palouš stále myslí, že válka v Iráku byla oprávněná. „Bush musel brát v úvahu možné budoucí hrozby. Nemohl jenom čekat.“

Příprava na paralyzovaný svět

„Bylo to bizarní. 11. září jsem seděl na zahrádce hospody Na Klamovce a natáčel rozhovor o Mejlovi Hlavsovi, kamarádovi a hudebníkovi z Plastic People. Na Klamovku jsme kdysi chodívali často,“ vzpomíná Alexandr Vondra. „A najednou vyběhnul zevnitř hostinský a volal: ‚Sašo, pojď, tohle musíš vidět!‘. V místnosti za sálem měl puštěnou televizi. A tak jsem tam mezi buřtama a tlačenkama viděl, jak do věže naráží letadlo.“

Vondra skončil jako velvyslanec v USA krátce před útoky a do New Yorku se vrátil v říjnu 2001 už jako vládní zmocněnec pro přípravu pražského summitu NATO. „Všude se psalo a mluvilo o tom, jaký je to šok a jak se změnil svět. Já jsem měl v Američany vždycky velkou důvěru a byl jsem přesvědčený, že to zvládnou,“ říká Vondra. „Tak jsem to spíš v nadsázce zlehčoval: ‚Tak vám spadlo dva a půl vysokých domů. To se zase tak moc nestalo, ne? To zvládnete.‘“

Když tuhle žoviálně útěšnou floskuli nasadil u jednoho svého kamaráda, akademika a poradce prezidentů, byl vyveden z omylu. Kamarád ho pozval do sklepa. A tam měl zásoby na přežití – jídlo, vodu, baterie, oblečení… „On i všichni sousedi v ulici se dohodli, že se musí připravit na situaci, kdyby město bylo po útoku totálně paralyzované,“ vysvětluje Vondra. „Pochopil jsem, že to opravdu tak jednoduché není. Ani pro Američany.“

Od Iráku se distancovat nebudu

„Dnes každý řekne, že válka v Iráku byla totální hloupost. Já jsem ji tehdy podporoval a teď se od toho distancovat nebudu,“ říká Alexandr Vondra. „Ale pravda je, že při řízení té operace udělali Američani spoustu velkých chyb.“

Američanům se nepodařilo zajistit bezpečí pro běžné Iráčany a ti jim přestali věřit. Země upadla do chaosu. Podle Vondry je to tím, že Američané nemají žádnou zkušenost s dlouhodobou obnovou země po válečném konfliktu. „Umějí rychle vyhrát válku. Ale pak chtějí domů. Nemají trpělivost: Práce je hotova. Teď je to na vás!,“ popisuje Vondra. „A navíc si myslí, že všichni chtějí stejný systém, v jakém žijí oni.“

Vondra se domnívá, že stabilizace Afghánistánu a Iráku by měla větší šanci na úspěch, kdyby ji řídil někdo jiný. Třeba Britové s jejich dlouhou koloniální zkušeností. „V Afghánistánu by asi mělo větší perspektivu obnovení království než vnucování západní demokracie. Ale to bylo pro Američany naprosto nepřijatelné. Nepředstavitelné,“ dodává Vondra.

Afghánistán se nepodařilo stabilizovat. Irák se nestal strategicky důležitou spřátelenou silou. To je jasný neúspěch „války proti teroru“. I tak ale podle Vondry úspěchy převažují: „11. září se neopakovalo. Žádný tak ničivý teroristický útok už svět nezasáhl. A není pochyb, že plánovány byly. V Americe, v Evropě, možná i v Praze ,“ vysvětluje Vondra. „Bezpečí doma je víc, než splnění velkých úkolů venku.“

20 let války v Afghánistánu ve fotkách:

+22

Preventivní válka? Tak jednoduché to není

„Preventivní sebeobrana, tedy reakce na možnou budoucí, vzdálenou hrozbu, nemá oporu v platném mezinárodním právu a většina právníků ji odmítá,“ říká pro Seznam Zprávy profesor Pavel Šturma z Ústavu státu a práva Akademie věd. „Příkladem je Irák roku 2003 – důvodem k útoku měla být existence či výroba zbraní hromadného ničení, která se nakonec nepotvrdila. Ale i kdyby ty zbraně tehdejší irácký režim měl, nebyla by to bezprostřední hrozba – byl ještě čas a byly prostředky jednat jinak, (vyjednávání, inspekce, sankce…).“

Šturma vysvětluje, že Charta OSN uznává právo na sebeobranu, tedy reakci na útok, který už nastal.

Mezi teoretiky převažuje i připuštění tzv. preemptivní akce, tedy reakce na bezprostředně hrozící nebezpečí. Ale ta bezprostřední hrozba musí opravdu být bezprostřední – vojska jsou shromážděna na hranicích, letadla připravena k útoku.

A to je jádro sporu, který právníci a politici řeší už dlouhá léta a který se stal vysoce aktuálním v souvislosti s válkou proti teroru: Jak definovat „bezprostřední hrozbu“? A: Nejsou Charta OSN a mezinárodní právo jen abstraktními zastaralými soubory norem, které neodpovídají potřebě rázně jednat v konkrétních situacích současného světa?

„Realistická“ právní škola, vlivná především v Americe, vychází z teze, že mezinárodní právo „ignoruje existující mocenské skutečnosti.“ Thomas Franck, přední představitel této školy, to formuloval jasně: „Mezinárodní právo je třeba vnímat jako anomálii, jako mýtus propagovaný slabými státy, aby zabránily silným státům maximalizovat výhodu jejich síly“.

Zjednodušeně řečeno: Pro (nejen) americké právníky a politiky může být systém mezinárodního práva v určité naléhavé situaci přítěží, která zabraňuje v rychlé nezbytné akci. Je pak ovšem třeba smířit se s tím, že to, co je „naléhavé“, „bezprostřední“, „nutné“ a „nezbytné“, definují silné státy, nikoli mezinárodní společenství. Pouhá pravděpodobnost budoucí hrozby se může stát důvodem pro bezprostřední akci.

Nepřítel se změnil. Je třeba převzít iniciativu.

Víme, jak?

Osobnosti v tomto článku:

Foto: Kamaryt Michal, ČTK

Europoslanec Alexandr Vondra.

Alexandr Vondra (1961), vystudoval geografii, v roce 1987 podepsal Chartu 77, později byl jejím mluvčím, byl jedním z autorů petice Několik vět. Byl náměstkem ministra zahraničí, ministrem zahraničí, ministrem obrany, senátorem, velvyslancem v USA.

Foto: Zbyněk Stanislav, ČTK

Diplomat a pedagog Martin Palouš.

Martin Palouš (1950), vystudoval filozofii, společenské vědy a chemii, byl jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1986 byl jejím mluvčím. Byl poslancem, náměstkem ministra zahraničí, vysokoškolským učitelem, ředitelem Knihovny Václava Havla, velvyslancem v USA. Překládá dílo Hannah Arendtové.

Foto: Šulová Kateřina, ČTK

Diplomat Petr Kolář.

Petr Kolář (1962), vystudoval etnografii a folkloristiku. Byl náměstkem ministra zahraničních věcí a velvyslancem ve Švédsku, Irsku, USA a Rusku.

O seriálu

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované