Hlavní obsah

Josef Klíma: Co zbylo z mého 17. listopadu

Josef Klíma
šéfreportér
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Pohled shůry na pietní místo na Národní třídě letos 17. listopadu.

Reklama

21. 11. 2022 17:30

„Letos jsem 17. listopadu poprvé nešel na Národní třídu. Vzpomínka u pietního místa se totiž změnila v defilé politiků.“

Článek

Rok co rok jsem chodil 17. listopadu na Národní třídu. Jen tak, tiše, nenápadně, aniž bych se tlačil se svíčkou v ruce u podloubí na rohu Mikulandské. Chodil jsem tam ze dvou důvodů. Jednak abych si připomněl ty chvíle, kdy jsem se tam v mrazu klepal na dláždění. Zčásti chladem, zčásti strachem, co bude, až nás obrněné transportéry od Národního divadla a kordon policistů od Spálené ulice stlačí na nesnesitelnou mez a já se ocitnu možná zbitý a zraněný někde v policejním antonu nebo dokonce ve vězení.

A také jsem tam chodil, abych zjistil, co všechno se od těch chvil změnilo. Respektive co z nich zbylo.

Z tlačenice, která skončila obuškovým masakrem v podloubí, se mi podařilo nakonec vyklouznout na poslední chvíli ulicí Karolíny Světlé, když ji uzavírali policejní psovodi. Mohl jsem tedy sledovat historickou chvíli zezadu, zpoza zad policejního kordonu, mezi zpravodaji zahraničních agentur, z nichž mnozí natáčeli dav z přinesených štafliček.

Mohl jsem tudíž zároveň žasnout, na jak malém prostoru se všechno to zlomové vlastně odehrává, aniž by si mě někdo všímal. Tyhle vzpomínky zůstaly autentické, nenarušené, se vším napětím a vztekem bezmoci, které se do nich tehdy vklínily.

Hlavně nikdo z nás netušil, že jsou zlomové a že skončí pádem režimu, nadiktovaného z Moskvy o čtyřicet let dřív, v němž jsem do té doby prožil celý život jako nekomunista a tudíž občan druhé kategorie. S vyhlídkou, že nic jiného už do smrti nenastane. Tušit jsme začínali až další dny, kdy jsme na patníku před Vinohradským divadlem a v podzemí Lidové demokracie zakládali nový, nezávislý svaz novinářů a kupodivu nás už nikdo nezatknul ani nemasakroval.

Politická satira

Andrej Babiš má k 17. listopadu hluboký vztah. Zejména k odkazu demokracie, svobody slova a svobodných voleb.

S tím druhým důvodem to bylo složitější. V těch listopadových dnech jsme všichni křičeli stejná hesla, zažívali stejné opojení ze svobody a všichni jsme byli na jedné lodi, naladění na stejné struně. Aspoň to jsem si myslel, když jsem – stejně jako ostatní – odcinkával klíči konec nesvobody. Všichni jsme doufali, že bude lépe – já konkrétně, že budu moci volně psát, cestovat a staneme se rovnými před zákonem. Vypadalo to prostě, že ten národ je skvělý, jen to předtím nemohl dát najevo.

Ty první dva předpoklady se mi splnily a plní dodnes. Založili jsme Reflex, později pořad Na vlastní oči a i tyto řádky mohu psát se svobodným vědomím, že mě za ně nikdo nebude popotahovat, ať napíšu cokoli. I cestovat mohu neomezeně. Když si zítra sednu do auta, pozítří vystoupím v Portugalsku, aniž by po mně někdo chtěl pas.

Ale už v prvních letech jsem začal poznávat, že mnozí z těch, s nimiž jsem tenkrát slavil příchod svobody, mysleli ne na to, že všichni se budeme mít lépe, ale hlavně já a moje rodina. A že i s tou rovností před zákonem mysleli hlavně na sebe. Ze stejných cílů čím dál víc zbývaly už jen ty stejné symboly, které si kdekdo lepil na své vlastní cíle. Z vlajek a oslav svobody se víc a víc stávalo fangličkování bez obsahu, jako když dav křičí společně: „Gól!“ pod národní vlajkou – a přitom s některými bych se normálně nikdy společně neradoval, protože jsou to vyčůraní sobci. Už loni jsem odcházel z Národní třídy znechucený, kdo všechno si tu mou tehdy nezištnou touhu po svobodě a úzkost, že se to nepovede, přivlastnil.

Kdy dojde na násilí?

Nejprve jsem se smál, pak se bál. Emoce, které ve mně vyvolala reportážní videa z oslav 17. listopadu v Praze, šly přesně v tomto pořadí. Humor mě přešel ve chvíli, kdy se na sociálních sítích objevily záběry z útoků demonstrantů – aktivistů nesnášejících Českou televizi – na novináře. Chybělo málo a kolegové by od pochodujících zuřivců inkasovali rány pěstí.

Letos jsem tam poprvé nešel. Najednou jaksi nebylo proč. Vzpomínka u pietního místa se změnila v defilé politiků, kteří se tam střídají jak apoštolové na orloji, aby se, proboha, nezapomnělo, že nezapomněli. Zvlášť z některých se mi tu zvedal žaludek už v minulých letech, protože sloužili jako estébáci minulému režimu a dnes tu kladou květiny s pietním výrazem.

A na druhé straně je dnes Národní exhibičním místem nejrůznějších individuí, která si říkají opozice, ale taky sem nepřišli vzpomínat. Jen se strefovat do těch politiků. Za jejich názory tu tenkrát před třiatřiceti lety nedemonstroval nikdo z nás. Chtěli jsme se ruské okupace zbavit. Ne ji podporovat. Letos jim hráli ze střechy České televize další symbol 17. listopadu. Modlitbu Marty Kubišové. Ale co když ji příští rok budou o výročí vyhrávat právě tihle „vlastenci“? To proti sobě budou znít dvě Kubišové? Aniž by to Marta, sama symbol statečnosti a demokracie, mohla jedné straně zakázat…

Léta předtím jsem 21. srpna chodil k Rozhlasu. Připomenout si, jaký stres a napětí a zoufalství jsem prožíval tehdy v roce 1968, když tam ruský voják pustil dávku ze samopalu a ta se zaryla do zdi deset centimetrů vedle mě. Nesmělo se to připomínat oficiálně, komunistický režim chtěl, aby se na ruskou okupaci zapomnělo. Ale tím silnější ta vzpomínka byla. Až po Listopadu jsem přestal. Byly nové vzpomínky, nové symboly. Tehdy ještě nevyprázdněné.

Možná začnu 17. listopadu zase chodit tam. Tam se základní obsah nevyprázdnil. Jsme už víc než třicet let svobodní, žádní cizí okupanti nerozhodují, koho si zvolíme, aby nám vládnul, i když třeba občas blbě. Což byl, mimochodem, ten hlavní důvod, proč jsem v Listopadu cinkal klíči…

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované