Hlavní obsah

Komentář: V úsporném programu chybí úspory. Zato je drahý

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Profimedia.cz

Úřad vlády má nové osazenstvo a to má nové programové prohlášení. Spíš pro dobré časy, které nejsou.

Reklama

7. 1. 17:30

Budeme potřebovat vládu, která bude realisticky stát na zemi pevnýma nohama, pokud možno ještě v bytelných botách.

Článek

V pátek zveřejněné programové prohlášení nové vlády obsahuje pasáže, které se dobře čtou. To se týká zejména kapitoly o školství, v níž je patrná kontinuita s dosavadním úsilím o změnu, nejde tu jen o prvoplánové hanění předchozí vlády, ale o snahu navázat na to lepší, co se během jejího působení stalo.

Protože ale celý program vychází z programové části koaliční smlouvy, již pětice vládních stran podepsala na začátku listopadu, přebírá z ní bohužel i všechny její neduhy. A to včetně toho největšího. Text je na jedné straně plný zmínek o zodpovědném hospodaření státu a stabilizaci veřejných financí, na straně druhé obsahuje velmi málo konkrétních kroků, které by české rozpočty vrátily na udržitelnější koleje. Naopak nabízí dlouhou řadu velmi nákladných kroků. Ty sice znějí dobře a za jiných ekonomických okolností by dávaly smysl, ale současné trendy zadlužování a stávající struktura státních příjmů a výdajů je odsuzují k pobytu v říši snů nebo v lepším případě dlouhodobých vizí.

Mantra úspor provázela novou vládní garnituru téměř po celý její pobyt v opozičních lavicích. Přesto toho i po týdnu pobytu v rozpočtovém provizoriu, které má prý do dvou měsíců skončit schválením úsporného rozpočtu, víme o konkrétních opatřeních na výdajové straně státních financí velmi málo. Že v tom nepomohly ani předvolební programy, ani koaliční smlouva, je smutné, ale že žádné vodítko neposkytne ani oficiální vládní program, je na pováženou.

Programové prohlášení převzalo z koaliční smlouvy nekonkrétní přísliby boje s daňovými úniky a daňovými ráji, založení evidence dotací a „komplexní revize systému kontrol veřejných prostředků“. Žádný konkrétní úsporný krok, nebo dokonce zřetelné vyčíslení jeho dopadu, v programovém prohlášení najít nelze, snad s výjimkou zmínky o babišovských slevách na jízdném – a ani ty nechce vláda rušit, nýbrž se prý budou „revidovat“. Jinak je to všechno velmi obecné a nesmělé.

Je bohužel dost příznačné, že prohlášení shrnuje vládní snahu o úspory do hesla „šetřit na státu, ne na lidech“, přičemž jediné konkrétní úsporné opatření, o kterém dosud víme, je zmrazení (či nižší růst) platů státních zaměstnanců.

Naopak když jde o to, jak státu dále zvýšit výdaje anebo (častěji) zásadně podseknout jeho příjmy, vynalézavost pětikoalice nezná mezí. Jen v krátké kapitole o veřejných financích se mluví o dalším zvyšování slevy na poplatníka, o daňových prázdninách pro rodiny, o snížení odvodů na sociální pojištění (to ovšem „za předpokladu konsolidovaných a dlouhodobě udržitelných veřejných financí“, takže zapomeňte), o daňovém zvýhodnění zkrácených úvazků (to je v programu dokonce dvakrát) nebo o snížení DPH „u všech ekologických výrobků“.

Ne že by to byly špatné nápady, vůbec ne. Podpora flexibilnějších a kratších úvazků je dokonce pro český trh práce skvělý nápad. Jen se bez bližšího vyčíslení s Bohuslavem Sobotkou blahé paměti ptejme, zda jsou „zasazeny do reálného ekonomického rámce“. Spíš nejsou.

Je dobře, že má vláda ambice. Bez nich politika nedává smysl. Zahájit důchodovou reformu do konce roku 2023, otevřít ve zdravotnictví dveře komerčnímu připojištění, překopat české školství nebo postavit 200 kilometrů dálnic, to jsou všechno ušlechtilé cíle. Nezbývá než vládní pětce držet palce – aby dosáhla svého a neztroskotala při těchto cestách na útesech, u nichž leží vraky jejích předchůdců.

Když skoro přesně před 100 lety (na konci října 1922) žádal poslance o důvěru pro svou první vládu tehdejší premiér Antonín Švehla, mluvil o tvrdých dopadech válečných let do českého hospodářství i společnosti: „Překonati tyto důsledky a dospěti k čilému hospodářskému ruchu, poskytujícímu všem vrstvám obyvatelstva přiměřený blahobyt, jest nejnaléhavějším úkolem nejbližší doby. Stát náš má všecky k tomu potřebné podmínky a jest jen třeba využíti jich účelným způsobem.“

Když si místo války představíme pandemii, energetické potíže a inflaci, mají tato slova pořád váhu. I teď budeme potřebovat vládu, která bude realisticky stát na zemi pevnýma nohama, pokud možno ještě v bytelných botách. Ne že by se zakazovaly idealistické či ideologické pohledy do oblak. Mohou být inspirativní. Ale pokud z nich vyplyne představa, že momentální stav veřejných financí je řešitelný bez navýšení státních příjmů, ba dokonce s jejich podstatným podseknutím, vzniká podezření ze ztráty kontaktu s realitou.

Jinými slovy ukázky přístupu k veřejným financím a děsivým rozpočtovým schodkům budí obavu, zda bude vláda při hledání řešení podobně silná jako při pojmenování problémů a předkládání vizí pro dobré časy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované