Hlavní obsah

Komentář: Po 33 letech znovu? Stávkující studenti mají (opět) pravdu

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Stávkující studenti na Filozofické fakultě UK.

Reklama

21. 11. 13:30

Postupující čas ubírá prostor racionálnímu plánování složitého klimatického manévru. Poroste podíl improvizací, chaosu. Ale kolik omylů a ztrát provázelo přechod od komunismu ke kapitalismu? A zvládli jsme to.

Článek

Klimatická změna existuje nezávisle na tom, co o ní říkají její popírači. A buď vyřešíme my ji, nebo ona nás. Takto prosté to je. Jediné, co se mění, je stále ubývající čas, který máme na nutné civilizační změny v průmyslu, energetice, dopravě i v našem životním stylu. Dáme další generaci šanci vyhnout se situaci, kterou nazval generální tajemník OSN António Guterres „klimatickým peklem“?

S ubývajícím časem, který máme na to, abychom udrželi růst průměrných teplot pod hranicí, nad níž se dostaví vážné a nevratné změny životního prostředí, narůstá radikalismus a tvrdost kritiky našeho současného chování a poměrů.

Hlavními kritiky jsou ti, kteří se maléru dožijí a zároveň jsou dost vzdělaní na to, aby znali vážnost situace. Mají oprávněný pocit, že dnešní dospělí a vládnoucí na ně kašlou. Buď proto, že se toho velkého průšvihu nedožijí, nebo proto, že nemají dost vzdělanostního kapitálu, aby si vývoj uvědomili. To mladé lidi samozřejmě štve – a právem.

Pobuřující hesla proti globálnímu kapitalismu a jeho politickým poměrům, která zvolili někteří studenti našich předních univerzit, mají svůj smysl. Nejenže spolehlivě upoutají naši pozornost. Také upozorní na prostý fakt, že závazky, které demokratický a kapitalistický svět přijal ohledně snížení emisí CO2, se nedaří plnit. Zato si navrch uspořádáme papalášský „klimatický“ summit v egyptském Šarm aš-Šajchu, který možná neušetří ani tolik emisí, kolik jich vytvoří vládní letecké speciály zúčastněných prezidentů a premiérů.

Ani my v Česku nemáme výsledky, zaostáváme a neplníme závazky. Přesto vyvolá více pozornosti pokřikování agresivních „vlastenců“ v tričkách s Putinem než univerzitní studenti, kteří se dožadují, abychom plnili své úkoly nezbytné pro jejich přežití.

Není pak jejich kritika našeho chování a politického kapitalismu obecně opodstatněná? Porovnám-li jejich kritiku dnešních poměrů s našimi někdejšími postoji vůči komunismu, který jsme také viděli jako prokazatelně neživotaschopný, jsou dnešní klimatičtí stávkující ještě krotcí. Jsou parlamentní demokracie schopné reagovat efektivně na klimatickou hrozbu? Zatím ne.

Formuluji tyto řádky v souvislosti s letošními oslavami výročí svržení komunismu. Máme tedy v perspektivě klimatické krize odmítnout vše, co jsme za 33 let vykonali a o co nám tehdy šlo? Kapitalismus, svobodu i povinnost konat v rámci zákonů a parlamentní demokracie? Vracíme se s klimatickou agendou ke komunistickému dirigismu, omezování jednotlivců a jejich svobod s transcendentním cílem „přežití lidstva“?

Uplývající čas samozřejmě ubírá prostor racionálnímu plánování složitého klimatického manévru. Poroste podíl improvizací, omylů, chaosu a jistě i radikalismu. Ale připomeňme si, kolik omylů a ztrát provázelo přechod od komunismu k demokracii a kapitalismu. Jaké ztráty provázely například takzvanou privatizaci. A zvládli jsme to, srovnatelně složitý systémový manévr.

Rozdíl byl hlavně v tom, že před 33 lety jsme změnu chtěli – velmi silně a skoro všichni. Byli jsme připraveni k utahování opasků, ztrátám i nepohodlí. Byli jsme dokonce ochotni obětovat Československo a obětovali jsme ho.

Dnes je situace jiná. K obětem, restrikcím a cestě do nepohodlí příliš chuti ani vůle není. Naopak existuje mnoho výmluv a pohodlných klamů, proč se nesnažit. Pomůže to? Nepomůže, protože v demokracii politici nemohou veřejnost ignorovat. Mohou ji ale po nějakou dobu obelhávat, pokud mají raději své mandáty a židle než nepřehlédnutelné místo v historii.

Několik inspirativních paralel ke změně roku 1989 však nalézt lze. Klíčovou roli tehdy sehrála naše schopnost a ochota učit se novým věcem a zcela změnit zaběhané rutiny od zaměstnání až po soukromý život – a zvládli jsme to.

Zásadní byla také role lidí z akademického prostředí s touhou po kvalitním vzdělání, po nových informacích, technologiích, oborech. Jejich širší přítomnost a aktivní participace dnes v klimatické agendě chybí, a pokud nepřijdou, nemáme šanci. I tehdy jsme věděli, jak vážný nedostatek vzdělání a vzdělaných oproti zbytku světa máme. To bohužel platí i dnes, naše školství nadále zaostává, je převážně nevýkonné, neodpovídá vysokým nárokům klimatické agendy na znalosti, metodologii, data a kognitivní schopnosti. Více financí ve školství by jistě pomohlo, ale zdaleka nevyřeší vše.

V neposlední řadě nepůjde cokoli změnit bez vůle médií a veřejné komunikace. I v roce 1989 se situace zlomila, jakmile komunistům vypověděli loajalitu novináři a novinářky, osvobodily se noviny, televize i rozhlas. I na to dnes čekáme. Ale v důsledku minulých zkušeností nevěřím, že může situaci dlouho blokovat nevzdělanost v mediálních radách nebo to, že mnohé mediální domy vlastní lidé kapitálově spojení s uhlíkovou ekonomikou. Byť i to je kus reality, ve které žijeme.

Jedním z největších paradoxů naší situace je, že část ekonomiky, o kterou se nejvíc obáváme, tedy automobilový průmysl, se stává motorem nové klimatické politiky. A naopak, naše polistopadové politické elity jsou dnes povětšinou v roli protiklimatických mastodontů, kteří nechápou nic, protože – asi z pohodlnosti – chápat nechtějí.

Nevěřme tomu, že nás uhlíková ekonomika nebo ruský či katarský plyn dokážou „vytáhnout“ z probíhající robustní globální klimatické změny. Nebo že si s naší produkcí CO2 poradí globální ekosystém sám. Ten už si sice jistá řešení hledá, ale na úkor nás coby původců problému.

Osvobodit se z této pasti musíme sami. Vlastní schopností poznávat, poučit se a překonat vládnoucí závislost na naftě a plynu vlastní vůlí.

Pravdu tedy mají naši univerzitní studenti, nikoli Putin nebo Zeman. Je čas se vážně pohnout a konat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované