Hlavní obsah

Komentář: Konec pohádek o bezbolestném šetření. Konečně

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Takhle štíhlý stát by chtěl nový ministr financí. Jenom škrty k němu ale nevedou.

Reklama

4. 1. 6:30

Zatímco stovky tisíc lidí zmrazení platů silně pocítí na své životní úrovni, jde o poměrně malou úsporu přibližně pěti miliard korun. Mýtus, že „si lidé ani nevšimnou“, padl.

Článek

Stabilizace veřejných financí je prvním bodem programové části koaliční smlouvy, na níž stojí fungování nové vlády. Že to je extrémně komplikovaný úkol, bylo dávno zřejmé už na začátku listopadu, kdy zástupci pěti vládních stran tuto smlouvu podepisovali. A od té doby se to rozhodně nezlepšilo. Země je v plánovaném rozpočtovém provizoriu, covidová situace sice budí velmi mírný, opatrný a křehký optimismus, ale dopady zdivočelých cen energií jsou stále rozsáhlejší a Česká národní banka dál tlačí ekonomiku směrem k recesi, aby zkrotila očekávání inflačních rekordů.

Oficiální výsledek státního hospodaření za celý uplynulý rok se sice navzdory zvyklostem dozvíme až ve čtvrtek, ale očekávání exministryně Aleny Schillerové i ekonomů hovoří o deficitu 420 miliard korun. Vzhledem k tomu, že už v listopadu zela v české státní kase díra přes 400 miliard, je to celkem racionální odhad. I kdyby to nakonec bylo o nějaký fous lepší, pořád platí, že Česko hospodařilo v roce 2021 mnohem hůř než v roce 2020. A tehdy byl covid horkou novinkou, s níž si nikdo nevěděl rady, a po několik týdnů kvůli němu stála prakticky celá česká ekonomika.

Uvidíme, zda se nový šéf státní pokladny Zbyněk Stanjura rozhodl odložit zveřejnění celoročního výsledku skutečně proto, aby s ním seznámil členy vlády dříve než prostý lid. Je také možné, že při převzetí úřadu na konci roku našel po své předchůdkyni nejen zlaté prasátko pro štěstí na stole, ale také nějakého strašidelnějšího kostlivce ve skříni, který jej nutí dělat tajnosti.

Jisté je, že první nastíněná opatření na zkrocení rozpočtových deficitů dávají zapomenout na předvolební pohádky o tom, že osekání státních výdajů o desítky miliard lze provést bezbolestně a tak, že si toho lidé ani nevšimnou. To byla přitom oblíbená mantra zejména v řadách ODS. Teď tenhle mýtus snad (konečně!) padl a začíná se zjevovat realističtější a bolavější obraz konsolidace veřejných financí. Zmrazení platů státních zaměstnanců (s výjimkou učitelů a covidové „první linie“, které čeká jen nižší než plánovaný růst) rozhodně není opatření, kterého by si lidé nevšimli. Zejména pokud patří k onomu půl milionu osob placených erárem.

Ještě před pár měsíci by takové opatření šlo přehlédnout, ale teď, když se inflace pohodlně usadila nad pěti procenty a nevypadá, že by se vbrzku chystala níž, je to celkem znatelný zásah do životní úrovně mnoha lidí. To nutně neznamená, že je to opatření špatné. Platy státních zaměstnanců jsou obří položka (loni vyšly na 240 miliard korun), a pokud deklarujete snahu šetřit, těžko se jí vyhnete. S rozpočtovým zásahem oznámeným dva dny před silvestrem se ale pojí tři problémy.

První spočívá v tom, že zatímco stovky tisíc lidí zmrazení platu zabolí, jde nikoli snad o zanedbatelnou, ale o poměrně malou úsporu přibližně pěti miliard korun. Přičemž celkovou ambicí vlády je ušetřit proti zamítnutému návrhu rozpočtu kolem 80 miliard. Je to tedy skutečně spíše symbol toho, že bez bolesti to nepůjde, než zásadní rozpočtový akt.

Druhým problémem je, že tuto samotnou úsporu nejspíš bohatě převáží dříve neplánované výdaje plynoucí z pomoci lidem postiženým zdražením energií. Jen navýšení a širší zpřístupnění příspěvku na bydlení si společně s rozšířením mimořádné okamžité pomoci vyžádají miliardové náklady, zvláště pokud vláda uspěje, sníží u těchto dávek byrokratické překážky a přiblíží je potřebným. Energetická krize spolu s covidem jsou dvě síly, které tlačí přímo proti konsolidačnímu úsilí nové vlády a prozatím – všechny rozpočtové plány nového ministra zatím zdaleka neznáme – mají pohříchu navrch.

Třetím, dlouhodobějším a zcela zásadním problémem úspor ve státní správě je skutečnost, že v politickém mainstreamu (snad s čestnou výjimkou Pirátů) převládá představa, že úspor a efektivity ve státní správě se dosahuje drsnými slovy o „zbytečných úřednících“ a přísnými škrty pera v tabulkách pracovních míst a na výplatních páskách.

Růst státní správy ale není nějakým svévolným a snadno zvratitelným procesem. Je dán především nárůstem státní agendy. Pokud někdo hovoří o zeštíhlení státu a nechce přitom působit jen jako mudrující ideolog, má jen dvě možnosti. Buď jasně říci, co z toho, co stát vykonává dnes, vykonávat nemá – a jaké to bude mít důsledky. Anebo přijít se strategií, jak stávající státní agendy zjednodušit, zefektivnit, racionalizovat, digitalizovat, sloučit, zkrátka vylepšit tak, aby vyžadovaly méně lidské síly. Obojí lze udělat (i kombinovat) a jde dlouhodobě o jediné dvě cesty vedoucí k takovým platovým úsporám na provozu státu, které nebudou jen symbolické.

Bohužel od současných vládních i opozičních stran slyšíme mnohem více laciného žehrání na přeplacené a líné úředníky než kloudných návrhů a strategií pro lepší fungování státní správy – čest řídkým výjimkám. Bez funkční státní správy je přitom cíl konsolidace veřejných financí prakticky nedosažitelný. Akceschopná a moderní státní správa je podmínkou úspěšných reforem v dalších oblastech od penzí přes daně po vzdělávání.

Mrazení a snižování platů státních zaměstnanců může krátkodobě pomoci rozpočtu k pár drobným, ale ke kvalitnějšímu, vzdělanějšímu, efektivnějšímu a ve výsledku levnějšímu úřednickému aparátu vedou jiné cesty.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované