Článek
V nedávné analýze Seznam Zpráv vědci zkoumající vývoj počasí v Československu, a nyní v Česku, vyhodnotili svou dekády trvající práci: Země se otepluje, svátky na sněhu v níže položených oblastech už nebudou, zaniknou lyžařské areály, změní se zemědělství. A tak dále.
Pro důkazy netřeba chodit do laboratoří. Stačí otevřít okna. Na silvestra má být patnáct stupňů, na Nový rok a ve zbytku začátku roku 2023 asi dvanáct.
V obsáhlé analýze Seznam Zpráv vyplněné mnoha daty je jediná zmínka o vlivu konání člověka na daný jev.
Vyvolala nejhlasitější odmítavou reakcí.
Je pobouřená odpověď části publika výrazem pokory? Říkáme si snad: Kdo jsme my, abychom si nárokovali vliv na cosi tak abstraktního, jako je klima? Zastáváme roli božstva? Kdeže. Nebuďme domýšliví. Věci se dějí v rytmu vesmírných zákonů. Vždyť počasí se měnilo vždycky.
Hm. Myslím, že takto ve skutečnosti uvažuje málokdo. A když už, lže sám sobě.
Vztek, který u části lidí vzbuzují zmínky o podílu člověka na klimatické krizi, koření ze strachu, že bychom snad měli cosi zásadního měnit na našem blahobytném životním stylu. Roste z neochoty k adaptaci na nové podmínky.
Je hříchem, majícím v nejpočetnější současné generaci, v generaci, o které něco vím, a tudíž za ni snad mohu do jisté míry hovořit, omluvitelné podhoubí.
Anketa
Víte, není to lehké. Do pádu socialismu jsme my – a nyní použiji termín, který nesnáším, ale snad pomůže v lepší časoprostorové orientaci – Husákovy děti, vyrůstaly v totalitním ekologickém informačním vakuu. Z ideologických důvodů se o devastaci přírody nemluvilo.
A pokud už byl někdo, jako obyvatelé Liberce, Jablonce nad Nisou a výše položených podhorských a horských obcí, nezpochybnitelně konfrontován s katastrofou Jizerských hor, vina byla hozena na jedy z komínů západoněmeckých elektráren. Až po revoluci se ukázalo, že zkázu přinášely hlavně ty komunistické polské.
Jizerské hory osmdesátých let.
Zde začnu být osobní.
I přes intenzivní indoktrinaci nemálo lidí mého věku strach ze změny dnes a denně překonává.
Třídíme odpadky. Někteří nakupují v bezobalových obchodech. V supermarketech bojkotujeme okurky a ředkvičky zabalené v plastu. Případně vrchol konzumerismu: v igelitu vakuované předem oloupané brambory. Střechy domů v mém okolí se speciálně nyní, kdy jsou k tomu i ekonomické důvody, mění v malé solární farmy.
Navzdory defektnímu socialistickému školství jednáme intuitivně. Lidé vždy chtěli předat potomkům svět v lepším stavu.
Naši snahu každopádně brzdí několik stropů. Některé neprorazíme, a ani si nemyslím, že by bylo zdravé se o to pokoušet. U dalších by to bylo fajn.
1) Ekonomicky není kam ustupovat. Vystavit dieselovou oktávku v bazaru za sto tisíc a místo ní pořídit za milion elektromobil? Na to nemá skoro nikdo.
2) Ideologicky rovněž není kam jít. Možná je to odsouzeníhodné, ale hodnotové ukotvení lidí se už v jistém věku mění namáhavě (viz „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a další podceňovaná moudra). Byvší fan Občanského fóra, nadšený z nabyté svobody, jen těžko přistoupí na radikální ořezání téhle posvátné trofeje.
3) Na naše konání má neblahý vliv neochota k jakékoliv změně jiné části postsocialistické generace.
U posledního bodu bych přibrzdil. Nehodlám si hrát na Gretu Thunbergovou. Přesto je podle mě nutné artikulovat, že i kdyby se lidstvo na klimatické změně podílelo byť jen z půl procenta, je naší povinností udělat maximum, aby se přiblížilo nule.
V jiné analýze Seznam Zpráv většina expertů tvrdila, že se „běžný“ občan, v našem případě Husákovo dítě, může přetrhnout, leč pokud se věci nechopí politici, zmůže jen málo. Skoro nic.
Mohlo by vás zajímat
Vrátím se k hodnotovému ukotvení naší aktuálně nejmohutnější české populační množiny. Politikovi, který nám bude kázat, že máme do kanceláře na opačném konci města putovat hodinu pěšky a k nedělnímu obědu chroupat biobrambory na loupačku místo řízku, hlas asi nadšeně nedáme. Pro jedny to páchne sociálním inženýrstvím. Pro druhé vnucováním pravdoláskařství.
O politicích nehovořím proto, že bych je chtěl lacině vinit z problémů, jimž čelíme (byť za ně někteří svými rozhodnutími z jisté části mohou, nikoliv však všichni).
Jiná trasa ale, zdá se, neexistuje. Jsme schopní dílčích změn. Nikoliv však přístupní, přiznávám včetně mě, k obrácení celého systému směrem k ekologii, na úkor prosperity. Což je trend, o němž se už nyní běžně hovoří.
Evidentně proto bude lépe, předáme-li klíče k budoucnosti dnešním dvacátníkům.
A to přesto, že jsou nezřídka kvůli vyhroceným pojmům, jako je třeba „environmentální žal“, vysmíváni a tupeni.
Tupě tupeni.
Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě. V sázce není nic menšího než kvalita života našich a jejich dětí.
