Česko stárne. Senioři už ale žijí jinak, nechtějí ležet v domovech důchodců

Česká společnost stárne. Za čtvrt století bude mezi námi tři a tři čtvrtě milionu seniorů, tedy obyvatel nad 65 let, píše se v nejnovější projekci Českého statistického úřadu. Dnes je to „jen“ 2,2 milionu. Naopak ubyde mladých lidí a zmenší se i počet lidí ve střední generaci.

Jaké výzvy přinese stárnutí Česka? Máme kupovat postele do domovů pro seniory? Podle socioložky Lucie Vidovićové, přední české odbornice na stárnutí společnosti, bychom se měli spíše připravit na to, že lidé budou aktivní i ve vyšším věku.

Zpráva statistiků doslova říká: „O stárnutí populace se často hovoří jako o hrozbě, naše čísla nicméně ukazují, že seniorky a senioři si delší život užívají a jsou stále více aktivní, a to i na trhu práce, kde již desetina zaměstnaných je starších 60 let.“ Je to tím, že z důchodu nevyžijí a potřebují si přivydělat, nebo jsou v lepší kondici než dřív?

Neexistuje nic jako průměrný senior, jsou to nejrůznější důvody. Na jednu stranu je to kohorta (skupina, pozn. red.) nových seniorů, která má širší zájmy, víc se podílí na konzumu volnočasových aktivit a podobně.

Potom máme dvě podskupiny – jedna si potřebuje přivydělat v důchodu a druhá si chce přivydělat v důchodu, protože hodlá ještě cestovat nebo třeba nakupovat obrazy. Pro některé to souvisí i se sociálními vazbami, strukturací dne, že musíte ráno vstát a odejít do práce. A je k tomu i finanční benefit, který je zcela vedlejší, ale jsou to právě sociální vazby, strukturace dne a pocit smysluplnosti.

A nakonec nám z průzkumů vychází ještě jedna skupina, byť může být spíš marginální, u které je poměrně silná motivace něco po sobě zanechat. Zůstávají na trhu práce, aby předali své zkušenosti mladším generacím.

Podle statistiky pracuje o něco víc seniorek než seniorů. Je to tím, že jsou v lepším zdravotním stavu? Platí stále, že ženy pracují v méně namáhavých zaměstnáních?

Určitě mohou hrát roli oba důvody. Ženy mohou pracovat i v zaměstnání, kde nejenom že je to možné, ale i třeba jako žádoucí. Jsou v odvětvích, kde není dostatek mladší pracovní síly, tudíž si zaměstnavatelé váží seniorní pracovnice, protože nemají, kým ji nahradit. Nebo mají specifické know-how, které u mladší pracovní síly nelze zaplnit. Může se to týkat třeba zdravotních sester nebo učitelů.

Daří se v Česku kromě délky dožití zlepšovat také relativní zdraví a kvalitu života ve vyšším věku?

Zdraví je jeden aspekt, který na kvalitu života působí, ale není jediný. Kvalita péče, která je u nás velmi dostupná, může kolísat. Je to dáno regionálně, ale zároveň je otázka, nakolik je péče důstojná. Někdy nestačí, že se k doktorovi dostanete, ale záleží i na tom, jak se k vám chová. Jsme stále ještě zemí, ve které je poměrně velká míra jako ageismu (stereotypizování a diskriminace lidí na základě jejich věku, pozn. red.). Ti lidé se často necítí respektováni. Respondenti nám často říkají, že mají najednou pocit, že jsou neviditelní, že jsou nerespektovaní, že jsou přehlížení. To je něco, co velmi podrývá jejich sebeobraz, který se potom může projevovat i horším fyzickým zdravím.

Takže nejde jen o to, jak o seniory a seniorky pečujeme ve smyslu třeba preventivních prohlídek, ale také jak se jako společnost vůči seniorům chováme, jak je mediálně prezentujeme a podobně. Ty věci spolu souvisí a individuální kvalitu života spoludeterminují.

Vláda se pokouší o důchodovou reformu, jak by ale měla vzhledem ke stárnutí populace reformovat zdravotní péči?

Na to vám jako socioložka neodpovím, to je mimo moji expertizu. Z mého pohledu vnímám velkou míru ageismu. Nechci sahat do svědomí lékařů a pečujícího personálu, jistě dělají maximum toho, co mohou, ale to, jak se staršími lidmi v kontextu s poskytováním zdravotní a sociální péče zacházejí, je nezřídka tristní. Nejenom na hranici, ale často i za hranicí dodržování lidských práv.

Neměli bychom začít stavět domovy pro seniory a připravit na to třeba i vzdělávací systém?

Kdo vám v tom domově bude pracovat? Je to začarovaný kruh. Známe to i z jiných kontextů – třeba sociální pracovníci, kteří pečují o lidi bez domova nebo závislé, na sebe přebírají symbolický nízký status, který lidé bez domova a závislí ve společnosti mají. A u seniorů je to velmi podobné. Dokud nezačneme „křičet“, oceňovat a podporovat lidi, kteří pečují, tak nikdy nebude dost pečujících a nikdy nebudeme mít dost dobré služby.

Nejde o to, že bychom měli málo postelí, ale nemáme dostatečnou úctu k závěru života. Když to řeknu vulgárně, tak skutečně jde o to, kdo vám bude utírat zadek, až budete na konci života. Jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. Všichni pořád opakují, že nemáme dost pečujících, že nemáme dost postelí, že se o nás nebude mít kdo postarat, ale nikdo to neřeší tím, že by ocenil, jak důležitá je to práce.

Takže v kapacitách zařízení problém nebude?

Nikdy nebudeme mít možnost postavit dostatek postelí, abychom všechny seniory ošetřili. A zároveň senioři o to vůbec nemají zájem. Chiméru dlouhých pořadníků jsme už stokrát rozbourali. Jsou to zkreslená čísla, nafouknutá tím, jak systém funguje. Senioři si podávají žádosti proto, aby uvolnili byty mladším lidem. Řeší tím bytovou situaci někoho jiného. Nebo žijí v prostředí, které není pro stárnutí vhodně. Potřebují odejít z nadměrných bytů, protože nejsou malé byty, kam by se mohli nastěhovat. Neexistuje terénní péče, která by o vás kvalitně a dostupně pečovala v domácím prostředí. To jsou zdroje dlouhých pořadníků. Ne to, že nemáme dost postelí. Devadesát procent lidí chce zestárnout doma, nechtějí se nikam stěhovat.

Co může stárnoucí populace přinášet společnosti? Co třeba pomáhá zapojit seniory do aktivního veřejného života?

Je to už zmiňované odstranění ageismu, ale také podporování větší věkové různorodosti, heterogenity. Ať už ve školách, ve školkách, na trhu práce… i v těch „důchoďácích“. My se normálně nesetkáváme se staršími lidmi, už skoro ani v rodinách ne. Když se teď studujících zeptám, kdy naposledy viděli seniora, tak se málokdo přihlásí, protože už nežijí se svými prarodiči a tam, kde se pohybují, starší lidé nejsou.

Jak to změnit?

Třeba obecně prospěšná společnost ‚Mezi námi‘ dělá projekt Čtecí babičky a dědečkové. Posílají starší seniory číst pohádky do školek. Mezigenerační aktivity se dobře dělají třeba v některých obcích.

Je potřeba, aby se to týkalo i vzdělávacích institucí. Aby bylo normální, že se všichni vzděláváme v průběhu života, aby bylo obvyklé, že ve 40, v 50 začneme jinou kariéru a začneme ji tím, že začneme studovat. Žijeme ve stereotypu, že je jedno období mládí, tedy přípravy, potom aktivní střední věk a potom dlouhé velké odpočívání. Takhle už život ale nefunguje, i když máme pocit, že pořád ano. Kdyby do třídy přišel starší student, bylo by z toho haló.

Podle statistiky 96 % osob starší 65 let používá mobilní telefon a zároveň prudce roste podíl seniorů využívajících smartphony. Je to něco, co se senioři učí, nebo prostě lidé používající chytré telefony stárnou?

Obojí. Těm, kdo vymysleli internet, je dnes 80 let. Technologie nejsou něco, co by senioři neznali, oni s nimi vyrostli. Propad ve znalosti technologických novinek začíná někde po padesátém roce, tedy u lidí velice hluboce zapojených na trhu práce. Otázka je, jestli technologie s tím, co nabízejí, odpovídají životnímu stylu, který senioři vedou, jestli v nich senioři vidí nějaký přínos. Na nás jako společnosti je, aby se nestalo, že něco převedeme do online (prostředí) jako jedinou možnost, což určitou skupinu lidí vylučuje.

Velkým tématem jsou dezinformace, řetězové e-maily, lživá videa a obecně informace, které šíří populističtí politici. Vidíte v tom ve spojení se stárnoucí populací problém?

Musíme rozlišit dvě věci. Jednak jsou to dezinformace a druhá věc jsou podvody, řekněme šmejdi. V obou dvou případech mě vědecky irituje, že dochází k obviňování obětí. Ukazujeme prstem na lidi, kteří to rozesílají a klikají na to, místo toho, abychom ukazovali prstem a velmi silně trestali lidi, kteří to páchají.

Kliknete na falešnou, notabene dnes už naprosto důvěryhodně vypadající stránku České pošty, že vám přišel balík a máte zaplatit 80 korun. Není problém to, že jste senior. Senioři ještě pořád mají, a podle mě velice správně, vysokou míru důvěry. Velice se mi líbí poznámka Mezinárodního vězeňského společenství, která říká, že i kdybyste měl dveře otevřené, tak pokud nikoho nepozvete, nemá právo k vám vstoupit. A my se tváříme obráceně, jako kdyby ti lidé zvali šmejdy do svého života. Jako kdyby byli hloupí, že na něco klikají nebo něco posílají. Není to otázka digitálních dovedností, je to otázka důvěry ve společnost.

Co se týče falešných a poplašných zpráv, které vypadají velmi, velmi opravdově, to zdaleka není problém pouze seniorů.

V mnoha rodinách jsou konfliktním tématem řidičské průkazy. Mezi lety 2018 a 2023 se zvýšil o 41 % počet vydaných řidičských průkazů skupiny B osmdesátiletým a starším osobám. Z 96 tisíc se jejich počet zvýšil na 135 tisíc. Funguje správně brzda v podobě zdravotních posudků? Jsou lidé v 80 letech v lepší kondici než dřív?

Máme statistiky, které ukazují, kdo dělá problém na silnicích. A nejsou to řidiči 80+. Ano, i starším lidem se stávají nehody. Ano, někdy jsou to případy, kdy měl možná preventivně někdo zasáhnout. Ale mnohem větší podíl problémů je u mladších řidičů. U seniorních řidičů v datech vidíme, že mají velkou míru seberegulace. Data také ukazují, že velký podíl seniorních řidičů žije na vesnicích. Městští od řízení upouštějí mnohem dřív, protože mohou. Mají k dispozici bezbariérovou hromadnou dopravu, kdežto v rurálních nebo jinak strukturálně postižených oblastech jsou na autě závislí.

Je to tedy otázka dostupné veřejné dopravy, aby si zkrátka mohli zajet nakoupit autobusem a nemuseli řídit auto?

Přesně tak, sdílené řízení, seniorní taxíky, všechno má nějaké řešení. Jako s těmi postelemi.