Článek
Stát vedou lidé, jejichž zaměstnáním je politické řemeslo. Při líčení věcí minulých, současných i příštích mají dvě možnosti. Buď nám – slovy Jana Amose Komenského – nasadí „brýle mámení“ a tím si u některých zajistí oblibu (dnes tomu říkáme populismus). Anebo budou sebevědomě říkat věci napřímo, ale pak musí počítat s tím, že zdaleka ne u všech najdou pochopení.
Nesoulad těchto dvou principů provází i problém důchodové reformy, který už několik desetiletí není schopna žádná z českých vlád vyřešit.
Že to není jednoduchá věc bez politických důsledků, ukazují naposledy stávky a demonstrace doprovázené násilnostmi ve Francii. Tam se přitom věk odchodu do důchodu nastavuje pořád níže, než je náš současný. Přesto Francouzi v minulých týdnech předváděli masový odpor. Podle posledního průzkumu z počátku dubna také 76 procent Čechů nesouhlasí se zvýšením věku odchodu do důchodu. Při pokusu vlády vyřešit tento problém lze očekávat přinejmenším společenský neklid také u nás.
Je dobré připomenout, že starobní důchod není samozřejmost. Z historického pohledu jde spíše o výsadu. Když například v předválečných Spojených státech stanovili dobu odchodu do důchodu na 65 let, průměrná doba dožití byla přibližně o tři roky nižší. Principiálně stejné to bylo u nás. Lidé pracovali déle, než byla průměrná doba jejich dožití.
Během následujících desetiletí se prodlužovala délka života a současně se snižoval věk odchodu do důchodu. Ministr Jurečka dnes říká, že současná i budoucí hranice odchodu do důchodu by měly být stanoveny tak, aby průměrná doba čerpání důchodu byla 21,5 roku. Tento princip se zdá rozumný. I když mu zřejmě bude vyčítáno, že uvedená doba zdaleka nekoresponduje s dobou trvání kvalitního či zdravého života. Nejdůležitější však je, aby byl princip lidem dobře vysvětlen, protože rozdíly mezi jednotlivci budou obrovské.
Doba dožití (nejen) českých mužů je totiž přibližně o šest let nižší než u žen. V budoucnu se tento rozdíl sice mírně sníží, což už dnes pozorujeme ve vyspělém zahraničí, ale pořád bude činit čtyři nebo pět let. To jinými slovy znamená, že pokud muž odchází do důchodu ve stejném věku jako žena, pak v něm v průměru prožije podstatně kratší dobu. Řekněme, že by univerzální dobou odchodu do důchodu byl věk 65 let. Pak by v něm například muže v Jihomoravském kraji čekalo v průměru 16 let důchodu a ženu 20.
Doba dožití rovněž výrazně souvisí se socioekonomickým postavením jednotlivců. Proto například muž z Prahy žije v průměru o čtyři roky déle než muž z Ústecka. A podobné nebo ještě větší rozdíly bychom mohli očekávat i v rámci měst, ba i jejich jednotlivých čtvrtí. Tudíž rozdíl v době, po kterou bude důchod v průměru pobírat pražská žena a ústecký muž, může být ohromný.
Lékařská praxe ukazuje, že lidé, kteří v důchodu pracují nebo mají alespoň nějakého koníčka zajišťujícího každodenní aktivitu, jsou v životě zdravější a spokojenější. Je těžké jednoznačně říct, zda tato souvislost je příčinná, ale mnohé tomu nasvědčuje.
Platí tedy, že pokud senior jen trochu může, pak je pro něj z hlediska jeho zdraví i spokojenosti výhodné, aby ráno vstal a několik hodin se věnoval nějaké aktivní činnosti. Jestliže se v této souvislosti podíváte na anketu Seznamu z minulého týdne, zjistíte, že téměř 90 procent hlasujících by v důchodu již pracovat nechtělo. Ačkoli toto číslo může být všelijak zkreslené, snad přece jen do nějaké míry naznačuje nastavení české společnosti. Stavím jej do kontrastu s názorem více než 90 procent Američanů starších 40 let, kteří jsou podle jiného průzkumu odhodláni pracovat i po odchodu do důchodu. Více než 70 procent z nich přitom uvedlo, že hlavním motivem jejich rozhodnutí je uchování duševní svěžesti.
Na rozdíl od ostatních skupin obyvatel mají staří lidé ve většině svých problémů malé zastání. Podle chování politických špiček v posledních letech se však zdá, že jednu opravdu silnou kartu v rukou drží. Jmenuje se volební lístek. Vzhledem k tomu, že důchodců bude ve společnosti přibývat, bude se k jejich volebnímu potenciálu postupně přihlížet čím dál víc. A tento výhled by mohl být kardinálním důvodem k tomu, aby se problém důchodů konečně vyřešil.
