Článek
Kdysi, při mé první návštěvě Spojených států, mne překvapilo fungování velkých obchodů. Už sám obrovský výběr zboží mě dělal do jisté míry bezradným. Nicméně, když jsem si nakonec přece jen vybral a přišel k pokladně, tak mi vše nejen spočítali, ale ještě se mě zeptali, zda jsem byl s nákupem spokojený. A pak přišlo vrcholné číslo, při němž mi můj nákup složili do igelitové tašky.
Uplynulo třicet let a v Česku máme rovněž velké obchody s rozmanitým výběrem zboží a nakoupíte tam i v případě, že se z práce dostanete až večer. Současně jsme se však posunuli i v tom, jak se jejich provozovatelé snaží snížit náklady a jak přitom ještě bojují s nedostatkem pracovních sil.
Proto si po desetiletích od výše popsané americké zkušenosti ukládáme zboží do tašek sami a k tomu si ho i markujeme a platíme. Což o to, kdyby se jednalo o pár položek a celý proces se tím zrychlil, dalo by se to do jisté míry považovat za pokrok. Jenže o ničem takovém nemůže být řeč.
Z několika po sobě jdoucích pokusů vypořádat se samostatně s automatickým namarkováním plného nákupního vozíku se mi to nepodařilo ani jednou. Pokud by zůstalo jen u toho, bylo by to pořád akceptovatelné. Jenže, šetří se i tady, a tak jedna zoufalá pokladní zodpovědná za pomoc zákazníkům nestíhá, a těm tedy nezbývá než „vyčkat příchodu obsluhy“, jak sděluje obrazovka samoobslužné pokladny.
Samozřejmě, máme i druhou možnost a tou je postavit se do dlouhé fronty k jedné nebo dvěma otevřeným pokladnám se „živou“ obsluhou. Znamená to sice, že si člověk delší dobu počká, ale na druhou stranu se tím vyhne případnému pocitu méněcennosti a také bezradnosti, který je u automatických pokladen tak obvyklý.
Více k tématu:
Proto jsem při plánování nákupu začal kalkulovat i novou položku týkající se toho, zda v daném obchodě pracují ještě postaru. Ano, myslím tím v módu jakési skutečné služby zákazníkům, při níž se člověk nemusí stát pomyslným zaměstnancem firmy, od níž si zboží kupuje. O tom, že by mi někdo skládal zboží dokonce přímo do tašky, už nemůže být ani řeči. Směr vývoje je jiný.
Dostali jsme se tím do historicky unikátní situace. Máme dostatek zboží, to běžné si zdánlivě bez problémů můžeme nakoupit, ale obtížně hledáme někoho, kdo nám ho v příjemném a na zákazníka orientovaném prostředí spočítá a prodá.
Nezbývá než doufat, že v rámci podobného konceptu nikoho nenapadne zavést v nemocnicích samoobslužné ambulance nebo třeba ve školách samoobslužné třídy. Nicméně, pracovní síly bychom tím jistě ušetřili.
