Hlavní obsah

Česky se učila ze starého slovníku, teď kandiduje za hnutí STAN v Praze

Foto: Martina Machová, Seznam Zprávy

Arina Dolgopolova kandiduje v Praze za hnutí STAN na 9. místě.

Reklama

27. 8. 19:50

Arina Dolgopolova se narodila v Kyjevě, jako dítě přijela do Prahy a nyní kandiduje na pražský magistrát. V rozhovoru pro Seznam Zprávy líčí, jaké to bylo být cizinkou v Česku i proč kandiduje za STAN, který se zmítá v aférách.

Článek

Arině Dolgopolové je 19 let, má čerstvě po maturitě a nyní se rozhoduje, kterou školu si vybere k dalšímu studiu.

Zároveň už jedno důležité životní rozhodnutí udělala – souhlasila s tím, že bude kandidovat na 9. místě kandidátky hnutí STAN v Praze, které si prochází vnitřní krizí po aféře bývalého šéfa Petra Hlubučka.

Do týmu si ji vybral sám lídr kandidátky, architekt Petr Hlaváček, když hledal lidi, kteří po korupčním skandálu dodají pražskému STAN ztracenou důvěryhodnost. Dolgopolova nakonec kývla. Ráda by se věnovala integraci cizinců, jelikož má sama unikátní zkušenost. Do Prahy přijela také jako „uprchlice z Východu“, nyní považuje za svou mateřštinu češtinu.

Jste Ukrajinka, Ruska, nebo Češka?

Jsem vlastně všechno najednou. Narodila jsem se v Kyjevě na Ukrajině, kde jsem několik let žila, následně jsme se s rodinou přestěhovali na pár let do Ruska. Mí rodiče pak odešli do Česka a já žila sama s prarodiči. Ve věku asi pěti let jsem přijela do Prahy, kde jsem šla do školky, pak na základní školu a následně na gymnázium.

Proč vaši rodiče přijeli do Česka?

Cítili, že se v Rusku schyluje k tomu, aby se tam lidé necítili bezpečně. Moje matka cítila, že tam nemá budoucnost ona ani já. Chtěli odjet za lepším životem a dát lepší život i mně.

Co jsou původní profesí?

Táta vystudoval ekonomickou školu v Kyjevě, pak jel pracovat do Anglie na farmu a pak do Dánska, kde se poznal s mou matkou. Nyní pracuje jako inženýr vzduchotechnik. Moje matka byla původně učitelkou angličtiny na základní škole, následně začala pracovat v oboru cestovního ruchu. Když přijela sem do Prahy, pracovala primárně v hotelech. Nějakou dlouhou dobu jako pokojská a nyní je něco jako manažerka.

Když jste přijeli před těmi 15 lety do Prahy, jak jste žili?

V docela dost chudých poměrech. Doteď si pamatuju, že rodiče pracovali přes den, přes noc, přes den a takhle dokola třeba několik měsíců v kuse. Peníze jsme neměli a já dostávala k Vánocům nebo k narozeninám leda tak bonboniéru, a to bylo docela štěstí.

Také si pamatuji, že jsme třeba tři dny v kuse vařili jeden a ten stejný vývar. Nebyly peníze pomalu ani na jídlo, nejezdili jsme v zimě na hory nebo v létě k moři. Prostě na to nebylo.

Co byla největší překážka?

Těžké pro ně bylo domluvit se s lidmi. Ani táta, ani máma například ze školy nevěděli o roce 1968, protože vyrůstali v Sovětském svazu a tam se to nevyučovalo. Byl to pro ně zlom, když zjistili, že Rusové obecně nejsou vlastně v Česku vítáni, že mají nálepku šedesátého osmého.

Oni o Česku věděli hlavně to, že se tu dá docela jednoduše domluvit a většina Čechů umí aspoň pár slov rusky. Nevěděli ale, v jakém kontextu se Češi ten jazyk učili. Nakonec tu nicméně našli spoustu kamarádů, jak Čechů, tak Ukrajinců, Rusů a docela dobře se začlenili. Vlastně to změnilo i jejich životní postoje a já jsem ráda, že se jim to povedlo.

V pěti letech v cizí zemi

Jaké byly strasti pětileté holčičky?

Pro mě největší potíží byla asi šikana ze strany dětí. Byla jsem jediná cizinka ve třídě. Snažila jsem se být součástí komunity, ale moc se mi to nedařilo. I proto, že jsem byla z Východu.

Potíží bylo také to, že jsem neuměla česky. Jeden den jsem přijela a hned další mě rodiče dali do školky s tím, že se to prostě nějak naučím. Oni sami jazyk ještě neuměli. Z té doby mám vzpomínku, že moje první české slovo bylo „veverka“. Na procházce venku běžela veverka a všechny děti začaly křičet: „Jejda, veverka!“ a mně došlo, že je to to zvíře tady. Bylo to metodou pokusu a omylu.

A co na základní škole? Pracovali s vámi s ohledem, že jste cizinka?

První tři roky jsem měla skvělou učitelku. Přistupovala ke mně strašně mile a vždy mě prezentovala jako člověka, který je zajímavý, a ne jiný. V okamžiku, kdy jsem přistoupila do čtvrté třídy, se to trochu zvrtlo. Dostali jsme třídního učitele, který neměl moc rád lidi z Východu. Tehdy jsem se cítila hodně cizí právě kvůli učitelům.

Učila jste se jazyk úplně sama, anebo jste docházela někam na kurzy?

Neměli jsme moc peněz, tak jsme na nějakém trhu koupili tlustý Česko-ruský slovník a já dělala domácí úkoly tak, že jsem hledala v tom slovníku slova, protože jsem je neuměla.

S odstupem času chápu, že jsem možná nevzbuzovala dojem ideálního studenta. Když jsem byla první den ve škole, dali nám za úkol domalovat omalovánku. Řekli nám, ať si do rohu napíšeme DÚ. Když jsem přišla domů, tak jsem zjistila, že ani já, ani mí rodiče nevědí, co to je DÚ, takže hned první domácí úkol jsem nesplnila.

Kdy to začalo být lepší?

Když jsem se dostala na gymnázium. Gymnázium Litoměřická je pro mě upřímně srdeční záležitost. Byla to obrovská změna. Když jsem odcházela ze základky, měla jsem za sebou spoustu šikany a když jsem přišla na gymnáziu, tak jsem najednou viděla, že učitelé můžou být jiní a že lidé můžou být jiní.

Učitelé mi vycházeli vstříc, povídali si se mnou o mé kultuře. Upřímně je to zajímalo, moje třída byla skvělá. Tady jsem pocítila, že to, že jsem původně z jiného státu, není nedostatek, může to být plus.

A kdy jste se začala v zemi skutečně cítit komfortně?

Asi tak ve kvartě, což je jako devátá třída na základní škole. Začala jsem navštěvovat různé politické studentské simulace. To je vlastně simulované jednání, když je lidem předložen třeba nějaký fiktivní návrh zákona a k tomu nějaké podklady, který vycházejí z reálného problému. A děti je dostávají za úkol projednat. Jsou rozděleny podle politických stran a mají za úkol prosadit svoje názory. Je to taková příprava na politický život a myslím si, že docela dobrá.

Trojky z diktátu vs. jedničky ze slohu

Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučila jazyk, abyste s tím byla spokojená?

Nepamatuji si, kdy přesně nastal ten zlom. Na základce jsem měla strašný přízvuk a vždycky jsem ze všech diktátů měla striktně trojky a nešlo se přes to dostat. V okamžiku, kdy jsem přišla na gymnázium, jsem z nějakého důvodu začala mít ze slohových prací jedničky, maximálně dvojky, takže asi na gymnáziu byla výuka trošku jiná.

Říkají vám ještě lidé, že máte přízvuk?

Občas, záleží na sluchu konkrétního člověka. Občas se ale i ptají, jestli nemám nějaký defekt řeči. Že jsem vyloženě cizinka, to už se mi nestalo mnoho let. Ironií je, že mi teď dělá občas problém mluvit rusky a jednat v ruštině. Potřebuji pár minut na to, aby mi naskočila. Češtinu už vnímám jako svoji mateřštinu.

A co vaši rodiče? Jak zvládli jazyk oni?

Pořad mají docela silný přízvuk, zároveň mluví poměrně správně například gramaticky.

Uvažovali v době původních těžkostí o tom, že by se vrátili? Že by to vzdali?

Ne, to vůbec. Nepamatuji si jediný den, kdy by se chtěli vrátit do Ruska. Žádné finanční potíže nebo potíže s komunitou nestojí za to, aby člověk sám sobě dobrovolně sebral svobodu. To je úplná blbost. A v okamžiku, kdy jsem se začala zajímat o politiku, tak se ty dveře definitivně zavřely, protože v Rusku by mě za moje názory asi rychle zavřeli.

