Článek
V nedávné analýze Seznam Zpráv vědci zkoumající vývoj počasí v Československu, a nyní v Česku, vyhodnotili svou dekády trvající práci: Země se otepluje, svátky na sněhu v níže položených oblastech už nebudou, zaniknou lyžařské areály, změní se zemědělství. A tak dále.
Pro důkazy netřeba chodit do laboratoří. Stačí otevřít okna. Na silvestra má být patnáct stupňů, na Nový rok a ve zbytku začátku roku 2023 asi dvanáct.
V obsáhlé analýze Seznam Zpráv vyplněné mnoha daty je jediná zmínka o vlivu konání člověka na daný jev.
Vyvolala nejhlasitější odmítavou reakcí.
Je pobouřená odpověď části publika výrazem pokory? Říkáme si snad: Kdo jsme my, abychom si nárokovali vliv na cosi tak abstraktního, jako je klima? Zastáváme roli božstva? Kdeže. Nebuďme domýšliví. Věci se dějí v rytmu vesmírných zákonů. Vždyť počasí se měnilo vždycky.
Hm. Myslím, že takto ve skutečnosti uvažuje málokdo. A když už, lže sám sobě.
Vztek, který u části lidí vzbuzují zmínky o podílu člověka na klimatické krizi, koření ze strachu, že bychom snad měli cosi zásadního měnit na našem blahobytném životním stylu. Roste z neochoty k adaptaci na nové podmínky.
Je hříchem, majícím v nejpočetnější současné generaci, v generaci, o které něco vím, a tudíž za ni snad mohu do jisté míry hovořit, omluvitelné podhoubí.
Anketa
Víte, není to lehké. Do pádu socialismu jsme my – a nyní použiji termín, který nesnáším, ale snad pomůže v lepší časoprostorové orientaci – Husákovy děti, vyrůstaly v totalitním ekologickém informačním vakuu. Z ideologických důvodů se o devastaci přírody nemluvilo.
A pokud už byl někdo, jako obyvatelé Liberce, Jablonce nad Nisou a výše položených podhorských a horských obcí, nezpochybnitelně konfrontován s katastrofou Jizerských hor, vina byla hozena na jedy z komínů západoněmeckých elektráren. Až po revoluci se ukázalo, že zkázu přinášely hlavně ty komunistické polské.
Jizerské hory osmdesátých let.
Zde začnu být osobní.
I přes intenzivní indoktrinaci nemálo lidí mého věku strach ze změny dnes a denně překonává.
Třídíme odpadky. Někteří nakupují v bezobalových obchodech. V supermarketech bojkotujeme okurky a ředkvičky zabalené v plastu. Případně vrchol konzumerismu: v igelitu vakuované předem oloupané brambory. Střechy domů v mém okolí se speciálně nyní, kdy jsou k tomu i ekonomické důvody, mění v malé solární farmy.
Navzdory defektnímu socialistickému školství jednáme intuitivně. Lidé vždy chtěli předat potomkům svět v lepším stavu.
Naši snahu každopádně brzdí několik stropů. Některé neprorazíme, a ani si nemyslím, že by bylo zdravé se o to pokoušet. U dalších by to bylo fajn.
1) Ekonomicky není kam ustupovat. Vystavit dieselovou oktávku v bazaru za sto tisíc a místo ní pořídit za milion elektromobil? Na to nemá skoro nikdo.
2) Ideologicky rovněž není kam jít. Možná je to odsouzeníhodné, ale hodnotové ukotvení lidí se už v jistém věku mění namáhavě (viz „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a další podceňovaná moudra). Byvší fan Občanského fóra, nadšený z nabyté svobody, jen těžko přistoupí na radikální ořezání téhle posvátné trofeje.
3) Na naše konání má neblahý vliv neochota k jakékoliv změně jiné části postsocialistické generace.
U posledního bodu bych přibrzdil. Nehodlám si hrát na Gretu Thunbergovou. Přesto je podle mě nutné artikulovat, že i kdyby se lidstvo na klimatické změně podílelo byť jen z půl procenta, je naší povinností udělat maximum, aby se přiblížilo nule.
V jiné analýze Seznam Zpráv většina expertů tvrdila, že se „běžný“ občan, v našem případě Husákovo dítě, může přetrhnout, leč pokud se věci nechopí politici, zmůže jen málo. Skoro nic.
Mohlo by vás zajímat
Ekologové otočili. Bioplasty jsou možná větší problém než plasty
Vrátím se k hodnotovému ukotvení naší aktuálně nejmohutnější české populační množiny. Politikovi, který nám bude kázat, že máme do kanceláře na opačném konci města putovat hodinu pěšky a k nedělnímu obědu chroupat biobrambory na loupačku místo řízku, hlas asi nadšeně nedáme. Pro jedny to páchne sociálním inženýrstvím. Pro druhé vnucováním pravdoláskařství.
O politicích nehovořím proto, že bych je chtěl lacině vinit z problémů, jimž čelíme (byť za ně někteří svými rozhodnutími z jisté části mohou, nikoliv však všichni).
Jiná trasa ale, zdá se, neexistuje. Jsme schopní dílčích změn. Nikoliv však přístupní, přiznávám včetně mě, k obrácení celého systému směrem k ekologii, na úkor prosperity. Což je trend, o němž se už nyní běžně hovoří.
Evidentně proto bude lépe, předáme-li klíče k budoucnosti dnešním dvacátníkům.
A to přesto, že jsou nezřídka kvůli vyhroceným pojmům, jako je třeba „environmentální žal“, vysmíváni a tupeni.
Tupě tupeni.
Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě. V sázce není nic menšího než kvalita života našich a jejich dětí.
