Článek
Umístit na současnou celostátní českou politickou scénu nový subjekt tak, aby byl alespoň trochu vidět a nebyl jen pro smích, není nic lehkého. Hnutí ANO a SPD (dříve Úsvit postupně s různými dovětky) už jsou na výsluní víc než dekádu. Nyní o své místo bojují Motoristé, ale zatím to vypadá spíš na politickou kometu po vzoru Věcí veřejných.
Nadcházející komunální a senátní volby, jejichž kandidátní listiny se oficiálně uzavřely v úterý odpoledne, do velké míry rozhodnou o úspěšnosti dalšího ambiciózního pokusu o zpestření české politické mapy – o projektu Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby, odpadlíka z řad ODS.
Dosavadní Kubovo působení s novým hnutím lze označit za úspěch. Sotva se objevilo v průzkumech volebních preferencí různých agentur, usadilo se kolem tří procent přízně, přesněji v rozmezí 2,5 (Kantar, květen) až 4,7 procenta (NMS, únor). To je velmi slušný nástup, dobrá vizitka úvodní marketingové strategie. Ale samo o sobě to není zárukou ničeho.
Pro podzimní volby Kuba zvolil opatrný postup. Kandiduje jen zhruba ve stovce obcí, vynechává personálně velmi náročné metropole Prahu a Brno a těžiště stále drží na jihu Čech, kde má nejsilnější pozici a největší lidský kapitál.
Přesto se ale pokouší o výpady do dalších regionů.
Na Pardubicku navázal spolupráci s tamním úspěšným hejtmanem Martinem Netolickým a jeho hnutím MY, na Chebsku bude za Kubu kandidovat někdejší televizní tvář Vladimír Keblúšek, a to hned dvakrát – do Senátu a na chebskou radnici. Na Kladensku vysílá Kuba do senátních voleb šéfa státního podniku Řízení letového provozu Jana Klase, strakonické senátní křeslo bude v Kubových barvách obhajovat dosavadní senátor za ODS Tomáš Fiala. Ve Žďáru nad Sázavou by se v senátních volbách podporou Našeho Česka mohl zaštítit někdejší šéf sociálních demokratů a dlouholetý starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda.
Rozhovor s Martinem Kubou:
Pokud by se Kubovi podařilo zaseknout komunální drápek ve větších městech (zkusí to kromě Chebu třeba v Ostravě, Jihlavě, Strakonicích nebo Hradci Králové), může ze sebe částečně setřást nálepku regionálního hegemona bez vlivu na zbytek republiky.
Ještě důležitější bude z hlediska Kubových celostátních ambicí Senát. Pokud by se mu podařilo ustavit samostatný senátní klub, k čemuž je zapotřebí pět křesel, mohl by své hnutí bez uzardění označit za parlamentní stranu. To je dobrý startovní blok pro závod o Sněmovnu.
Nepotřebuje k tomu nutně pět výher v senátních obvodech. Pokud by vzešel z podzimních voleb s aurou úspěchu, je docela možné, že by mu s klubem pomohli někteří stávající senátoři. Budějovického Zbyňka Sýkoru už Kuba z ODS přetáhl.
Jestliže bude výsledek podzimního klání naopak působit dojmem, že Kuba nedokáže překročit svůj jihočeský stín, bude hledání spolupracovníků a upevňování celostátní pozice mimořádně složité.
Na lov voličů vyráží Kuba s osvědčenými metodami, rozhodně se nepouští do ničeho objevného. Vizuálně jako by jeho kampaň z oka vypadla začátkům hnutí ANO (bílé košile na bílém pozadí, pečlivě filtrované fotky, pózování ve dvojicích s lídrem).
Hodnotově je to v podstatě také ANO v bleděmodrém.
Ještě jako člen ODS Kuba kritizoval ideovou rozplizlost strany a rozpouštění původních myšlenek a značky v tavicím kotlíku koalice Spolu. Se svým hnutím ale na jakoukoli ideologii rezignoval definitivně. Politici se hlavně nemají dohadovat, mají mít výsledky a starat se o problémy občanů, které vyžadují reálná řešení, ne nekonečné debaty. Slogan „Nežvaníme, makáme“ Kuba Babišovi nezcizil, ale klidně by mohl.
Politický názor nebo nějaký hodnotový postoj aby volič v Kubových vystoupeních hledal lupou. Ve sporu vlády s prezidentem podle něj bylo nejdůležitější, že se politici nemají hádat, neboť vlastně nikoho nezajímá, kdo kam pojede. „Lidé si volí své zástupce proto, aby zemi dokázali vést. Potřebujeme více státníků,“ vece Kuba. Zato je důležité vyfotit se u každé stavby s kladívkem na kámen nebo s nůžkami na pásku, protože to je ta politika výsledků a výkonů.
Zajímavý PR tah Kuba provedl, když se natočil u demolice černé stavby, kterou si vybudovala u jednoho z jihočeských rybníků jeho vlastní náměstkyně na jihočeském hejtmanství a kolegyně z hnutí Lucie Kozlová. Ani tady přímo nezazní sebemenší vymezení se proti politické konkurenci, ale kontext „obílené moštárny“ Filipa Turka nebo černých staveb na pozemcích ministryně Zuzany Mrázové se samozřejmě vnutí sám. Hlavní sdělení: U Kuby žádná privilegia a zvláštní zacházení nečekejte – černá stavba musí dolů, padni komu padni. Morální vítězství zaručeno.
Když dojde na téma demontáže české protidrogové politiky, začne Kuba kriticky vůči vládě, ale nakonec za to vlastně opět mohou všichni: „A proto opakovaně tvrdím, že by nám v Česku prospěla větší ochota vlády a opozice najít na takových systémových věcech shodu.“
Výraznější vymezení proběhne po autonehodě Filipa Turka. Tady vystudovaný lékař Kuba zavzpomíná na svá léta u záchranky a zaujme postoj. A povzdechne si: „Tohle je mimo jiné jeden z důvodů, proč mě současná politika tak štve. Zcela se z ní vytrácí obyčejná lidská slušnost a pokora.“
Abychom byli fér, ostřejší a jasný názor vyjádřil Kuba i na adresu financování veřejnoprávních médií. Morální kýč šel v tomto případě z větší části stranou a jeho prohlášení lze číst jako jasnou podporu systému koncesionářských poplatků.
Jinak ale z Kubovy strategie jako sláma z bot čouhá snaha vymezit se proti všem trochu a zároveň proti nikomu moc. Klást důraz na efektivitu a schopnost politické dohody, což jde často přímo proti sobě – politika si někdy jasná rozhodnutí a „silová“ řešení prostě žádá a Kuba to z jižních Čech dobře zná.
Je to taková politika z letáku supermarketu – má se to hlavně líbit, je to „naše“, je to rozvážné, je to pro všechny, je to slušné, vedené dlouhou zkušeností. Ostatně sám fakt, že Kuba, dlouholetý výrazný člen ODS, slaví s novým hnutím akviziční úspěchy v řadách bývalých sociálních demokratů (Netolický, Šmarda), ukazuje, že „efektivita“ je nová ideologie.
Nakonec proč ne, mnoho kampaní působí nesnesitelněji než Kubův okázalý pragmatismus, morální nadřazenost nad hádajícími se politiky a důraz na schopnost vyjednávat dohody. Andrej Babiš s tím svou kariéru nastartoval nadmíru úspěšně, teď to metodou „kopírovat–vložit“ zkouší Martin Kuba.
Jestli stejné recepty povedou i ke stejnému výsledku, rozhodnou na podzim voliči.
