Článek
Vláda Andreje Babiše se blíží ke 100 dnům svého úřadování. Do čela programu si vetkla, že „je nutné obnovit důvěru občanů ve stát, jeho instituce i schopnost zajistit spravedlivé, bezpečné a prosperující prostředí pro všechny“. Pro všechny.
Vláda do svého prohlášení napsala, že základem jejího úsilí „je slušnost, odpovědnost, spolupráce a respekt mezi lidmi“. Myšleno určitě mezi všemi lidmi, ať jsou to politici, zaměstnanci, soukromníci, studenti, nebo penzisté. Nehledě na jejich životní postoje. Nehledě na to, která média s jakou důvěrou sledují, nebo nesledují žádná.
Velká slova do vládních programů patří a nějaká tam najdeme vždycky. Stejně tak platí, že žádná vláda, i kdyby se rozkrájela, se všem nezavděčí. Pokaždé existuje množina, která do proklamací o „všech občanech“ nezapadá.
U Babišovy vlády je to nápadnější, než bývá obvyklé. Je ještě v záběhu, přesto je zřejmé, že poměrně velkou část společnosti nejen neosloví, ale ani se o to nemíní pokoušet. Naopak, řada jejích kroků a slov vede k tomu, že tuhle množinu vláda zneklidňuje a z pomyslného klubu „všech“ vyčleňuje.
Společnost se zdá být po půlroce od Babišova volebního triumfu a po 100 dnech Babišovy třetí vlády rozdělená pevněji než kdy předtím. Vypovídají o tom i aktuální sociologické průzkumy. Zasypávání příkopů se změnilo v prázdné klišé, nic takového se neděje.
Množina, které byla vláda cizí a která byla do jisté míry také cizí vládě, tu samozřejmě byla i do loňského roku. Jen na opačném břehu.
Po 100 a něco málo dnech u moci to reflektoval i Petr Fiala. Na kongresu ODS v dubnu 2022 pravil, že voliči poražených „populistů a extremistů“ nezmizeli. „Jsou mezi námi a budou hledat jiné spasitele, na které by mohli přenést svoje sny, frustrace, tužby a neúspěchy.“ Vyznělo to jako apel na pokoru v situaci, kdy Fialova koalice vyhrála volby jen tak tak a měla by myslet i na ty, co ji nevolili, jinak nedopadne dobře. Pak na to sladce zapomněla. Myslela málo a ve volbách 2025 dobře nedopadla.
Fialovými slovy sice probublával nemístný despekt: Řekl to, jako kdyby „frustrace“ a „neúspěchy“ nemohly být vlastní komukoli, ale jen voličům z druhého břehu. Ale alespoň dal najevo, že o té podmnožině ze „všech občanů“ dobře ví.
V případě Andreje Babiše se nic podobného neděje. Že vyhrál jednoznačněji než Petr Fiala, to ani neomlouvá, ani nevysvětluje. Taková reflexe je Babišovi a jeho politické povaze vzdálená. Suverén jako on své vládnutí veřejně nezpytuje. Do instagramových sebevideí by se to nehodilo už vůbec.
Tak určitě. Ale ti, kdo nevolili vládní strany, jsou mezi námi zase a zase mají „svoje sny, frustrace, tužby a neúspěchy“. Jak s touhle konstantou naložila nová koalice? Jednoduše ji zabudovala do „našich lidí“, což v důsledku znamená, že když to uzná za vhodné, může lidi z druhého břehu ignorovat. Jako by nebyl. Tím snáz se vymezí proti jeho skutečným nebo domnělým symbolům. Může na ně ukazovat prstem, portrétovat je jako škodlivé, nebo dokonce potenciálně nebezpečné.
Když už to přeroste míru, řeší se to dodatečným sdělením, že Tomio Okamura mluví jen ke svým voličům. Ach tak. Vláda všech a všelidského respektu, s ručením omezeným.
Vláda je národně-obranářská. Neprojevuje se to důrazem na mezinárodní bezpečnost ve vládním programu. A už vůbec ne v obranném rozpočtu. Vláda chce bránit Česko jako národní ostrov, jakousi verzi ztraceného ráje, kam nedoléhá hlučně se proměňující svět.
Důraz na bezpečnost si vláda překládá tak, že je potřeba zemi a její obyvatele „zabezpečit“. Před tím, co je neznámé, co není pod kontrolou. Před módními novotami. Před rušivou změnou. Takové Česko je na prvním místě.
Tohle východisko se promítá nejen do politiky související se zahraničím, nejen do (ne)otevírání Česka Evropě. Uvnitř domácího prostoru je jeho projevem nedůvěra. Co má svobodná iniciativa za lubem? Že občanskou společnost spíš podezírá, než vítá, není žádný unikát zrovna téhle vlády – jen je to na ní poznat víc.
Nejznámějšími příklady jsou vztah k neziskovým organizacím – včetně těch humanitárních – a vztah k těm, kdo pečují o životní prostředí. Podezíravost se ale dá vytušit i na místech daleko od neziskovek – vláda například chce obcím vzít pokuty z rychlostních radarů, protože jim prý slouží jako „zlatý důl“. Že by města radary rozmisťovala podle nejlepšího svědomí a vybrané peníze zodpovědně investovala do obecního blaha, je asi mimo její představivost.
Klíčovým prvkem vládního programu jsou nebezpečné ideologie. Petr Macinka řekl, že vládní strany spojuje „odpor k ideologickému experimentování se státem“. Vymítáním ideologií je programové prohlášení málem posedlé – vyskytuje se tu i bizarní závazek „budeme podporovat cestovní ruch bez ideologických předsudků“.
Vládní ideologií je boj s ideologiemi. To není protimluv, ale výhodná pozice, ze které se dá libovolný pohled na věc popisovat jako dílo ďábla ideologa. S praktickými důsledky. A může jít o námitky proti stavebnímu zákonu stejně jako o námitky proti rušení televizních poplatků.
O konkrétní hrozbě z východu a ideologii ruského imperialismu vláda mluví minimálně. Abstraktní hrozbu údajnými ideologiemi, které by mohly zavánět nevypočitatelnou změnou od západu, má na mysli každou chvíli. V hrozbu se jí mění aktivistické postoje a vůle k nim. Jako kdyby byl stát slaboučký jako třtina a čelil akutnímu rozvratu ze strany neziskově-ideologických spiklenců. Je to boj se slaměnými panáky. Je to smutné.
„Našim lidem“ z druhého břehu vláda nevychází vstříc. Naznačuje jim, že se musí smířit s osudem. Nezahrnuje je do svého „bude líp“, to by muselo být líp i v kultuře. Odsouvá je dál od sebe a od těch, kteří jí důvěřují a chválí ji. Je to i v 21. století osvědčená politika: Rozděl – a panuj.
