Imunita Babišův soud jen neodloží. Průtah se může propsat i do rozsudku

Třetí a čtvrtý nejvyšší ústavní činitelé. Předseda Poslanecké sněmovny a premiér. Šéfové dvou vládních hnutí. Tomio Okamura a Andrej Babiš. Oba politici mají společné ještě jedno: v únoru budou před poslanci hájit svou imunitu.

Zákonodárný sbor bude rozhodovat o žádostech orgánů činných v trestním řízení, zda mají být oba předáci postaveni před soud - Okamura v souvislosti s nenávistnou kampaní z předloňských krajských voleb a Babiš v kauze Čapí hnízdo.

Zřejmě už zítra, 17. února, pokud nedojde k dalšímu odkladu, by mělo v případech obou předáků padnout rozhodnutí mandátového a imunitního výboru. Závazné je však až následné stanovisko pléna.

Z vyjádření poslanců všech koaličních subjektů se zatím zdá být zřejmé, že šéfové SPD i ANO svou imunitu uhájí. Nicméně už to, že dva takto vysoce postavení politici čelí žádosti o vydání, představuje pro tento institut nebývalý zatěžkávací politický test.

Imunita na jednu stranu představuje záruku nerušeného výkonu mandátu či funkce, na stranu druhou ale také představuje výjimku ze zásady rovnosti před zákonem – a pro část veřejnosti tak může ukazovat, že pro politiky existuje cesta, jak se vyhnout spravedlnosti. V Babišově případě se ostatně většina společnosti v průzkumu společnosti Kantar loni na podzim vyslovila pro zbavení imunity.

I když Okamura s Babišem imunitu před Sněmovnou uhájí, spravedlnosti samozřejmě neuniknou. Imunita jejich soudní procesy pouze odloží po dobu současného volebního období.

Mohou jim přesto průtahy v řízení nějak pomoci? Co bude Babišovo nevydání znamenat pro jeho spoluobžalovanou Janu Nagyovovu? A má parlamentní imunita pořád svůj smysl?

Nejdříve si pro úplnost připomeňme, jak je parlamentní imunita, která představuje vynětí zákonodárců z obecně platného práva, v českém systému ukotvená. Ústava ji upravuje ve svém článku 27.

Vztahuje se na otázky trestní odpovědnosti. Řízení v občanských či správních věcech není u členů Parlamentu dotčeno, ačkoli ve věci přestupků si mohou podle zákona vybrat mezi běžným řízením a řízením před mandátovým a imunitním výborem.

Nicméně k předmětu této analýzy - imunita značí procesní ochranu poslanců a senátorů. Uplatňuje se na všechny trestné činy, z nichž jsou členové Parlamentu obvinění.

Existují jen dvě výjimky: poslance ani senátora nelze postihnout za jeho hlasování v dané komoře a stíhat jej nelze ani za projevy na její půdě. V takovém případě hovoříme o indemnitě, někdy též o imunitě v širším slova smyslu. Ta představuje hmotněprávní ochranu a ve srovnání s imunitou je mnohem silnější – platí totiž absolutně a nelze o ni přijít.

U běžné procesní imunity to naopak možné je. Dotyčného poslance či senátora nezbavuje případné trestní odpovědnosti – pouze orgánům činným v trestním řízení znemožňuje jej po dobu výkonu mandátu stíhat. Změnit to může jedině rozhodnutím té či oné komory, které ho mohou k trestnímu stíhání vydat, nebo ztráta mandátu. To mimochodem platí pouze od novely z roku 2013. Do té doby imunita platila doživotně.

Z procesněprávní imunity pak existuje ještě jedna výjimka - ustanovení Ústavy, podle něhož člena Parlamentu lze zadržet, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory. Nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, musí být propuštěn.

Za 33 let své historie Sněmovna hlasovala o vydání politiků v desítkách případů. Podle dokumentu na jejích webových stránkách rozhodovala celkem o necelých 50 žádostech. Materiál je však z roku 2022 a není v něm tedy zahrnuto vydání Tomia Okamury z loňského února.

Celkový počet hlasování tak k dnešku činí 49. Z toho ve 34 případech poslanci s vydáním souhlasili.

Někteří politici ovšem byli vydáni opakovaně. Týká se to ostatně i Babiše, který v kauze Čapí hnízdo čelí již čtvrté žádosti od zbavení imunity. Ve třech předchozích případech byl vždy vydán. Pokaždé o to ostatně své kolegy požádal, ač „jeho“ vlastní poslanci z hnutí ANO se zpravidla hlasování zdrželi.

Tentokrát však situace vypadá jinak. Staronový premiér avizoval, že o své vydání nepožádá. Zdůvodnil to obavami o nezávislost některých soudců. Justici podle svých slov nezpochybňuje. „Ale přece jenom se najdou soudci, kteří rozhodují politicky,“ sdělil v lednu na schůzi dolní komory Parlamentu a podobnou rétorikou se oháněl i na první schůzi mandátového a imunitního výboru, který ve věci vydání či nevydání jedná prioritně.

Z dosavadních vyjádření představitelů koaličních subjektů pak plyne, že se jej vydat nechystají.

Politologové a komentátoři v této souvislosti spekulují o koaliční dohodě obou trestně stíhaných předsedů Babiše a Okamury – imunitu za imunitu.

Jestli k takovému „dealu“ došlo, se samozřejmě nikdy oficiálně nedozvíme. Nicméně pokud by tomu tak skutečně bylo, o stavu českého právního státu by to vykreslovalo nehezký obrázek – že je možné si za politický vliv „koupit“ příznivější právní postavení.

Někdo by mohl namítat, že k soudu přece i v případě nevydání dojde, jen až po výkonu mandátu. Ano, ale tento – pokud nebudeme uvažovat možnost předčasných voleb – čtyřletý odklad i tak může mít u soudu svůj vliv.

Trestní zákoník totiž říká, že soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne mimo jiné k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Stíhání Babiše začalo již v roce 2017 a při nevydání by mohlo pokračovat až v roce 2029. Tedy o dvanáct let později.

„Nevydání Poslaneckou sněmovnou je fakticky nepochybně průtah, který bude soud – nikoliv z hlediska viny, ale z hlediska ukládání trestu – brát v potaz,“ domnívá se Marek Dvořák z Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

„Z mého pohledu na tom nic nemění ani skutečnost, že jde o dosti specifický průtah nezaviněný orgány činnými v trestním řízení. Při ukládání trestu za několik let totiž zkrátka bude muset být reflektována doba uplynutá od spáchání, stejně jako všechny nastalé změny,“ dodává. Zároveň však Dvořák upozorňuje, že se soud v případě trestu odnětí svobody stále musí pohybovat v zákonem stanovené sazbě, nedojde-li k naplnění specifických důvodů pro její mimořádné zvýšení či snížení.

Připomeňme, že Babiš je obžalovaný z účastenství na zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Okamura stíhaný od začátku loňského roku čelí obvinění z podněcování k nenávisti vůči skupině osob.

U šéfa SPD řada odborníků na trestní právo soudí, že by pro něj mohlo být politicky výhodné se nechat vydat, jelikož jeho odsouzení se nejeví jako příliš pravděpodobné.

Babišův případ je ovšem komplikovanější. Má několik rovin, vzniklá škoda je vysoká a politik před soudem nestojí sám.

Jako spoluobžalovaná v něm figuruje i europoslankyně za hnutí ANO Jana Nagyová. Vyvstává tak otázka, zda může k řízení s ní dojít i tehdy, pokud bude Babiš po příští čtyři roky nestíhatelný.

„Trestní řád stanoví, že proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Osobně právě nevydání poslance k trestnímu stíhání za důležitý důvod, který může vést k rozdělení do více řízení, shledávám. To znamená, že – umožní-li to podmínky věci – zatímco řízení proti nevydanému poslanci bude patrně přerušeno, jiná osoba může být odsouzena či zproštěna, a to i pravomocně,“ říká Dvořák.

Dodává ovšem, že v konkrétním případě mohou existovat důvody, které fakticky vyloučení určité větve případu do samostatného řízení znemožní.

