Princezna si bere muže z lidu. Po vlně zloby plánuje tichý život v ústraní

Příběh měl všechny předpoklady pro to stát se námětem moderní pohádky o královské rodině – ctižádostivý právník získává srdce skutečné princezny, ta pro společný život s „klukem“ z lidu opouští pohodlí paláce a odchází s ním na druhý konec světa.

Námět by byl, pohádková atmosféra však chybí. Hodiny do královské svatby úvahami nad stylem princezniných šatů neplní ani světová média, ani ta japonská, kde se celý děj odehrává.

Od roku 2017, kdy princezna Mako a Kei Komuro oznámili zasnoubení, lemují přípravy svatby skandály, veřejný nesouhlas a bulvární šílenství.

Členové japonské rodiny, nejstarší královské linie na světě, mají od konce druhé světové války jen symbolické funkce – zrcadlit slávu, inklinovat k dokonalému vzezření a oplývat diplomatickými výroky. Oproti princi Harrymu a Meghan Markleové princezna Mako a Kei Komuro s velkou pravděpodobností nikdy nevystoupí v pořadu Oprah Winfreyové ani nedostanou produkční smlouvu s Netflixem.

Manželství princezny a neurozeného Japonce se nikdy svatbě mužských následníků trůnu nevyrovná. Japonský zákon k ženám příliš velkorysý není a členka císařské rodiny Mako, která v sobotu oslavila 30 let, na Chryzantémový trůn nikdy nenastoupí.

Po klepech lačnícímu japonskému bulváru tak nezbývá nic jiného, než se vyžívat i v těch nejmenších detailech. Naštěstí pro něj nenechávají klepy o královské rodině chladnými ani japonské čtenáře a zejména sociálními sítěmi víří připomínky, že prostý syn vychovávaný jen matkou je pro Japonku s modrou krví absolutně nedostačující volbou.

Míru svého pohrdání potvrdili Japonci minulý měsíc, kdy se Kei Komuro vrátil kvůli svatbě z New Yorku domů. Na letišti ho zachytily fotoaparáty s vlasy svázanými do culíku, z čehož pak titulní strany novin žily několik dní. Kromě fotky culíku vyfoceného ze všech možných úhlů nechyběly ani komentáře a dohady, jak moc je tento budoucí princeznin manžel nevkusný.

Příběhu nechybí ani další evergreenová linka – peníze.

Bývalý snoubenec Komurovy matky kdysi do médií vypustil, že mu žena dluží přes čtyři miliony jenů, za které zaplatila Komurovo vzdělání. Ona tvrdí, že peníze dostala darem, dle něj šlo o půjčku. Ať to bylo, jak chce, na jejich spor doplatila i pověst Kei Komura, ze kterého se v očích veřejnosti stal zištný „zlatokop“.

Komurova rodina leží japonským daňovým poplatníkům hluboko v žaludku – z jejich kapsy byla mimo jiné postavena malá policejní stanice přímo před domem v New Yorku, kde Komurova matka bydlí. A kde žil také ženich – do New Yorku odešel studovat Fordhamskou univerzitu a posléze tam pracoval v právní firmě.

Nejen angažovanost médií, ale také samotné japonské úřady klidu snoubenců příliš nenahrávají.

Po skandálu s univerzitní půjčkou donutila Imperial Household Agency Komura sepsat dvacetistránkové prohlášení, ve kterém přislíbil peníze vrátit. Právnický jazyk a odosobněný styl prohlášení kritizují analytici i veřejnost, kterou mělo psaní uklidnit. Dopis však způsobil pravý opak – neklid, který v Japoncích klíčil celé roky, vyeskaloval v otevřené protesty v ulicích. Intenzivní tlak si vybral svou daň – princezně byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, uvedla japonská veřejnoprávní stanice NHK.

Unavená vší nechtěnou pozorností se princezna Mako rozhodla veškerých nástrah královského života vzdát.

Na Chryzantémovém trůnu smí usednout stejně jen mužský následník trůnu – v tomto případě korunní princ nebo jeho syn.

Chryzantémový trůn existuje více než 15 století. Mužského dědice v minulosti zajišťovaly praktiky konkubinátu – po většinu japonské historie aristokratické rodiny dobrovolně poskytovaly své dcery, které císařům na částečný úvazek sloužily jako milenky. Pravděpodobnost, že alespoň jedna z nich porodí syna, tak byla vysoká.

Řešení japonského problému s mužskými následníky trůnu má jednoduché řešení – změnu zákona, který by umožňoval nastoupit na trůn i ženám. To však razantně odmítají nacionalistické strany. Jeden bývalý ministr vlády nazval mužskou linii císařské rodiny „tím nejvzácnějším pokladem japonské rasy“.

Stejné zákony, které zbaví princeznu Mako královské hodnosti, ji také opravňují k oficiálnímu obřadu „na rozloučenou“ a věnu v hodnotě okolo 1,4 milionu dolarů, které jí mají pomoci v zahájení nového života.

Ne však v případě princezny Mako, která se jako první členka královské rodiny od druhé světové války rozhodla vzdát jak oficiálních poct, tak i štědrého věna (které by pokrývali daňoví poplatníci). Namísto toho si pár 26. října řekne „ano“ v Tokiu a koncem roku se v tichosti přesune do New Yorku.

Princezna Mako zdaleka není první Japonkou, která se rozhodla pro útěk ze zlaté klece a mediální pozornosti. O život pod drobnohledem nestála například ani císařovna Masako, bývalá diplomatka se vzděláním z Harvardu a Oxfordu. Když císařovna ještě bývala korunní princeznou, i ona schytávala kritiku médií – za „neschopnost“ zplodit mužského dědice, později za cesty do zámoří.

Ačkoli ji japonská společnost považovala za naději na modernizaci monarchie, na druhou stranu tatáž společnost udělala z císařovnina lůna dennodenně probíraný veřejný zájem.

Ve chvíli, kdy si na oficiální událost vzala nižší podpatky, lidé začali diskutovat nad jejím potenciálním těhotenstvím. Analytici trávili dlouhé hodiny přemítáním, zda by královské dítě mohlo zachránit japonskou ekonomiku nebo zvrátit klesající porodnost. Kritiku císařovna schytávala i ve chvílích, kdy byla na oficiálních akcích spatřena se sklenicí vína. Novináři pravidelně přicházeli s odhady data narození jejich potenciálního potomka pokaždé, kdy pár strávil noc v hotelovém císařském apartmá. Pak se ale jednou v paláci konala tisková konference – princezna Masako oznámila potrat a stáhla se z japonského veřejného života.

Kritiku bulváru silně prožívala i císařovna Mičiko, která v důsledku stresu z bezprecedentní kritiky médií ztratila hlas, prožila několik nervových zhroucení, trpěla vředy v ústech a krvácením do střev.