Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Jsem starý muž, který stále ještě píše tužkou na papír,“ přiznává poslanec Marek Benda v rozhovoru o bitcoinové kauze, která smetla ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Je to věta, která by měla vyvolat respekt k jeho poctivosti. Místo toho působí jako epitaf celé jedné politické generace.
Benda, muž s nejdelší nepřerušenou politickou kariérou v novodobých českých dějinách, se stal nechtěnou ikonou problému, který přesahuje daleko za hranice konkrétní bitcoinové aféry. Když politik přiznává, že nerozumí technologiím, nečiní to z pokory. Činí to z pohodlnosti nevědomosti.
Bendova obhajoba je lstivá ve své prostotě: „Pokud já bitcoinům nerozumím, jak jim může rozumět volič?“ Je to logika, která by neobstála v žádné době. A dvojnásob neobstojí dnes, kdy se rozhoduje o regulaci umělé inteligence, digitálních měnách a kybernetické bezpečnosti.
Problém není v tom, že Benda nerozumí bitcoinům. Problém je v tom, že se tím chlubí jako něčím, co ho opravňuje nekomentovat kauzu stranického kolegy. To je jako kdyby chirurg řekl: „Nerozumím novým operačním metodám, ale pacienti jim také nerozumí, takže proč by to mělo být důležité?“
Zastupitelská demokracie neznamená, že poslanci mají být stejně nevzdělaní jako jejich nejnevzdělanější voliči. Naopak – znamená to, že mají zastupovat zájmy všech občanů tím nejkompetentnějším způsobem. Občan Kane nemusel rozumět novinařině, ale noviny musí rozumět světu.
Bitcoinová kauza Pavla Blažka je pozoruhodná ve své absurditě. Bývalý kriminálník daruje státu miliardy v kryptoměně, ministr to považuje za „veselou historku“ a poslanec přiznává, že celé záležitosti nerozumí, ale přesto ji hájí. Je to jako scénář z Kafkovy úřední pohádky, jenže v tomhle případě jde o zpravodajství.
Nejpozoruhodnější na celé kauze není ani tak sporná transakce sama, ale způsob, jakým ji politici prezentují.
Benda se na celou věc dívá optikou, která by byla komická, kdyby nebyla tak znepokojivá: „Někdo se pokusil přinést peníze pro stát. A teď je z toho to, že učinil něco špatně.“ Je to postoj, který ignoruje základní princip právního státu – že způsob získávání prostředků je stejně důležitý jako jejich množství.
Politické elity čelí všude na světě stejnému dilematu: Buď se naučí rozumět digitální revoluci, nebo se stanou jejími oběťmi. Benda zvolil třetí cestu – ignorovat problém a doufat, že zmizí.
Není to jen otázka bitcoinů nebo kryptoměn. Je to otázka toho, zda politici dokážou kompetentně rozhodovat o světě, kterému nerozumějí. Umělá inteligence, biotechnologie, klimatické technologie – to vše jsou složité věci. Nejsou nepochopitelné. Ale vyžadují fundamentální ochotu je pochopit.
Benda ji nemá a ještě se tím chlubí.
Jeho logika „jsem starý, takže nemusím rozumět“ je rezignací na jednu ze základních funkcí politiky v 21. století. Volič možná opravdu nerozumí bitcoinům, ale očekává od svého zástupce, že se jimi bude zabývat natolik, aby mohl kompetentně rozhodovat.
Možná je Bendova upřímnost osvěžující. V době, kdy politici předstírají, že rozumějí všemu, může přiznání nevědomosti působit sympaticky. Jenže sympatie nestačí, když jde o miliardy korun a potenciální praní špinavých peněz. A o morální kvality nejsilnější vládnoucí strany.
Bitcoinová kauza odhalila něco podstatnějšího než jen možnou korupci nebo nekompetentnost. Odhalila propast mezi světem, ve kterém žijeme, a světem, ve kterém politici myslí, že žijí. A otázka zní: Dokáže si česká demokracie dovolit politiky, kteří si tužkou poznamenávají na papír, že světu nerozumí, a pak se tím ještě chlubí?
Možná je to pro Marka Bendu signál, že jeho „never ending story“ v české politice se přece jen blíží konci.
