Článek
Za půl roku nové Babišovy vlády se z toho stal její charakteristický rys. Vzorec chování. Vláda se nebaví s těmi, se kterými by měla spolupracovat. Sama ví všechno nejlíp. Tendence „hlavně nám do toho nemluvte“ je patrná na jednotlivostech i na stylu vládnutí.
Instrument připomínkového řízení vláda ráda a často obchází, a to i v případě důležitých, složitých a kontroverzních témat: stavební zákon, služební zákon, veřejnoprávní média. Ale nejde jen o řízení. Vláda nestojí o připomínky jako takové. Ať už mají formát zápisu z úředního „kolečka“, nebo hlasu namítajících, kterých se věc týká, něco o ní vědí a záleží jim na ní.
I třetí Babišova vláda vzešla ze svobodných voleb, dodržuje zákony a pravidla právního státu. Ale na co nejúčelnějším uplatňování své politické vůle si dává záležet až tak, že to občas vypadá, jako by ji ještě víc těšilo vládnout pomocí dekretů.
V březnu na demonstraci na Letné vystoupil ekonom Daniel Münich, aby varoval, že vláda nedodržuje pravidla dobrého vládnutí. Tváří v tvář náladě davů to vyznělo trochu akademicky. Následující týdny ale zvýraznily, že jde o poznávací znamení Babišova kabinetu: připomínky nechceme, svá rozhodnutí ladit nepotřebujeme. Stačí říkat „máme to v programu“ a tím jsou doplňující otázky rázem zbytečné.
Fialova vláda v čele s jejím předsedou čelila kritice za nedostatečnou komunikaci s veřejností. Verbálně smělejší členové opozice tvrdili, že „kašle na lidi“. Když se role vyměnily, ukázalo se, že nová garnitura líp válí na Instagramu, ale zato přehlíží jiné aktéry. Kteří sice nekandidovali a nevládnou, ale pro vládnutí a společenskou soudržnost zůstávají cenní, až nepostradatelní. Vulgárně přeloženo, tentokrát se „kašle na experty“.
Ilustrací, kam až takový přístup vede, byla bezprecedentní stávka na Úřadu vlády. Odboráři nestávkovali, protože by chtěli vyšší platy, ale kvůli tomu, aby mohli dobře dělat svoji práci a vidět v ní smysl. Absurdní stav. V ohnisku řízení státu. Do očí bijící nedostatek komunikace. Směrem shora dolů.
Úděl expertů
K poslednímu červnu rezignovalo 53 expertek a expertů z vládních rad, výborů a pracovních skupin. Věnovali se lidským právům, rovnosti žen a mužů nebo zdravotně postiženým. Vadí jim, že jejich agenda se z Úřadu vlády rozdělí na ministerstva a že se o tom rozhodlo, aniž se s nimi někdo bavil.
Člen pracovní skupiny na podporu lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči Petr Třešňák to shrnul: „Vláda dlouhodobě nenaslouchá odborníkům, které sama přizvala k řešení komplexních společenských témat. Její postup oslabuje ochranu lidských práv a nahrazuje dialog a partnerství jednostranným prosazováním vlastních rozhodnutí navzdory nesouhlasu odborné veřejnosti.“
Členství v radách a výborech je neplacené. Znovu jde v první řadě o pocit, že práce dává smysl. Vláda o něj zkušené lidi připravila, s tím, že sama ví líp.
K poslednímu červnu také skončil vládní protidrogový koordinátor Pavel Bém. Agentura ČTK informuje, že ministerstvo zdravotnictví „začalo hledat“ vedení nové sekce duševního zdraví a závislostí. Vyhlásilo výběrové řízení na sekčního ředitele/ředitelku a šéfa/šéfku dvou odborů. Devět z deseti expertů v oblasti závislostí tvrdí, že dosavadní systém fungoval. Takže, co by se asi mohlo pokazit?
Rozhodnutím s očividně katastrofickým potenciálem je převedení různorodé agendy národnostních menšin z Úřadu vlády pod ministerstvo kultury. Asi jako že menšiny rovná se folklór, nebo jaký motiv to asi mohlo mít.
Tón nedůvěry
Vláda se při správě státu neobejde bez spolupracovníků a partnerů. Potřebuje myšlenky a zdatné výkonné síly. Vládní politici ale někdy působí dojmem, že si chtějí vystačit sami. Co hůř, jako by množině „spolupracovníků“ nedůvěřovali.
Třeba když nový zákon o státních zaměstnancích vysvětluje poslankyně ANO Zuzana Ožanová slovy, že „má sloužit k tomu, aby státní správa byla především pro lidi a jako služba občanům, nikoli jenom pro úřad samotný.“
Do blíže neupřesněného podezření z neúčelnosti tedy upadají nejen experti, ale i úředníci. Naštěstí má vláda recept, jmenuje se „naši lidé na prvním místě“ a skvěle funguje na všechno. Bohužel jen jako prázdná, v některých případech falešná fráze.
Speciálním případem vládního „spolupracovníka“ je prezident republiky. Pochází ze stejné Hlavy Ústavy České republiky, ale ani s ním, jak se ukázalo na příběhu summitu NATO, se vláda moc nebaví. Když se prezident veřejně domáhá komunikace a hlásí, že mu premiér neodpovídá, je to absurdní stav. V ohnisku řízení státu.
Jinou verzí nechuti k připomínkujícím potížistům je vztah vlády k občanskému aktivismu a neziskovým organizacím. Samozřejmě, jejich připomínky nejde shrnout ani jako z gruntu dobré, ani jako špatné. A po žádné vládě se nežádá, aby nad nimi jásala, vždyť připomínky se často předkládají jako protest. Ale tentokrát je tón nedůvěry vůči nevládní sféře markantní. Občanské „spolupracovníky“ vláda v některých případech, jako je životní prostředí, bere spíše jako potenciální „nepřátele“.
Vlády musí vládnout samy, rozhodují a nesou zodpovědnost. A zároveň vládnout úplně samy nemohou, potřebují zázemí a občas dokonce i radu. I když se tváří sebevědomě a neomylně tak moc, jako dnes.
Vládnout stylem, jako kdyby si vláda vystačila bez expertizy a vyžádané i nevyžádané zpětné vazby, znamená zanedbávat lidské zdroje. A zadělávat na neklid ve společnosti. Už se to začíná projevovat.
Vládní program začíná proklamací, že „je nutné obnovit důvěru občanů ve stát, jeho instituce i schopnost zajistit spravedlivé, bezpečné a prosperující prostředí pro všechny“. Na to všechno sama vláda nestačí. Z jejího počínání není jisté, jestli si to dobře uvědomuje.