Co byste z vlastní zkušenosti řekla, že je klíčem k úspěšnému začlenění do české společnosti? Máte maturitu, jste přijata na vysokou školu, kandidujete do zastupitelstva hlavního města…

Nemám ráda slovo úspěch, protože úspěch je kombinace osobní snahy, nějakého štěstí a lidí, kterými se člověk obklopí. Dlouhodobě jsem se snažila prosadit svůj vlastní potenciál a změnit svět trošku k lepšímu. A zároveň jsem měla kolem sebe spoustu skvělých lidí. Třeba jsem tu potkala Petra Hlaváčka, který je jeden z nejlepších a morálně nejvyspělejších lidí, které znám, a měla jsem to štěstí, že si mě všiml a vybral si mě.

Co se týče úspěšné integrace, moji rodiče měli šanci zvážit pro a proti, a to je něco jiného než utíkat před smrtí. Kdybych přesto měla něco doporučit cizincům, tak udělat kroky vstříc české společnosti – zajímat se o českou kulturu, zajímat se o lidi. Češi jsou ve výsledku strašně hodní a vstřícní lidé. Po čase člověk zjistí, že se začínají zajímat i o něj. A hlavně se naučit česky. Spousta problémů vyplývá z toho, že se nemůžou lidé domluvit a že si nemůžou rozumět v obou smyslech – fakticky i abstraktně.

Vy sama jste se zapojila do pomoci uprchlíkům?

První byl šok. První tři dny od začátku války jsem pořád seděla na mobilu. Každý den jsem se probouzela a táta mi říkal zprávy od našich kamarádů z Ukrajiny. Pak jel do Polska vyzvednout rodinu nejlepšího kamaráda ze základky, která u nás pak bydlela. Byla to paní a dvě dcery a ještě dva obrovští kocouři. V ten okamžik jsem pochopila, že to, že já jsem v nějakým šoku, nemá sebemenší význam, protože oni jsou na tom daleko hůř.

Zorganizovala jsem sbírku u nás na gymnáziu a vybrali jsme asi 41 tisíc Kč, což je na malé gymnázium a studenty docela dobrý výsledek. Pomáhala jsem známým shánět místa na základních školách, obvolávat ředitele, psát jim e-maily – taková administrativní práce.

Od politiky „v laboratoři“ do té skutečné

Proč jste si vybrala STAN a kdy?

Asi čtyři roky zpátky. Už tehdy jsem se zajímala o politiku a účastnila se těch politických simulací. Poznala jsem lidi, se kterými jsem si strašně sedla, co se týče názorů politických, morálních a životních. A byli to „staňáci“, registrovaní příznivci i ti, kteří se rozhodli vstoupit do „mladých Starostů“. Po čase jsem si řekla, že když člověk chce něco změnit, prostě musí být v té straně.

Také mi bylo 15, takže to bylo takové i malinko spontánní rozhodnutí, ale ve výsledku jsem strašně ráda, že jsem si vybrala zrovna tuto stranu. Člověk se v ní cítí svobodně. Když jsem se bavila s mladými starosty, tak jsem viděla, že vlastně u jednoho stolu je schopen sedět člověk, který je trochu víc liberální, a člověk víc konzervativní.

Co vás tedy spojuje? Ostatně, to je otázka, kterou kladu i předním politikům STAN.

Použila bych to evropské motto: jednota v rozmanitosti. Chuť k otevřenému dialogu a že jsme schopni se domluvit a najít nějaký konkrétní kompromis. Spojuje nás to, že hodně lidí ze STAN šlo do politiky ne kvůli tomu, že by vyloženě chtěli nějakou moc, ale jenom kvůli tomu, že chtěli změnit něco konkrétního. Viděli nějakou zoufalou situaci a přišli ji změnit. Takže přístup lidí k politice.

Jak jste se dostala na kandidátku v Praze, na deváté místo?

V posledních letech jsem pomáhala na dvou kampaních. Zprvu senátorovi Davidu Smoljakovi a pak v parlamentních volbách. Počítala jsem proto s tím, že budu pomáhat s volbami na magistrát. Z toho důvodu jsem přišla za panem Hlaváčkem, abych propojila mladé lidi a jeho témata, točili jsme o tom video a vlastně jsme si sedli lidsky. Z některých lidí je prostě cítit, že mají dobré úmysly.

Měla jsme pak nějaké návrhy, co bychom mohli udělat v rámci kampaně, co bychom mohli udělat lépe, jak komunikovat s mladými lidmi, jaká témata bychom mohli prosazovat a podobně. Asi dva týdny poté vypukla kauza pana Hlubučka (dnes už bývalý šéf pražského STAN Petr Hlubuček, který je ve vazbě kvůli korupční kauze Dozimetr, pozn. red.) a začalo se vše měnit strašně rychle.