Hypoteticky je tak za určitých okolností možné, že – přestože Nagyovou Evropský parlament její imunity loni v dubnu zbavil – Babišova imunita odloží i stíhání europoslankyně.

Zákonodárce v dolní komoře Parlamentu čeká v únoru náročné rozhodování – nejdřív ty z mandátového a imunitního výboru, následně všech dvě stě.

Při rozhodování si ovšem budou odpovídat na – ve skutečnosti nejdůležitější – otázku: Koho má poslanecká imunita chránit?

Na první pohled se může odpověď zdát jednoduchá, ba banální – přece členy Parlamentu: poslance a senátory. Nicméně to je poněkud nepřesné. Pokud se totiž podíváme do důvodové zprávy k Ústavě, zjistíme, že účel imunity zákonodárců je ve skutečnosti jiný.

Dokument zdůrazňuje, že imunitu nelze chápat jako individuální právo poslanců a senátorů. „Jde o to, aby imunita chránila celý Parlament, tedy jeho členy, aby mohli svobodně a v souladu se svým slibem nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě nejde o osobní beztrestnost nebo občanskou neodpovědnost poslanců jako jejich osobní výsadu,“ uvádí důvodová zpráva.

Jak opakovaně ve svých nálezech zdůraznil i Ústavní soud, účelem parlamentní imunity je v konečném důsledku i efektivní fungování zákonodárného sboru jako reprezentanta lidu.

Toto pojetí vychází z doby vzniku parlamentarismu, kdy imunita vznikla jako ochrana parlamentu před mocí panovníka – měla zajistit, aby exekutiva nemohla sbor paralyzovat skrze stíhání a souzení jeho členů. Podle důvodové zprávy pak tento smysl přiměřeně neztratila ani dodnes.

Ústavní právník Ondřej Preuss z Právnické fakulty Univerzity Karlovy potvrzuje, že i když původní pojetí imunity vychází z dob, kdy parlamenty čelily tlaku výkonné moci často absolutistického panovníka, i dnes má institut jako takový význam. „Jeho smysl přetrvává zejména v těch situacích, v nichž by trestní stíhání bylo namířeno proti Parlamentu jako takovému, případně proti opozičním poslancům a v situacích, kdy by byly trestné činy zcela vykonstruovány. Tam potom spoléháme v zásadě na to, že je Parlament autonomní,“ říká pro Seznam Zprávy.

Uznává, že v případu Andreje Babiše je původní zdůvodnění poněkud nevhodné, jelikož předseda vlády je vrcholným představitelem výkonné moci. „Nicméně je potřeba říct, že obecně vycházíme z dělby moci – a tak, jak na jedné straně nechceme, aby legislativa a exekutiva měly vliv na rozhodování soudů, na druhé straně dává smysl, že pro členy Parlamentu existuje jistá exempce z běžných pravidel. Tím však neříkám, že toto je nutně daný případ, výroky pana předsedy Babiše na adresu soudů považuji za nešťastné,“ dodává Preuss, který kromě akademické sféry působí i jako advokát.

„Chceme nicméně – a k tomu směřuje třeba i imunita za projevy učiněné na půdě Parlamentu – aby byl poslanec maximálně svobodný ve svém vyjadřování a obecně jednání a dáváme tedy někdy přednost demokratické deliberaci před běžnými pravidly.“

Imunita je pro poslance a senátory ostatně částečně vyvážená třeba i tím, že se jí nejde vzdát. To znamená, že teoreticky tak může být zákonodárcům odepřeno právo na přístup k soudu a možnost domoci se zprošťujícího rozsudku a s ním očištění jména. Daný činovník může pouze své kolegy požádat o vydání. Taková žádost však nemá žádný právní význam.

Poslanci se totiž při posouzení žádosti musí řídit pouze svým nejlepším vědomím a svědomím. Během února budou muset – v souladu se slibem, který je povinuje zachovávat Ústavu, což znamená včetně jejího smyslu a účelu – zda svým rozhodnutím budou chránit Parlament jako nejvýznamnější řečniště.