Článek
Mnohokrát se po volbách psalo a mluvilo o záměru Andreje Babiše zanechat za svým aktuálním premiérským obdobím maximálně pozitivní odkaz. Nejen, ale také jako kontrast ke druhé polovině předchozího premiérského mandátu. Ta byla silně pokažena covidovou pandemií, což Babiš dodnes – nikoli nepochopitelně – vnímá jako křivdu.
Záměru vládnout a na konci období odejít jako vůdce národa – ne-li rovnou milovaný, pak alespoň oblíbený – jsou podřízena i hlavní témata, s nimiž Babiš v současnosti pracuje. Výstavba nemocnic a silniční sítě. Přemlouvání ke zdravému životnímu stylu. Důraz na snížení výskytu a zvýšení včasného záchytu rakoviny. Zvyšování důchodů nad zákonný valorizační automat. Ochrana před vysokými cenami čehokoli. Otevření kohoutů státní kasy i za cenu riskantního rozvolnění rozpočtových výdajových rámců.
Přestože o těchto záměrech a jejich provedení lze vést různé polemiky, obecně jde o záležitosti líbivé, pozitivní, zdůrazňující společenskou soudržnost, veřejné zdraví a potřebu – použijeme-li jazyk politických kampaní – investovat do spokojenosti lidí a budoucí vybavenosti státu.
Babišova snaha stát se milovaným lídrem dostává ale od prvních okamžiků koaličního vládnutí těžké rány. A v jejich rozdávání v poslední době exceluje zejména SPD. Zdaleka přitom nejde jen o to, že rétorika hnutí Tomia Okamury přiměla Babiše od začátku vyřadit z kategorie „investic do budoucnosti“ výdaje na obranu, které se staly spíše nutným zlem.
Předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD Okamura velmi úspěšně vnutil vládní většině několik vlastních témat, která jsou klíčová především pro jeho voličskou skupinu. Pro budoucnost země nemají tato témata žádný význam a jednání o nich nepřinesou žádný konkrétní výsledek.
Je to logické. Babiš touží mít z hnutí ANO „catch all party“ se širokým záběrem, chce vytvářet dojem, že mu záleží na každém a každý může být jeho volič. Okamura stojí v čele radikálního protestního hnutí, které navíc musí obhajovat svou existenci tváří v tvář představitelům ještě radikálnějších uskupení, která se na zádech SPD vyvezla do Sněmovny. Okamura nechce „chytat všechny“. Chce jen co nejvíce nalovit v rybníku hrubě nespokojených a protisystémově naladěných voličů, jichž je v českém elektorátu tradičně něco kolem 20 procent.
Snahou radikálních protestních hnutí není zalíbit se všem nebo si všechny koupit. Jejich snahou je konflikt, osedlání a posílení lidských obav, tažení proti momentálně vybranému nepříteli. A tohle se Okamurovi daří náramně.
Krásnou ukázkou je jeho boj proti brněnskému sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Dávno neškodné krajanské sdružení, které se postupem času stalo jedním z nositelů snah o poválečné smíření Čechů a Němců, zaměstnalo poslance na celý jeden jednací den a dnes mu byla věnována mimořádná schůze.
V praktické rovině je přitom celkem lhostejné, že příslušné usnesení, které Okamura sepsal, poslanci schválili. Nic se nezmění, brněnský sněm se uskuteční tak jako tak. Sněmovna mu nemůže zabránit, natož ho zakázat. Kdyby chtěl Okamura vyjádřit nad sudetoněmeckým setkáním pohoršení nebo znepokojení, mohl to klidně udělat na jedné tiskové konferenci. Usnesení parlamentní komory nemá o nic větší efekt. Zato ale umožňuje Okamurovi stát v čele voje v kulturní válce. To mu jde a to umí.
Podobný případ je jeho urputná snaha o prosazení zákona o obecném referendu. Ano, jde o dlouholetou prioritu SPD, pro kterou ale Okamura nikdy, ať byl zrovna u vlády, kdo chtěl, nedokázal – a ani se nesnažil – sehnat potřebnou podporu. A vzhledem k tomu, že jde o ústavní zákon, nedokáže ji sehnat ani nyní.
To mu ale nebrání se do tohoto boje znovu pouštět, protože v něm může urážet a napadat všechny, kteří s referendy nesouhlasí nebo upozorňují na jejich rizika. Nesmyslnou a k nezdaru předem odsouzenou snahu si nicméně tentokrát Okamura prosadil do programového prohlášení vlády, což dodá jeho kulturní válce další lesk. Výsledek dlouhých hodin sněmovního jednání ale nebude opět vůbec žádný.
Tomio Okamura navíc mistrně posouvá ke kulturním válkám i věci, kterými se vláda skutečně zabývat musí, jako je například vyřešení končící dočasné ochrany ukrajinských uprchlíků. Ministři průmyslu a financí se snaží vymyslet, jak ochranu pracujících uprchlíků a jejich rodin pokud možno plynule překlopit v nějakou formu dlouhodobého pobytu, což se zatím moc nedaří.
Okamura ovšem bubnuje za „zpřísnění pobytu cizinců“ a proti válečným uprchlíkům brojí jako proti zásadní bezpečností hrozbě. Zcela v rozporu s ekonomickými zájmy republiky volá po masovém odsunu Ukrajinců z Česka. Výsledek – kromě zahuštění společenské atmosféry – nebude, doufejme, opět žádný, ale výsledky Okamuru nezajímají.
Andrej Babiš zkusil předejít kulturnímu válčení na mnoha frontách tím, že hnutí SPD předhodil jako hračku pro jeho voliče Národní očkovací strategii. Okamurovo hnutí se na ni vrhlo velmi ochotně, ale rozhodně mu to nestačilo. Naopak se namlsalo a v mnoha oblastech rozjíždí boje srovnatelným způsobem.
Tím ale doprostřed kulturních válek staví samotného Babiše, což je to poslední, oč by premiér stál. Sudetoněmecký sjezd je mu zcela lhostejný, za referendum krvácet nechce, potřebnosti Ukrajinců pro české hospodářství si je plně vědom. Přesto je vláčen z jednoho bojiště na druhé a nedaří se mu nastolovat svou „pozitivní“ vládní agendu.
Jedním z důsledků je, že podle posledního průzkumu CVVM má Babišova vláda o čtyři procentní body nižší důvěru Čechů, než měla v závěru svého působení vláda Petra Fialy. Dokonce i za covidu dosahoval tehdejší Babišův kabinet lepších výsledků než dnešních 25 procent (nicméně CVVM od té doby změnilo metodiku, takže výsledky nejsou plně srovnatelné). I volební preference hnutí ANO jsou dnes výrazně vyšší než důvěra v jeho vládu.
Babiš má na budování svého pozitivního premiérského odkazu ještě víc než tři roky. Už v úvodu se ale jasně ukazuje, že s SPD jako koaličním partnerem to bude opravdu hodně složitý úkol.