Pamatuji si to přesně. Stála jsem před Skautským institutem a najednou mi volá Petr Hlaváček, jak bych se dívala na to, že bych pomáhal z této pozice. Dal mi několik dnů na to, abych si to rozmyslela. Celý den jako chodila a přemýšlela, co bych mohla udělat lépe. Jaká témata mě nejvíc zajímají, sama vůči sobě jsem docela dost skeptická. Nakonec jsem se rozhodla, že bát se toho je asi úplně ta nejhorší varianta, tak jsem do toho šla.

Co jste zvažovala jako největší pro a proti?

„Pro“ byla nějaká snaha změnit svět kolem sebe, hlavní „proti“ byl asi možná můj osobní strach, protože člověk přebírá v ten okamžik obrovskou míru odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní.

Cítila jsem odpovědnost vůči Petrovi Hlaváčkovi, který si mě vybral. Cítila jsem odpovědnost vůči mladým lidem, kteří to vnímají jako naději, že můžou být slyšet, a cítila jsem odpovědnost vůči celému týmu. Hlavní otázkou bylo, jestli tu odpovědnost dokážu unést.

Myslím, že člověk vždycky musí aspoň nezpůsobit škodu. Samozřejmě být přínosem, ale hlavně aspoň nezpůsobit škodu. Bála jsem se, abych třeba neudělala nějakou hloupost a podobně. Ale nakonec mi lidé kolem mě dodali energii, že na to mám.

Nelitujete toho rozhodnutí, když čtete novinové titulky?

Proč bych litovala? STAN není stranou jednoho člověka nebo malé skupinky lidí, STAN je obrovská komunita lidí, kteří poctivě pracují s dobrými úmysly. Momentálně ve veřejném prostoru rezonují nějaká konkrétní témata, ale to neznamená, že bych se chtěla vzdát svých hodnot nebo svých ideálů.

Konečný soud je v rukách voličů

A co si říkáte, když čtete ty titulky? Jak to hodnotíte, jak nahlížíte vaše šéfy?

Když vypukla celá ta kauza, tak jsem z toho byla smutná a zároveň naštvaná. Momentálně se v těch článcích opakují pořád dokola stejná jména a stejná témata. My jsme udělali maximum, co jsme mohli udělat. Nadále pracujeme, snažíme se vést předvolební kampaň a překopali jsme celou kandidátku, překopali jsme, s čím do voleb jdeme. A teď půjdeme před veřejnost, která posoudí, jestli jim to stačí, nebo ne.

Věříte Vítu Rakušanovi?

Pana Rakušana jsem viděla asi jenom jednu nebo dvakrát v životě a strašně nerada něco soudím o lidech, které neznám zas tak osobně. Osobní zkušenost a jak člověk působí v médiích, to jsou dvě různé osobnosti.

Znala jste Petra Hlubučka?

Pozdravili jsme se dvakrát na chodbě.

Pokud se dostanete do zastupitelstva, čemu byste se chtěla věnovat?

Integraci cizinců a uprchlické krizi. Je to téma velice mezioborové, dotýká se jak oblasti financí, tak školství, sociálních záležitostí. Zaměřila bych se spolupráci úřadů s cizinci a s městskými částmi. Pořád nemáme koordinátora, který by měl přehled o tom, co se děje na jednotlivých městských částech.

Ve školství v září nevíme, co se stane. Jestli se ukrajinští uprchlíci přihlásili do škol, jak ty děti zapojit, pomoci vytvořit dobré klima na školách, aby docházelo k nějakým větším konfliktům na základě jiných národností.

Nejsou tu jen Ukrajinci, ale i spousta jiných národů jako Rusové, Bělorusové nebo Vietnamci. Od svých ukrajinských známých jsem například slyšela, že docházelo i k tomu, že se děti Bělorusů, Rusů a Ukrajinců popraly. Upřímně, momentálně recept nemám, protože to téma je složité.

Chtěla byste někdy v budoucnu třeba i do vysoké politiky?

Ano, je to něco, co mě baví. Něco, v čem vidím smysl. Ale zároveň mám před sebou ještě dlouhou cestu. Mám před sebou měsíc, kdy se rozhodne, jestli budu zastupitelka, nebo ne. Mám před sebou několik let na vysoké škole, kde se dozvím o jiných svých schopnostech nebo neschopnostech. Konkrétně budu umět odpovědět asi za pár let, až to všechno pocítím na vlastní kůži, zjistím, jak to funguje, jak moc složité nebo lehké to je. A podle toho se rozhodnu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované