Hlavní obsah

Komentář: Zasypat příkopy? Díky, nemám zájem

Josef Bouška
Manažer a publicista
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Strach či nedůvěra jsou úplně něco jiného než mávání šibenicemi a výhrůžky.

Reklama

Společnost je rozdělená, pojďme se sjednotit, co jsme si, to jsme si, vidíme svět různě, ale v jádru jsme všichni bratři a sestry? Inu, nejsme.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Hodně se teď hovoří o potřebě takzvaného zakopávání příkopů. Válka, pandemie, uprchlíci minulí i současní a kdovíco ještě. Společnost je rozdělena, říkají různí lidé a moudře u toho pokyvují hlavami. Pojďme se spojit a táhnout za jeden provaz. Co jsme si, to jsme si, vidíme svět různě, ale v jádru jsme všichni bratři a sestry.

Inu, nejsme. Máme coby Češi společnou státní příslušnost a s jistou mírou zjednodušení si můžeme dohromady říkat český národ. Sdílíme stejné kořeny. Vyrostli jsme se stejnými večerníčky a ucpávali si tepny stejnou mastnou stravou. Chtě nechtě nás provázela stejná muzika, jezdili jsme na stejné hory a ke stejným rybníkům.

Nic z uvedeného ovšem nedefinuje, jaký kdo jsme – a shodný původ nás nijak nepředurčuje k bezuzdnému bratření. Být součástí národa není zásluha ani vina, není to dar ani prokletí. Je to pouze jeden z mnoha parametrů ovlivňujících naši osobnost.

Čechem byl Václav Havel a Čechem byl i Klement Gottwald. Václav Morávek byl ryze českým hrdinou, stejně jako manželé Stodolovi jsou ryze českými sériovými vrahy. A pokud bych si měl přivést hosta k večeři, zvolím mnohem raději nahodilého turistu z Fidži nežli duo Stodolových.

Sérioví zabijáci jsou samozřejmě jen extrémní případ, špička ledovce. Spoluobčanů, od kterých se raději držíme dál, najdeme mnohem víc. Každé opovrženíhodné hovado není rovnou vraždícím maniakem, to bychom se českými ulicemi brodili po kolena v krvi. Přesto s takovým člověkem nechceme mít pranic společného.

A proto se běžte vycpat se zakopáváním příkopů. Ne, teď je naopak ten pravý čas na vytřídění zrna od plev. A nemá to co dělat s názory na politiku, ekonomiku nebo cokoli jiného.

Lidí s odlišným pohledem na svět mám kolem sebe dvanáct do tuctu a je mi to úplně jedno. S tím se neshodnu na očkování, s tamtou na bezletové zóně pro Ukrajinu, s dalšími se pohádám o globálním oteplování, kvótách pro ženy, islámu, legalizaci drog, nobelovce pro Dylana nebo pěstování rajčat. Neznám nikoho, kdo vidí svět úplně stejně jako já, pánbůh zaplať.

Leč příliš často se slovem „názor“ maskuje něco úplně jiného. Bezohlednost není názor. Neurvalost není názor. Rasismus není názor. Nenávist není názor. Slova mají svůj význam a žádné zlo není o nic přijatelnější, když se převléká za „pouhou“ myšlenku.

Mohu mít nekonečné pochopení pro lidi obávající se očkování. Nemám ho ani špetku pro individua, která nechají bližního udusit se na JIP, než aby podstoupila banální ústupky jako nošení respirátoru či mírný odstup od ostatních. Mohu přijmout strach z cizokrajných teroristů, ale odmítání byť minimální podpory nebožákům utíkajícím z nepředstavitelné hrůzy a sborový potlesk pro heslo „ani jednoho uprchlíka“ ve mně dodnes vzbuzuje nevolnost a stud.

Nemusíme se ve všem shodovat. Hádejme se u piva nebo na internetu, jak je libo. Názorové spory jsou staré jak lidstvo samo a daleko bychom se bez nich neposunuli. Ale strach či nedůvěra jsou úplně něco jiného než mávání šibenicemi a výhrůžky těm, pro něž není ohleduplnost jen prázdné slovníkové heslo. Nepotáhnu za jeden provaz s lidmi, kteří mě na něm zítra oběsí. Díky, nemám zájem.

V dějinách každého národa přicházejí momenty, kdy se takříkajíc láme chléb. Za poslední dva roky zabil nový koronavirus na 40 tisíc našich spoluobčanů. Nebýt bezohlednosti řady z nás, mohla spousta z nich – i přes nekompetentnost vlády – stále žít. Nemá smysl o tom polemizovat, ze všech covidových i obecných statistik úmrtí vycházíme hůř než valná většina západního světa.

Nyní zase sledujeme uhlazenou i zcela otevřenou apologetiku dobyvačné války a masakrování civilního obyvatelstva pár set kilometrů od našich hranic. Relativizace zla a dezinformace navíc mnohdy přicházejí z totožných zdrojů jako v případě pandemie. A s těmihle lidmi mám zakopávat příkopy?

V každé krizi se ukáže, kdo je kdo. Tento draze vykoupený luxus poznání nyní máme. Víme přesně, kdo úporně šíří lži ruské propagandy. Víme, kdo jsou primitivové šikanující pracovníky hygienických stanic. Známe hospody, pro které byl kšeft důležitější než zdraví jejich hostů. Známe podporovatele nechutných pochodů lůzy za politiky až domů, aby mohli zastrašovat nejen je, ale i jejich rodiny. Víme, kteří novináři vybírají jen fakta hodící se do jejich verze příběhu, kteří „lékaři“ považují oběti covidu za bezvýznamnou smrt pár primátů i kteří ubožáci závidí lístek do zoo lidem prchajícím před bombami.

Celý tenhle ohňostroj hnusu máme v přímém přenosu před očima už několik let, ať jde o Ukrajinu, Sýrii, nebo virus. Jediný rozdíl je, že v případě ruské invaze se většina veřejného mínění postavila na stranu pomoci a sounáležitosti, alespoň prozatím. Na podstatě problému to nemění nic, i porouchané hodiny občas ukazují správný čas.

Po čtvrt století od „sametu“ se zlo mezi námi do značné míry skrývalo ve strachu či studu z reakce okolí. To již neplatí. Velké změny posledních let odstranily zábrany a páchnoucí břečka osobních i společenských patologií vytekla na světlo boží tak jako v minulosti již několikrát. Čas výmluv skončil. Stejně jako v minulosti si můžeme vybrat, jestli se zlu postavíme, anebo budeme zakopávat příkopy, zatímco pro nevinné se vykopávají hroby.

Nebudu proto ani v nejmenším hledat cesty ke smíření s lháři, rasisty, hlasateli nenávisti nebo kolaboranty s diktaturou, která naší zemi vyhrožuje jaderným útokem. Moje příkopy zůstávají přesně tam, kde jsou, a každý z nás by měl vykopat své. I malé dítě z návštěvy zoo chápe, že v přítomnosti hyen je vhodné být oddělen bariérou. Snad i pro dobro hyen, nepochybně však pro naše vlastní. Názory mohou být různé; lidskost máme jednu jedinou.

Reklama

Doporučované