Hlavní obsah

Jak změnit věci k lepšímu? Havlova naděje trvá

Daniel Kroupa
Filozof a signatář Charty 77
Foto: AFP PHOTO PASCAL GEORGE, Profimedia.cz

Václav Havel ve své pracovně v Praze 6. října 1989.

17. 12. 2021 11:00

Neměl žádné nadlidské schopnosti. Vítězil touhou poznávat a rozumět, zůstat otevřený, nebýt lhostejný ke křivdám. Filozof Daniel Kroupa píše pro Seznam Zprávy o Václavu Havlovi, od jehož smrti 18. prosince uplyne deset let.

Článek

Milosrdenstvím paměti je zapomínání. Chrání nás před minulostí, která nás svazuje a překáží jednání, jež se vyrovnává s tím, co je v přítomnosti nové. Paměť nás zbavuje toho, co je bezvýznamné pro naši otevřenost budoucímu a uchovává zkušenosti, bez nichž bychom neobstáli v zápase s tím, co přichází. Čas, jehož je paměť správkyní, je proto tak nemilosrdným soudcem lidských činů i těch, kteří je vykonali. Jedni odcházejí do zapomnění a jiné, kteří nás inspirují, si připomínáme i po letech. Význam takových osobností se nevytrácí, ale časem roste.

Zdá se, že pro mnoho lidí je takovým člověkem i Václav Havel, jehož desáté výročí úmrtí si nyní připomínáme. Je proto namístě otázka, čím nás může ještě dnes oslovit a čím povzbudit k jednání. Na vrcholu své slávy byl zbožšťován, na ústupu z ní dehonestován, po odchodu z funkce v roce 2003 polidšťován. V tom všem se však vytrácelo z toho, co vykonal, cosi podstatného a významného, tedy právě to, kvůli čemu je snad potřebné jej připomínat.

Jako každý člověk byl i Havel ovlivňován myšlenkovou atmosférou své doby. A jako zdaleka ne každý této atmosféře vzdoroval a vymykal se z ní. V padesátých letech dvacátého století, kdy velká část mladé literární generace podléhala budovatelskému kolektivnímu třeštění, hledal vlastní cestu, která mu posléze umožnila vidět a ve svých dramatech zachytit absurdní dimenze společenského a politického systému. Vnímal rozpad lidské identity, která se rozpouštěla v samopohybu institucí a v jazyce složeném ze stereotypních frází, díky čemuž již nedokázala artikulovat své prožívání světa a stávala se mechanickou součástí mocenského aparátu.

V letech šedesátých se spolu s dalšími spisovateli angažoval v zápasech o rozšiřování prostoru pro svobodu umělecké tvorby a tím i pro svobodu vyjadřování vůbec. V osmašedesátém podporoval reformy vedoucí k tomuto cíli, aniž podléhal ideologickým bludům komunismu s lidskou tváří. Po okupaci sovětskými vojsky, vyloučen z veřejného života, nevyhledával způsoby soužití s takzvaným normalizačním režimem ani se nestáhl do bezpečného soukromí. V Dopise Husákovi a v eseji Moc bezmocných ostře a přesně popsal, jakými mocenskými prostředky se komunistický režim snaží ovládat společnost a k jakému mravnímu a kulturnímu úpadku ji vede. Poštval tím na sebe tajnou policii, která jej už ze zřetele nepustila.

Po přijetí Závěrečného aktu helsinské konference v roce 1975, v němž se československá vláda pokrytecky zavázala k respektu k lidským právům, využil situace a spolu s přáteli inicioval vznik hnutí Charta 77, jejímž posláním bylo monitorovat dodržování těchto práv a v dialogu s mocí hledat nápravu při jejich porušování. I když se činnost tohoto hnutí, podobně jako práce Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pohybovala přísně v rámci zákona, od samého počátku bylo jasné, že výsledkem bude střetnutí s režimem, které mohlo sotva skončit jinak než vězením. Zároveň se tím ale vytvořil určitý prostor svobodného jednání, který vláda nemohla šmahem zlikvidovat, aniž by se tím nedostala do mezinárodních potíží.

Václav Havel se v disidentském prostředí neucházel o nějakou vůdcovskou roli; respekt doma i v zahraničí a autorita, kterou získal svým vystupováním, jej do ní postavila. Tak se přirozeně ocitl i v čele masového hnutí odporu proti brutálnímu potlačení legální studentské manifestace 17. listopadu 1989, které se záhy přetvořilo v politickou sílu, jejímž cílem bylo odstranit totalitní komunistický režim a nahradit jej systémem demokratického právního státu s tržním hospodářstvím a občanskou společností.

Revoluční změna pod Havlovým vedením proběhla bez krveprolití, jako nenásilný převod moci na základě vyjednávání, a vynesla svého protagonistu do prezidentské funkce. Obdiv světové veřejnosti, který tím získal, mu usnadnil prezentaci republiky na mezinárodní scéně. A svými projevy bez obvyklých frází, zato plnými originálních a inspirativních myšlenek zaujal nejen státníky a politiky, ale i akademickou a kulturní veřejnost.

Počátkem devadesátých let byl v domácí politice nucen věnovat velkou část své energie neúspěšným snahám o udržení celistvosti československého státu. Po jeho rozdělení a vzniku České republiky jako prezident podporoval ekonomickou transformaci k tržnímu hospodářství, i když s oprávněnými výhradami k chybám jejího průběhu. Neváhal na ně poukazovat i ve chvílích, kdy bylo jasné, že nesklidí potlesk nejvlivnější politické strany a zaplete se do konfliktu se silnými protivníky.

Prezident Havel směřoval svou zemi k začlenění do struktur sdružujících demokratické státy, především do vznikající Evropské unie a do NATO. Dbal poté na plnění spojeneckých závazků i v problematických situacích, čímž vyvolával nelibost mnohých svých přátel a obdivovatelů. Mnohé z nich ztratil natrvalo.

Aktivní podporou občanské společnosti si vysloužil ne zcela spravedlivé obviňování z „nepolitické politiky“, které šířili především jeho odpůrci. Pravdivým jádrem těchto předhůzek byla jeho nezkušenost a neobratnost ve stranické politice. Lživé bylo tvrzení, že popírá důležitou roli politických stran v parlamentní demokracii, protože již od počátku revoluční změny podporoval jejich zakládání a při stranickém dělení revolučního hnutí Občanské fórum pečoval jenom o to, aby proběhlo bez zbytečných konfliktů.

V době své největší mezinárodní slávy inicioval dialogy světových intelektuálních vůdců a byznysmenů s politiky, aby se mohly nové myšlenky snadněji uplatnit v politické praxi. Neváhal při zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2002 pozvat antiglobalizační radikály k debatě s představiteli establishmentu, aby jim ukázal, že jsou možné i jiné cesty než pouliční násilí. Zajímal se o nové umělecké směry a pomáhal jim do širšího povědomí. Rozvíjel diplomacii lidských práv, jejímž cílem bylo vyvíjení mezinárodního tlaku na autoritářské a totalitní režimy tato práva popírající a hlavně podpora jejich obětí. V tom na osobní bázi pokračoval i po odchodu ze své prezidentské pozice.

Připomínat tyto notoricky známé skutečnosti se může jevit jako únavné a zbytečné, pokud si ovšem nepoložíme otázku po tom, jaké životní postoje, jaké motivy a hodnoty vedly Václava Havla v jeho jednání. Byly to osobní ambice? Touha prosadit se? Usiloval cílevědomě o nějaké funkce, včetně té nejvyšší? Přizpůsoboval se dobovým poměrům a hledal způsoby, jak se v nich uplatnit?

Ze všeho, co jsme si z jeho života připomněli, plyne pravý opak. Vždyť většinu času stál Havel na okraji společnosti jako bezmocný jedinec proti totalitní moci, která disponovala všemi prostředky, jimiž jej mohla zničit. A také se o to pokoušela. Jak je tedy možné, že nakonec dosáhl cílů, o nichž si lidé, kteří touží po kariéře, ani netroufají snít?

Jako umělec ve svých divadelních hrách i jako intelektuál ve svých esejích Havel usiloval o pravdivé pochopení historické, společenské i politické situace, v níž se nacházel, a o co nejpravdivější vyjádření toho, čemu porozuměl. To byla věc, o kterou usiloval i v dobách, kdy se zdálo, že nelze nic dělat a změnit. Tím však již společenskou situaci měnil.

Na rozdíl od většiny svých spoluobčanů se neuzavřel do soukromí, aby se zabýval svými věcmi a aby lhostejně přihlížel tomu, jak se druhým děje křivda, ale osobně vystupoval na jejich obranu. Právě tak mu nebyl lhostejný směr vývoje naší průmyslové civilizace k drancování přírodních zdrojů a k ničení přírodních podmínek našeho života. A konečně, ve svém jednání se neřídil kalkulacemi, zda mu jeho činy přinesou nějaký prospěch, ale tím, co je v dané situaci správné.

Havel neměl žádné nadlidské schopnosti, s jejichž pomocí by dosahoval velkolepých výsledků, a není tedy žádný důvod jej zbožňovat. Měl své lidské chyby, za něž se styděl, dělal věci, na které nebyl hrdý a omlouval se za ně, neviděl do budoucnosti, mýlil se, bloudil, tápal a ztroskotával jako každý z nás. Tím, čím vítězil, byla touha poznávat a rozumět, rozpoznat věc, o kterou právě běží, pravdivě ji pojmenovat, zůstat otevřený i vůči těm, s nimiž nesouhlasil, nebýt lhostejný ke křivdám bez ohledu na to, zda se dějí našim blízkým nebo vzdáleným. A také naděje, že má smysl dělat to, co je v dané situaci správné proto, že je to správné, i když nevíme, jak to dopadne.

Někdo si jej bude připomínat pro to, co považuje za jeho zásluhy, jiný jej bude pro totéž zatracovat. Ale pro člověka, který není lhostejný k tomu, co se děje, který nebere svou situaci, v níž se nachází, jako provždy danou a který hledá způsoby, jak ji změnit k lepšímu, budou životní postoje, motivy a činy Václava Havla povzbuzením: protože dělal to samé. Bude-li takových lidí více, můžeme si být jisti, že z jejich paměti nezmizí.

Sdílejte článek
Související témata:

Doporučované