Článek
Návrhů, kam poslat víc peněz, je v předvolební době hodně. Pojďme si ale probrat ještě jeden, který zůstává úplně v pozadí – a čísla naznačují, že je to škoda.
Jde o podporu vysokoškoláků, všeobecně braných za dospělé lidi, kteří se o sebe mají postarat sami. Vždyť univerzity jsou k dispozici zdarma, diplom je investicí do života, a tak jsou ekonomické starosti v době studia chápány jako věc rodiny a ne jako téma pro veřejné finance.
Ekonomové Daniel Münich a Jiří Slabý z institutu IDEA ale namítají, že v tomto způsobu uvažování dělá česká společnost chybu. Na studenty a jejich rodiny nakládá nezvykle moc, což prohlubuje nerovnosti a sráží vzdělanostní potenciál celé země.
V objemu peněz utracených za terciární vzdělávání Česko nijak nevyniká. Podle posledních srovnání OECD jde z veřejných i soukromých zdrojů na vysoké školy dohromady 0,76 procenta hrubého domácího produktu. Průměr OECD činí 1,03 procenta, armáda má pro srovnání příští rok dostat v Česku 2,35 procenta.
Z tohoto koláče, který je už sám o sobě spíš nižší, jde v Česku neobvykle malý díl na přímou podporu studentům. Eurostat říká, že jen 1,5 procenta, tedy nejméně po Řecku a hlavně desetkrát méně oproti průměru EU (viz graf). V absolutních číslech se v případě Česka bavíme o necelé jedné miliardě korun.
Ve studii, kterou na toto téma Münich a Slabý dali dohromady v rámci série předvolebních tipů a námětů, popisují zdejší systém podpory studentů jako „slabý, děravý a zastaralý“. S dvěma neblahými účinky.
Za prvé – faktická neexistence stipendií, studentských půjček a jiných možností, o co se finančně opřít, vede k tomu, že vysokoškoláci studium protahují (tím se financování škol státu prodražuje), často ho nedokončí a víc pracují. Průzkumy naznačují, že víc než jinde a zpravidla úplně mimo svůj obor, tedy jen kvůli živobytí.
Což je a bylo normální. Podle celoevropského šetření z let 2021–2024, na které se autoři odkazují, jsou ale čeští studenti čtvrtí nejpracovitější. Vzestup životních nákladů a hlavně nájmů je v Česku poslední dobou rovněž nadstandardní, dá se tedy čekat, že zapojení spíše ještě poroste.
Za druhé (což je horší) – prohlubuje se jev popisovaný jako „vysoká podmíněnost“ vzdělání dětí vzděláním rodičů. V Česku je nezvykle vysoká. Statistiky ukazují, že má-li aspoň jeden z rodičů diplom, je dvaapůlkrát častější, že jdou na vysokou školu i děti. A naopak, v rodinách bez diplomu je četnost studentů odpovídajícím způsobem nižší.
Na první pohled to může znít přirozeně a zaslouženě. Vzdělanější rodiče jsou zpravidla ambicióznější a bohatší, takže mají větší možnosti a vůli své potomky podporovat. Každý svého štěstí strůjcem, cynik by i mohl říct, že elitářství je otázkou politické volby. Kdo ale uznává, že aspoň děti by měly mít rovné výchozí podmínky, toho musí koeficient dědičnosti titulů na úrovni 2,5 zarazit.
V programech pro říjnové volby je riziko ekonomických bariér pro studium tématem de facto jen pro Piráty. Věnují mu nejvíc místa ze všech stran a slibují vratné studentské granty, investice do kolejí a sociální stipendia. Pak už stojí za zmínku jen ANO s návrhem opětovného zavedení studentských daňových slev a evergreen v podobě 75procentních slev na jízdné.
Babiš má samozřejmě v programu pro každého něco, takže je třeba být obezřetný. Že by jeho vláda se vším všudy znamenala pro mladší generaci perspektivní volbu, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Dopravní slevy jsou v kontextu řízení země malichernost. Ale odepsat je jako škodlivý populismus nebo rovnou zoufalství, jak zaznělo z koaličního tábora, to je vzhledem k výše uvedeným skutečnostem určitě přehnané.
