Komentář: Konec Václava Moravce bude ČT hodně bolet. Manažeři selhali

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Václav Moravec byl z profesního hlediska velmi dobrým moderátorem nedělních politických diskuzí. A je jednoznačně škoda, že jeho úctyhodná kariéra v České televizi končí po dvou dekádách zrovna tak, jak končí – tedy překvapivým a dramatickým oznámením v přímém přenosu před závěrečnými titulky pořadu.

Dramatické nebylo to oznámení svou formou, nýbrž obsahem. Slova o tom, že zkušený moderátor již nemůže garantovat nezávislost redakční práce a kritickou reflexi událostí, jsou to poslední, co Česká televize v tuto chvíli potřebovala.

Stejně tak není nijak dramatickou událostí Moravcův odchod sám o sobě, ale dramaticky se jeví vzhledem k okolnostem, za nichž k němu dochází.

Českou televizi v poslední době opustilo několik výrazných tváří a nelze si nevšimnout, že politický tlak na tuto veřejnoprávní instituci kontinuálně roste. Namísto naprosto pochopitelného (ba snad i trochu opožděného) střídání na klíčovém publicistickém postu po 20 letech se Moravcův odchod stává součástí obrazu postupného podléhání klíčového českého média vůli momentálních držitelů politické moci.

V první řadě to není chyba samotného Moravce. Je to zásadní chyba managementu televize. Politický tlak na Moravcovo odvolání jak z řad předsedů hnutí SPD a ANO, tak od jejich spřátelených televizních radních byl dlouhodobý a setrvalý, nezačal po posledních volbách.

V takové situaci si měla televize dávno připravovat únikovou strategii, aby (s každým dalším rokem nevyhnutelnější) střídání v čele nedělní politické diskuze nepůsobilo jako podlehnutí politickému tlaku, ale jako přirozená obměna po letech kvalitní práce. Měla existovat nástupnická varianta, po níž by politikům zhořkly oslavy odchodu neoblíbeného moderátora.

Jenže nic takového Česká televize v rukávu neměla. A to ani přesto, že z posledních několika Moravcových rozhovorů v médiích bylo patrné, že jeho loajalita vůči současnému vedení televize značně kolísá. Ostatně v takové chvíli už bylo pozdě.

Namísto obezřetné práce na nástupnickém scénáři nechala Moravcovi vyrůst celkem zdatnou konkurenci na komerčních stanicích, zejména na CNN Prima News. Ukolébána velmi dobrými čísly sledovanosti, která Moravcův pořad generoval, naopak nechala Otázky přerůst ve zdánlivě neotřesitelnou instituci neoddělitelně spjatou s osobou moderátora, a to nejen pevným začleněním Moravcova jména do názvu diskuze. To mělo další vedlejší efekt – místo aby se respektovaná instituce stala ze samotné nedělní politické diskuze na veřejnoprávním kanálu, stala se z osoby Václava Moravce.

A nejen instituce – postupem času se Moravec v očích části veřejnosti stal i lakmusovým papírkem nezávislosti média. Vlivní politici si přejí jeho konec, tudíž jeho konec, ať k němu dojde za jakýchkoli okolností, bude jasným důkazem ztráty politické nezávislosti média. Což je přesně obraz, který byl nyní domalován.

Že tomu management televize nedokázal zabránit a nezvládl Moravcův odchod uřídit kultivovaně, je fatální chyba. Kromě jiných škod bude důsledkem této chyby i to, že jakýkoli Moravcův nástupce se při moderování nedělních debat ocitne v nepředstavitelně složité, nepříjemné, a dost možná neřešitelné pozici.

Vážnost celé situace je patrná na Moravcově argumentu „slepou vyvážeností“, což v jeho podání znamená, že byl po devíti letech novou dramaturgyní pořadu „donucen“ diskutovat ve studiu s předsedou hnutí SPD Tomiem Okamurou, ačkoli si to nepřál. Za normálních okolností by takový argument byl úplně absurdní.

Okamura je předsedou parlamentní strany a neexistuje obhajitelný důvod, proč by se v diskuzním pořadu veřejnoprávního média programově neměl tu a tam objevit. Ostatně jiní zástupci SPD k Moravcovi běžně chodili a vykládali tam úplně stejné nehoráznosti, jako má ve zvyku jejich předseda.

Nepřekonatelná osobní antipatie moderátora vůči předsedovi parlamentní strany může být důvodem moderátorova odchodu, nikoli ovšem důvodem k ignorování důležitého politika ve formátu nedělní politické debaty po dobu neuvěřitelných devíti let. Ostatně zcela standardní průběh celé debaty ukázal, že onen několikaletý truc byl úplně zbytečný.

Přesto celá věc v dnešních podmínkách vyznívá opět jako úklona veřejnoprávní televize před politickou mocí.

Zcela nepatřičně působí krokodýlí slzy, které nad Moravcovým koncem roní představitelé dnešní parlamentní opozice. Je přitom i jejich odpovědností, že tlak na televizi v posledních letech rostl, je i jejich odpovědností, jak po čtyřech letech jejich vlády vypadá mediální legislativa i Rada ČT. A především je jejich odpovědností to, jak se během svého mandátu k televizi chovali.

Léta se oháněli slovní podporou veřejnoprávních médií, ale souběžně odmítali zvýšení koncesionářských poplatků a spokojeně přihlíželi, jak po odchodu Petra Dvořáka usedají na křeslo ředitele ČT slabší a slabší persony. Nedošlo k seriózní debatě o budoucnosti veřejné služby, o modernějším vymezení rolí a pozic veřejnoprávních médií.

Když těsně před volbami, zřejmě vlivem nějakých průzkumů mezi vlastními voliči, otočili o 180 stupňů a bez větší debaty zvýšení poplatků prosadili, působilo to jen jako křeč. Ve skutečnosti dnešním opozičním politikům během jejich vlády slábnutí České televize (i pozice Václava Moravce v její struktuře) vyhovovalo úplně stejně jako Andreji Babišovi nebo Tomiu Okamurovi. Všechny projevy sounáležitosti a lítosti nad posledním vývojem jsou jen ukázkovým pokrytectvím.

Českou televizi čeká těžké období a je třeba doufat, že z něj neodejde fatálně oslabená i politicky ochočená. Veřejnoprávní média si přes všechny své chyby zaslouží podporu. Manažerské selhání v případě Václava Moravce ale velké naděje do budoucna nedává.